V dnešním článku prozkoumáme fascinující svět Benedikt XIV. a objevíme jeho mnoho aspektů a významů. Benedikt XIV. je téma, které uchvacuje lidstvo od nepaměti, jeho aspekty a vlastnosti byly v průběhu historie předmětem studia, debat a úvah. Prostřednictvím tohoto článku se ponoříme do různých přístupů a perspektiv, které byly Benedikt XIV. poskytnuty, od jeho dopadu na společnost až po jeho relevanci na osobní úrovni. Připravte se ponořit se na cestu objevování a poznávání Benedikt XIV., tématu, které nás nepochybně vybízí k zamyšlení a zpochybnění naší vlastní reality.
Jeho Svatost Benedikt XIV. | |
---|---|
247. papež | |
![]() | |
Církev | římskokatolická |
Zvolení | 17. srpna 1740 |
Uveden do úřadu | 25. srpna 1740 (intronizace) |
Pontifikát skončil | 3. května 1758 |
Předchůdce | Klement XII. |
Nástupce | Klement XIII. |
Znak | ![]() |
Svěcení | |
Biskupské svěcení | 16. července 1724 světitel Benedikt XIII. 1. spolusvětitel Giovanni Francesco de Nicolais, OFM 2. spolusvětitel Niccolò Maria Lercari |
Kardinálská kreace | 9. prosince 1726 (in pectore); proklamace 30. dubna 1728 kreoval Benedikt XIII. |
Vykonávané úřady a funkce | |
Zastávané úřady |
|
Osobní údaje | |
Rodné jméno | Prospero Lorenzo Lambertini |
Datum narození | 31. března 1675 |
Místo narození | Bologna, ![]() |
Datum úmrtí | 3. května 1758 (ve věku 83 let) |
Místo úmrtí | Řím, ![]() |
Seznam papežů nosících jméno Benedikt![]() ![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Benedikt XIV., vlastním jménem Prospero Lorenzo Lambertini (31. března 1675 Bologna – 3. května 1758 Vatikán) byl papežem mezi roky 1740 až 1758. Jako papež podporoval vzdělání, nebránil se novým vědeckým metodám, byl tolerantní i vůči jiným nekatolickým názorům. Zakázal zobrazování Ducha svatého jako člověka.[1]
V papežském úřadě byl činný. Zreformoval vzdělání kněží a mnoho papežských institucí. Jedním z nejdůležitějších počinů za jeho pontifikátu je však nejspíše formulace zákonů, shrnutých do dvou bul – Ex quo singulari a Omnium solicitudinum. Buly reagovaly na stížnosti na praktiky zejm. jezuitských misionářů v Číně a Indii. Ti totiž, aby byli ve zcela jiných kulturních podmínkách přijati, povolili konvertitům zachovat některé prastaré občanské rituály neodmyslitelně spjaté s místní kulturou – v Číně šlo např. o úctu ke Konfuciovi či projevy úcty k předkům. Zásadní bylo, že podle misionářů-pionýrů okolo Mattea Ricciho, kteří byli důkladně seznámeni s čínskou kulturou, šlo o ryze občanské, nikoliv náboženské zvyklosti, a nebyly tedy v pražádném rozporu s katolickým křesťanstvím. To se však nepozdávalo později přišedším misionářům františkánským či dominikánským, kteří, jsouce nedostatečně seznámeni s čínskou kulturou, považovali tyto rituály za náboženské a žádali Řím, aby byla těmto praktikám učiněna přítrž. To se se zmíněnými bulami skutečně stalo – a výsledkem byl rapidní úbytek křesťanů především mezi elitami, které dosud křesťanství podporovaly, a krize misií v Číně, které po dalších sto let stěží přežívaly.[2][3]
Kromě toho vyhlásil v roce 1741 bulu Immensa Pastorum principis proti zotročování a proti otroctví původních obyvatel Ameriky a dalších zemí a v roce 1745 pak encykliku Vix pervenit proti lichvě. Vyňal Koperníkovo dílo z indexu zakázaných knih, v papežském státě zavedl hospodářské reformy, započal průzkum antických památek. V Římě inicioval založení několika významných muzeí.
Následující tabulka obsahuje genealogický strom, který ukazuje vztah mezi svěcencem a světitelem – pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil.[4] Papež Benedikt XIV. patří k linii kardinála Rebiby. Rekonstrukcím a vyhledáním původu v rodové linii ze zabývá historiografická disciplína biskupská genealogie.
Papež | ||
---|---|---|
Předchůdce: Klement XII. |
1740–1758 Benedikt XIV. |
Nástupce: Klement XIII. |