V dnešním světě se Johannes Diderik van der Waals stalo tématem velkého významu a zájmu všech typů lidí. Ať už kvůli svému dopadu na společnost, historickému významu nebo významu ve vědecké oblasti, Johannes Diderik van der Waals je tématem, které vzbuzuje zvědavost a diskuse v různých odvětvích. V průběhu historie byl Johannes Diderik van der Waals předmětem studia a výzkumu, který generoval velké množství znalostí, které jsou dodnes zkoumány a zpochybňovány. Proto je velmi zajímavé ponořit se do různých aspektů, které Johannes Diderik van der Waals pokrývá, od jeho počátků až po jeho důsledky v každodenním životě.
Johannes Diderik van der Waals | |
---|---|
![]() | |
Narození | 23. listopadu 1837 Leiden |
Úmrtí | 8. března 1923 (ve věku 85 let) Amsterdam |
Místo pohřbení | Amsterdam New Eastern Cemetery |
Alma mater | Univerzita v Leidenu |
Povolání | fyzik, chemik, profesor, matematik, teoretický fyzik a vysokoškolský učitel |
Zaměstnavatel | Amsterdamská univerzita (1877–1908) |
Ocenění | Nobelova cena za fyziku (1910) |
Choť | Anna Magdalena Smit (1847–1881) |
Děti | Jacqueline E. van der Waals Johannes Diderik van der Waals Jr |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Johannes Diderik van der Waals (23. listopadu 1837 Leiden – 8. března 1923 Amsterdam) byl nizozemský fyzik. V roce 1910 obdržel Nobelovu cenu za fyziku za práci na stavové rovnici plynů a tekutin.
V letech 1862–1865 studoval Univerzitu v Leidenu. Od 1864 učil fyziku a matematiku na střední škole v Deventeru a o dva roky později v Haagu.
Doktorskou disertaci s názvem Over de Continuiteit van den Gas – en Vloeistoftoestand obhájil v roce 1873. V roce 1876 se stal profesorem fyziky na Amsterdamské univerzitě. kde se zabýval problémem spojitosti plynného a kapalného stavu látek. Podařilo se mu nalézt vztah mezi objemem, tlakem a teplotou plynů a kapalin. Prokázal existenci sil, které působí na úrovni molekul a způsobují vnitřní tlak v kapalinách. Dnes jsou známy jako van der Waalsovy síly. Zformuloval též tzv. van der Waalsovou rovnici platnou pro kapaliny i plyny a tedy i změnu skupenství s platnosti pro kapaliny stejného složení. Byla to právě tato práce, která mu přinesla Nobelovu cenu a poskytla Siru Jamesi Dewarovi a Heike Kamerlinghovi Onnesovi údaje potřebné pro výrobu kapalného hélia.
V roce 1893 publikoval hlavní myšlenky termodynamické teorie kapilarity, jejímž hlavním předpokladem byla existence pozvolné, následně velmi prudké, změny hustoty na rozhraní mezi kapalinou a párou.
V roce 1910 byly jeho práce oceněny Nobelovou cenou za fyziku.