Aproximantní souhláska
Tento článek se bude zabývat problémem Aproximantní souhláska, který získal značný význam v různých oblastech společnosti. Aproximantní souhláska se stal tématem zájmu akademiků, odborníků i laické veřejnosti díky svému dopadu a významu v různých oblastech studia a každodenního života. V posledních desetiletích se Aproximantní souhláska stal předmětem výzkumu, debat a úvah, které umožnily větší pochopení a ocenění jeho důležitosti. V tomto smyslu si tento článek klade za cíl nabídnout širokou a obohacující vizi Aproximantní souhláska, která se zabývá různými pohledy, přístupy a názory na tuto záležitost.
Aproximantní souhláska či Aproximanta je v artikulační fonetice typ souhlásky, u které zvuk při řeči vzniká přiblížením dvou orgánů artikulačního ústrojí (artikulátorů), které je menší než u frikativ, ale těsnější než u samohlásek. Aproximanty jsou velmi podobné samohláskám, jen jazyk se v cílové pozici artikulace drží velmi krátkou dobu (při prodloužení výslovnosti by vznikla samohláska). Většina zvuku aproximantů je tónového charakteru, podobně jako u samohlásek.
V češtině je aproximanta j, v angličtině např. w (ve slovech where, how), tutéž výslovnost má obecně polské ł (jevištní zde má tvrdé L jako v ruštině).
V některých jazycích se za aproximanty mohou považovat i různé typy L - (laterální aproximanty).
