Ing. Oldřich Černík | |
---|---|
Fotografie z materiálů americké CIA | |
Předseda vlády ČSSR | |
Ve funkci: 8. dubna 1968 – 28. ledna 1970 | |
Prezident | Ludvík Svoboda |
Předchůdce | Jozef Lenárt |
Nástupce | Lubomír Štrougal |
Místopředseda vlády Jozefa Lenárta | |
Ve funkci: 20. září 1963 – 8. dubna 1968 | |
Ministr zahraničí Československa | |
Ve funkci: 19. září 1968 – 31. prosince 1968 | |
Předseda vlády | Oldřich Černík |
Předchůdce | Jiří Hájek |
Nástupce | Ján Marko |
Ministr paliv a energetiky Československa | |
Ve funkci: 11. července 1960 – 20. září 1963 | |
Předseda vlády | Viliam Široký |
Předchůdce | Josef Jonáš |
Nástupce | Josef Odvárka |
Stranická příslušnost | |
Členství | Komunistická strana Československa (1945–1970) |
Narození | 27. října 1921 Ostrava Československo Československo |
Úmrtí | 19. října 1994 (ve věku 72 let) Praha Česko Česko |
Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
Choť | Božena Černíková |
Alma mater | Vysoká škola báňská v Ostravě |
Profese | politik |
Commons | Oldřich Černík |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Oldřich Černík (27. října 1921, Ostrava – 19. října 1994, Praha) byl český komunistický politik, československý premiér v letech 1968–1970. Je považován za jednoho z čelných představitelů československého obrodného procesu ukončeného sovětskou okupací v srpnu 1968.
Pocházel z hornického prostředí, v mládí pracoval jako soustružník. Po středoškolských studiích vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. V roce 1945 vstoupil do KSČ, od roku 1949 se z něj stal profesionální politik.
V padesátých letech byl předsedou Krajského národního výboru v Ostravě a tajemníkem Krajského výboru KSČ tamtéž. V roce 1958 se stal členem ÚV KSČ. Od roku 1960 působil ve vládě a to postupně na místech ministra paliv a energetiky, místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise.
V dubnu 1968 se stal předsedou vlády a jednou z nejpopulárnějších postav tzv. „pražského jara“. O upřímnosti jeho reformních snah se vedou diskuze, převládá však názor, že nikdy nebyl reformátorem „tělem i duší“, ale vždy spíše nenápadně intrikoval tak, aby zůstal akceptovatelným jak pro československé proreformní vedení, tak pro sovětské vedení v Moskvě.
Hned v prvních dnech po srpnové okupaci byl spolu s Dubčekem odvlečen do Moskvy. Zde byl členem československé delegace, která podepsala tzv. Moskevské protokoly znamenající de facto konec reforem a kapitulaci československých komunistických špiček.
Po návratu z Moskvy zůstal v čele vlády, pozici si udržel i po nahrazení Dubčeka Husákem a nástupu normalizace. To bylo bývalými reformátory (a koneckonců i jím samým) považováno za zradu a ztrátu cti.
Husákovo vedení jej využilo k řadě nevděčných opatření, kterou pro ně (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal – k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací zejména na Václavském náměstí, Tylově náměstí a Národní třídě v Praze u příležitosti výročí okupace v srpnu 1969.
Nakonec se jej vedení KSČ (podobně jako Alexandra Dubčeka) zbavilo – v roce 1970 byl postupně zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ. Na rozdíl od většiny ostatních „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken, pracovníci geofyzikálního výzkumu, vrátní nebo lesní dělníci, s ním bylo zacházeno o poznání slušněji – celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze.
Po listopadovém převratu v roce 1989 se pokusil vrátit do politiky – v roce 1990 a 1991 vykonával funkci předsedy Svazu měst a obcí. Když se jeho setrvání na tomto postu ukázalo v roce 1991 být neudržitelné, stáhl se zpět do soukromí.
V roce 1994 přežil těžkou autonehodu, krátce poté zemřel na zástavu srdce. Jeho náhrobní portrét na Vyšehradském hřbitově vytvořila Jitka Malovaná.