V dnešním světě je Josef Jonáš (politik) téma, které získalo velký význam a upoutalo pozornost různých sektorů. Od akademické sféry až po obchodní svět se Josef Jonáš (politik) stal tématem neustálých diskusí a rostoucího zájmu. Postupem času se ukázalo, že Josef Jonáš (politik) má významný dopad na společnost a vyvolává debaty a úvahy, které přesahují hranice a kultury. V tomto článku prozkoumáme fenomén Josef Jonáš (politik) do hloubky, analyzujeme jeho důsledky a vliv na dnešní svět.
Josef Jonáš | |
---|---|
Poslanec Národního shromáždění ČSR | |
Ve funkci: 1954 – 1960 | |
Ministr lehkého průmyslu | |
Ve funkci: 1950 – 1951 | |
Nástupce | Alois Málek |
Ministr stavebnictví | |
Ve funkci: 1951 – 1953 | |
Ministr paliv | |
Ve funkci: 1953 – 1960 | |
Předchůdce | Václav Pokorný |
Nástupce | Oldřich Černík |
Stranická příslušnost | |
Členství | KSČ |
Narození | 17. září 1913 Miletín ![]() |
Profese | politik |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Josef Jonáš (17. září 1913[1][2][3][4] Miletín[2][3][4] – ???) byl český a československý manažer a politik Komunistické strany Československa, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR a ministr vlád Československa.
Pocházel z rodiny chalupníka. Otec Josefa Jonáše patřil mezi zakládající členy KSČ a Josef Jonáš byl od mládí činný v komunistických mládežnických organizacích. Zastával v nich i řídící funkce v kraji. Patřil do hnutí mladých pionýrů a od roku 1928 byl členem Komsomolu. Rudé právo v životopisném profilu z roku 1950 uvádí, že Jonáš byl politicky pronásledován a byl nucen kvůli svým aktivitám opustit studium na střední škole. Počátkem druhé světové války byl zatčen a vězněn v koncentračním táboře Dachau a koncentračním táboře Buchenwald. Během věznění se angažoval v ilegálních komunistických skupinách.[2]
Ihned po osvobození se v květnu 1945 zapojil do politické činnosti. V roce 1947 byl jmenován ředitelem Rudého práva, později pak podnikovým ředitelem sloučeného podniku vydavatelství Rudé právo a tiskárny s nakladatelstvím Svoboda. V listopadu 1949 se stal náměstkem ministra zahraničního obchodu.[2]
V letech 1945–1947 zasedal v Ústředním výboru Komunistické strany Československa.[4] Byl pověřován různými funkcemi na sekretariátu ÚV KSČ.[2] Byl rovněž členem několika československých vlád. Ve vládě Antonína Zápotockého a Viliama Širokého působil v letech 1950–1951 coby ministr lehkého průmyslu, od roku 1951 do roku 1953 jako ministr stavebnictví a v letech 1953–1954 jako ministr paliv a energetiky. Na postu ministra paliv a energetiky (od roku 1955 rezort nazýván jen ministr paliv) setrval i v následující druhé vládě Viliama Širokého až do roku 1960.[4][3]
Ve volbách roku 1954 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním obvodu Karviná-Petřvald. V parlamentu setrval do roku 1960.[5]
Po odchodu ze zákonodárných a vládních postů působil ve vysokých podnikových funkcích. V letech 1960–1966 byl generálním ředitelem podniku zahraničního obchodu Technoexport Praha, pak od roku 1966 generálním ředitelem podniku zahraničního obchodu Škodaexport Praha.[3] V roce 1960 se rovněž stal členem prezídia obchodní komory ČSSR. A od roku 1963 zasedal v jugoslávské sekci této obchodní komory. Roku 1965 usedl na post předsedy kontrolního výboru Československé obchodní banky v Praze.[4]
V publikaci z roku 1969 je uváděn ještě jako žijící osoba.[3] Rovněž tak v knize z roku 1978 není uváděno, že by již zemřel.[4]