V tomto článku prozkoumáme téma Stefan Hell, které je předmětem pozornosti a debat v různých oblastech. Stefan Hell je koncept, který vyvolal zájem a kontroverzi díky svému dopadu na dnešní společnost. V průběhu historie hrál Stefan Hell klíčovou roli v různých kontextech a jeho vliv je aktuální i dnes. Od svých počátků až po svůj vývoj byl Stefan Hell předmětem analýzy a úvah odborníků a vědců, kteří se snažili porozumět jeho významu a rozsahu v sociální, kulturní a politické dynamice. V tomto smyslu je důležité komplexně a kriticky se zabývat problematikou Stefan Hell, abychom nabídli široký a obohacující pohled, který přispívá k poznání a pochopení této problematiky.
Stefan Hell | |
---|---|
![]() | |
Narození | 23. prosince 1962 (62 let) Arad, ![]() |
Bydliště | Göttingen |
Alma mater | Univerzita Heidelberg Gymnázium Carla Bosche Nikolaus Lenau High School |
Povolání | fyzik, vysokoškolský učitel a chemik |
Zaměstnavatelé | Univerzita v Göttingenu Univerzita Heidelberg Max Planck Institute for Biophysical Chemistry |
Ocenění | Helmholtz Prize (2001) Karl Heinz Beckurts Award (2002) Cena Carla Zeisse za výzkum (2002) German Future Prize (2006) State Award of Lower Saxony (2008) … více na Wikidatech |
Web | nanobiophotonics |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Stefan Walter Hell (* 23. prosince 1962, Arad) je německý fyzik, který v roce 2014 získal za rozvoj mikroskopie s velmi vysokým rozlišením Nobelovu cenu za chemii společně s Ericem Betzigem a Williamem Moernerem.
Narodil se v Rumunsku v rodině patřící k tamní německé menšině. Doktorát z fyziky získal na univerzitě v Heidelbergu roku 1990. V letech 1991 až 1993 pracoval v molekulární laboratoři v Heidelbergu, kde realizoval principy 4Pi mikroskopie. Prokázal tím, že je možné výrazně zlepšit rozlišovací schopnosti fluorescenčního mikroskopu. Spolu s vědci z Institutu Maxe Plancka vyvinul mikroskop, který dokáže získat a zaznamenat obrázky z mozku živých zvířat s dříve nedosažitelným rozlišením méně než 70 nanometrů. V letech 1993 až 1996 působil na univerzitě v Turku. Od října 2002 je jedním z ředitelů Institutu Maxe Plancka v německém Göttingenu. V roce 2006 dostal Německou cenu budoucnosti.[1]