Žitava

Žitava
Zittau
Barevná fotografie s pohledem na žitavské náměstí, uprostřed je radniční budova na čtvercovém půdoryse s věžíNáměstí s radnicí
Městský znak skládající se z  čtvrceného srdečního štítu, v  jehož prvním a čtvrtém poli je vyobrazen dvouocasý stříbrný český lev na červeném pozadí. Ve druhém a třetím poli je slezská orlice na zlatém pozadí se stříbrným perizoniem, ozdobeným křížkem a jetelovými listy.
znak
Poloha
Souřadnice50°53′46″ s. š., 14°48′26″ v. d.
Nadmořská výška242 m n. m.
Časové pásmoUTC +1
StátNěmeckoNěmecko Německo
Spolková zeměSasko
Zemský okresZhořelec
Administrativní dělení9 místních částí
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha66,8 km²
Počet obyvatel24 794 (2022)
Hustota zalidnění371,4 obyv./km²
Etnické složeníNěmci 97,9 %
Náboženské složeníprotestantství 15,7 %
římskokatolická církev 5,0 %
Správa
Statusvelké okresní město
PrimátorThomas Zenker
Oficiální webwww.zittau.de
Adresa obecního úřaduMarkt 1
02763 Zittau
Telefonní předvolba03583 a 035843
PSČ02763 a 02788
Označení vozidelGR, LÖB, NOL, NY, WSW, ZI
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žitava (německy zvuk Zittau, hornolužickosrbsky zvuk Žitawa, polsky Żytawa, latinsky Sitavia) je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které se nachází v saské části historického území Horní Lužice v zemském okrese Zhořelec. Leží na trojmezí Německa, Česka a Polska v místě, kde se se říčka Mandava vlévá do Lužické Nisy. Žije zde přibližně 25 tisíc obyvatel. Předtím, než se Žitava stala součástí Hornolužického šestiměstí, patřila k historickému území Čech. V období svého rozkvětu, kdy byla známá jako středisko plátenictví, byla druhým nejbohatším členem Šestiměstí. Za třicetileté války přijala Žitava více než 1000 rodin českých exulantů, kteří až do 19. století spoluvytvářeli kulturní obraz města. Mezi nejvýznamnější pamětihodnosti mimo jiné patří dvě žitavská postní plátna, bývalý františkánský konvent s kostelem sv. Petra a Pavla a kostel sv. Kříže, stará Solnice nebo Dornspachův dům. Oblast města je součástí Přírodního parku Žitavské hory.

Na území Žitavy bylo objeveno několik archeologických nálezů z doby bronzové náležejících k tzv. Lužické kultuře, v 9. století se tu usadili západní Slované, jak to dokládají nálezy v okolí Ostritz. Současná urbánní krajina ovšem vznikla až během německé kolonizace organizované na přelomu 12. a 13. století z Míšeňského markrabství. První písemná zmínka o Žitavě z roku 1238 se zachovala v jedné z listin Kláštera Marienthal. Týká se Častolova ze Žitavy (Chastoslaus de Sitavia), což byl český šlechtic z rodu Ronovců, stoupenec krále Václava I., který se se svým mladším bratrem Jindřichem na Žitavsku usadil. Městská práva udělil Žitavě v roce 1254 Přemysl Otakar II., jenž určil její budoucí rozlohu tím, že na koni objel vytyčené území. Po vzniku Hornolužického šestiměstí bylo Karlem IV. zřízeno celní stanoviště, kterým se stal nově postavený hrad Karlsfried – sídlo žitavského fojta. Za nedostatečnou vojenskou podporu ve šmalkaldské válce v letech 1546–1547 potrestal Ferdinand I. Habsburský Žitavu a další členy Šestiměstí v rámci tzv. Pönfallu ztrátou privilegií a pozemků. V průběhu třicetileté války pak postoupil Ferdinand II. Štýrský Horní i Dolní Lužici Saskému kurfiřtství jako splátku dluhu za vojensku pomoc. Za saské vlády došlo v roce 1757 během sedmileté války k ostřelování Žitavy rakouskými vojsky, které zničilo 80 % domů a navždy tak proměnilo tvář tohoto města.

V Žitavě, která leží na trojmezí, se prolínají německé, české a polské kulturní vlivy. Bohatou tradici zde má již od 16. století vzdělávání, jehož význačným představitelem byl pedagog a spisovatel Christian Weise, a rovněž hudba zastoupená např. Andreasem Hammerschmidtem, Johannem Kriegerem a Heinrichem Marschnerem. Město je sídlem dvou vysokých škol: Vysoké školy Žitava/Zhořelec a Mezinárodního vysokoškolského institutu, v nichž se vzdělávají také čeští a polští studenti. Se Zhořelcem (Görlitz) sdílí Žitava společné Divadlo Gerharta Hauptmanna. Pro svou nejvýznamnější pamětihodnost připomínající zdejší tradici plátenictví bývá Žitava označována jako „město postních pláten“.

Geografie

Poloha

Barevná fotografie s pohledem na zalesněnou krajinu v jejímž středu se rozkládá město ŽitavaPohled na Žitavu od jihu z hradu Oybin

Městské jádro Žitavy leží v Žitavské pánvi na úpatí Žitavských hor (které se na české straně hranice nazývají Lužické hory) v nadmořské výšce 230 až 285 m n. m. Ze severozápadu je obklopuje Lužická hornatina. Žitavská pánev na jihovýchodě přechází v údolí Lužické Nisy pokračující dále do Čech. Na východě se rozkládají kopcovité výběžky Jizerských hor. Městem protéká říčka Mandava, která se zde vlévá do Nisy. Lužická Nisa, jež odvádí vodu z Žitavské pánve, protéká východním okrajem města, kde tvoří německo-polskou státní hranici. Na svém jihozápadním okraji je Žitava ohraničena jezerem Olbersdorfer See, které je součástí katastru sousední obce Olbersdorf. Na jihovýchodě město sousedí s Hrádkem nad Nisou, na jihu s obcí Jablonné v Podještědí. Dalšími sousedními obcemi jsou na jihu Oybin, na jihozápadě Bertsdorf-Hörnitz a na severozápadě Mittelherwigsdorf. Na severu se nachází městečko Ostritz, na východě polské město Bogatynia.

Reliéf, geologie, půdy

Barevná fotografie zalesněné a z části osídlené krajiny v jejímž středu se nachází jezero OlbersdorfOlbersdorf se zatopenou těžební jámou – jezerem Olbersdorfer See při pohledu z vrchu Töpfer

Území Žitavy je v geomorfologickém ohledu určováno Žitavskou pánví, která na severovýchodě dosahuje délky 16 km a která v nejširším místě měří 7 km. Větší část východní oblasti této pánve se nachází na polském území (Turów), zatímco její jihovýchodní část leží v České republice (Hrádek nad Nisou). Reliéf Žitavské pánve se utvořil v mladším terciéru (miocén), kdy se zformoval čistě tektonickým poklesem podloží z rumburské žuly. Na tomto podloží se později vytvořily hnědouhelné pánve (Berzdorf), které plynule pokračují do oblasti severočeských terciérních pánví v Chebu, Sokolově, Mostu a v Teplicích. Na jihu Žitavské pánve se rozprostírají pískovcové skály připomínající Saské Švýcarsko. Čedičové kupy a bývalé hnědouhelné jámy potom charakterizují krajinu vnitrozemí. Oblasti s nejvyšší nadmořskou výškou v katastru Žitavy se nacházejí na jihu v místní části Hartau. Jsou to zejména pískovcové vrchy Mühlsteinberg (482 m n. m.) a nejvýše položený Straßberg (538 m n. m.). Nejnižším místem je hladina Lužické Nisy. Město se rozprostírá na ploše 6.674 ha, centrum uvnitř „Zeleného okruhu“ (Grüner Ring) zaujímá plochu 43,84 ha.

Geologické podloží jihovýchodu Horní Lužice se utvořilo již v období prvohor (Paleozoikum), kdy zde vícekrát vyvřelo žulové magma. Tato Rumburská žula a Seidenberský granodiorit se nacházejí v podloží celého území Žitavských hor a údolí Nisy na sever od Žitavy. Před 145 až 66 miliony let v období křídy zde přechodná pásma kopírující tzv. Lužický zlom vytvořila zřetelný práh mezi Berzdorfskou pánví na severu a Žitavskou (nebo také Hirschfeldskou) pánví na jihu. V těchto pánvích se nashromáždily písečné a půdní sedimenty, vznikla tu však také ložiska hnědého uhlí. V období miocénu docházelo na východě Horní Lužice k vulkanické činnosti, při níž na povrch pronikaly čediče, fonolity a sopečný popel.

Půdy v městské oblasti jsou převážně tvořeny volnými holocénními sedimenty, jako jsou: spraš, sprašová hlína, svahová hlína, štěrky a písky, z nichž vyčnívají znělce, bazaltoidy a paleozoikální až proterozoické granodiority. Na žulovém podloží Žitavské pánve jsou usazeny hnědozemě, parahnědozemě a pseudogleje, které celkem zaujímají asi 15 % půdní vrstvy se střední využitelností pro zemědělství a střední až vysokou úrodností, což platí zvláště pro lokality s větším podílem spraše.

Vodstvo

Barevná fotografie říčky Mandavy, která vede zatravněným údolím, po jehož stranách jsou alejeMandava v Žitavě

Nejvýznamnějším vodním tokem v prostoru Žitavy je Lužická Nisa protékající téměř na celém východním okraji žitavského katastru a dále potom říčka Mandava, která městskou oblastí protéká z jihozápadu na severovýchod v údolí, jež je v 1 km dlouhém zalesněném úseku mezi obcemi Hainewalde a Scheibe nazýváno údolí Roschertal. Mandava má v Žitavských horách četné přítoky, např. Goldbach, Grundbach, Pochebach, Waltersdorfer Dorfbach, které patří k povodí Lužické Nisy, do níž se Mandava vlévá přímo na východ od centra Žitavy ve výšce 227,7 m n. m. Největší vodní plochou v bezprostředním okolí města je jezero Olbersdorfer See o rozloze 60 ha, což je zatopený povrchový důl, který slouží k rekreačním účelům. Kromě toho je v Žitavě a jejím okolí 44 menších vodních ploch a toků. Podzemní voda se v blízkosti města drží zvláště v lesních průsmycích a pískovcových oblastech Lückendorfské plošiny, kde se také v Oybině, Lückendorfu a Hartau nacházejí zdroje pitné vody, kterou do Žitavy přivádějí vodovody městské společnosti Stadtwerke Zittau.

Podnebí

Město leží v klimaticky mírném pásu, podnebí však určují horská pásma, jejichž hřebeny jsou překážkou proudění vlhkého a chladného vzduchu od Atlantského oceánu, proto je zde výrazné množství srážek. Také v nejsušším měsíci jsou běžné deště. Podle Köppenovy klasifikace podnebí má tato oblast stupeň Cfb, tedy mírné oceánické podnebí. Průměrná roční teplota je tu podle klimatického modelu, který zpracovává data z let 1982–2012, 8,2 °C. Roční úhrn srážek dosahuje 581 milimetrů. Od roku 2008 se město cíleně věnuje ochraně klimatu, zejména pak snížení znečišťování, ke kterému dochází následkem lidské činnosti. Ve spolupráci s Vysokou školou Žitava/Zhořelec, městskými společnostmi a bytovými družstvy jsou realizovány programy na úsporu energií, jako je například optimalizace vytápění.

Flora a fauna

Barevná fotografie s pohledem na dva zalesněné horské hřebenyLuž v Žitavských horách, pohled přes Waltersdorf směrem k Luži

Území města Žitavy je spolu s dalšími devíti obcemi součástí Přírodního parku Žitavské hory (Naturpark Zittauer Gebirge), který je se svou rozlohou 133,4 km² nejmenším přírodním parkem v Německu. Jeho zřizovatelem však není Žitava, ale zemský okres Zhořelec. V rámci tohoto parku byly vyhláškou ze dne 4. 7. 2007 vymezeny tři zóny ochrany pro přírodní plochy (zóna 1), zemědělsky a lesnicky využívané plochy (zóna 2) a sídla (zóna 3). Pro pískovcovou oblast parku jsou typické kyselé smíšené doubravy s borovicemi a břízami. Ve vyšších polohách hor jsou smíšené bučiny se zastoupením jedle a smrku. Všeobecně rozšířeným druhem ptactva je datel černý (Dryocopus martius), hnízdní dutiny datlů využívá sýc rousný (Aegolius funereus) a různé druhy netopýrů. Ze zvěře lze v parku pozorovat srnčí a černou, vzácněji se vyskytuje jelen evropský (Cervus elaphus) nebo rys ostrovid (Lynx lynx). K chráněným biotopům patří suchá vřesoviště, mokré louky a rašeliniště. Do území parku zasahuje Chráněná krajinná oblast Žitavské hory s přírodní rezervací Luž (Naturschutzgebiet Lausche) a Jonsdorfské skalní město.

Ochrana životního prostředí

Přírodní park Žitavské hory (Naturpark Zittauer Gebirge) provozuje od roku 1991 v Žitavě své vlastní Centrum ochrany přírody (Naturschutzzentrum ‚Zittauer Gebirge‘) a sídlí zde rovněž spolek ochrany přírody Naturschutzverein „Zittauer Bergland“. Tyto organizace se dlouhodobě věnují především revitalizaci krajiny poškozené těžbou hnědého uhlí. Podle rozvojového konceptu vypracovaného společností Zittauer Stadtentwicklungsgesellschaft v roce 2011 došlo v posledních letech v Žitavě k určitému zlepšení životního prostředí. To platí zvláště pro koncentraci sloučenin oxidu siřičitého a pevných částic, která byla v letech 2002–2011 redukována o 71 %, respektive 74 %. V roce 2011 dosahovala koncentrace oxidu siřičitého 30,0 %, oxidu dusičitého 37,5 %, koncentrace pevných částic pak 67,5 % tolerovatelné hodnoty. Tyto imise, stejně jako hluková zátěž, jsou dlouhodobě ovlivňovány těžbou v nedalekém povrchovém dolu Turów na polské straně hranice. Z územního rozvoje města byly po povodních v roce 2010 vyňaty povodňové oblasti v blízkosti Mandavy a Lužické Nisy.

Městské části

Grafické vyobrazení s plánkem městských částíMěstské části

Jádro města Žitavy se dělí na pět městských částí:

Vedle středu města je součástí Žitavy také osm místních částí:

Do roku 1945 byla součástí Žitavy místní část Großporitsch (polsky: Porajów) východně od Nisy. Dnes patří k sousednímu polskému městu Bogatynia (před rokem 1945: Reichenau).

Historie

Založení města a Žitava jako součást Čech

Reprodukce knižní iluminace s vyobrazením bezvousého Přemysla Otakara II. s žezlem a jablkem uprostřed zdobeného kruhového rámečkuPřemysl Otakar II. (Liber fundationum monasterii Zwettlensis)

Oblast dnešního města byla osídlena patrně již kolem roku 1000. Obchodní cesta, která vedla přes Žitavské hory do Čech, dala pravděpodobně vzniknout vodnímu hradu na Mandavě a dvěma lesně-lánovým vsím. Toto spojení bylo pro dějiny Žitavy určující už od počátku, neboť v roce 1158 připadla sousední Horní Lužice, která byla dosud součástí Míšeňského markrabství, jako říšské léno k Čechám. První zmínka o Žitavě pochází z listiny Kláštera Marienthal z 22. února 1238, kde je uveden Chastoslaus de Sitavia neboli Častolov ze Žitavy, což byl český šlechtic z rodu Ronovců, přívrženec krále Václava I., který se se svým mladším bratrem Jindřichem na Žitavsku usadil. Název města je odvozen ze slovanského slova „žito“, které souvisí s intenzivním pěstováním obilí v této oblasti. Když se po smrti Václava I. v roce 1253 ujal vlády ambiciózní Přemysl Otakar II., jasně rozpoznal význam tohoto města pro České království, zejména ve fiskálním, obranném a správním ohledu. V roce 1254 udělil Žitavě městská práva, roku 1255 určil její budoucí rozlohu tím, že na koni objel vytyčené území. Jakmile byly postaveny nové hradby, získalo město na tehdejší poměry značnou rozlohu. Přemysl Otakar II. také Žitavě udělil důležitá privilegia: trhové právo, mincovní regál, soudní pravomoc a celní svobodu v Čechách, která město hospodářsky posílila v oblasti pivovarnictví, soukenictví a obchodních kontaktů dosahujících až na Balkán. V roce 1268 založili Páni z Lipé v Žitavě františkánský klášter, který zde zřídil latinskou školu a nemocnici. Roku 1283 Žitavu a hrad Ojvín na čas zastavil Václav II. braniborskému markraběti, ale po zásahu římského krále Rudolfa I. Habsburského se město i hrad opět vrátily do vlastnictví České koruny. Jan Lucemburský později daroval toto panství Jindřichu z Lipé, ten však v roce 1319 vyměnil Žitavu, hrady Ronov, Ojvín a Krásný Buk za Velké Hostěrádky a Míšovice na Moravě. Jan získal majetek nazpět a přenechal jej až do roku 1346 jako zástavu Jindřichu I. Javorskému. Ve městě mezitím vznikla komenda Řádu johanitů (1300). Události jako byla návštěva Elišky Rejčky v roce 1300 nebo velký turnaj roku 1303 svědčí o rostoucí prosperitě. V listině ze 14. května 1310 jsou jako představitelé městské správy poprvé uvedeni jeden magister civium a osm iurati et scabini, v roce 1354 byla vystavěna kamenná radnice, přičemž první městská rada je doložena od roku 1357. Po dalším rozšíření jurisdikce města, které vedlo k pokusům o uplatňování většího vlivu na Zemský soud, docházelo k nevyhnutelné konfrontaci s místní šlechtou. Protože města Budyšín, Zhořelec, Kamenec, Löbau, Lubáň a Žitava nabyla dojmu, že zemská správa není schopna dostatečně chránit jejich zájmy, dohodla se 21. srpna 1346 v Löbau na ustavení městského svazu k posílení zemského míru. Karel IV. s tím patrně souhlasil, nicméně tento spolek potvrdil až v roce 1355. Vstup Žitavy do Šestiměstí přispěl k jejímu sblížení s Horní Lužicí, k níž se město se svým okolím definitivně přimklo za husitských válek.

Žitava v Hornolužickém šestiměstí

Barevná fotografie s pohledem na zarostlý pahorek se zbytky hradu KarlsfiedZřícenina hradu Karlsfried

Třebaže Karel IV. dal v roce 1348 za pomoc proti Wittelsbachům v Braniborsku Žitavu na deset let do zástavy Rudolfu I. Saskému (vykoupena byla za povinného příspěvku města ve výši 1000 kop pražských grošů), sledoval s územím Horní Lužice dlouhodobé zájmy ve smyslu dalších teritoriálních ambicí, jejichž cílem mělo být sousední Slezsko a Dolní Lužice. Z pozice římského císaře proto vydal 7. dubna 1348 listinu, kterou oblast Horní Lužice trvale přivtělil k České koruně. Šestiměstí podpořil zřízením zvláštního soudu, podnikl rovněž opatření k ochraně Žitavské cesty, u níž založil celní stanoviště, kterým se stal nově postavený hrad Karlsfried – sídlo žitavského fojta. Silnice z Jablonného do Žitavy byla na základě jeho ustanovení z roku 1361 vyklučena do šířky, kterou urazí kámen velikosti pěsti hozený pravou rukou. Členstvím v městském spolku získala Žitava důležité hospodářské výhody, egoistické zájmy jednotlivých zúčastněných měst ovšem vedly také k nejrůznějším konfliktům. Například v roce 1368 došlo k násilné akci Žitavy proti městečku Ostritz náležejícímu ke Klášteru Marienthal, při níž byla zbořena jeho radnice a hradby. Ekonomika Žitavy v té době vzkvétala, obzvláště výroba sukna, kterou se v polovině 14. století ve městě zabývalo již několik stovek mistrů a učedníků. Ti se stávali významným mocenským faktorem, což se projevilo roku 1367 vzpourou v jednom soukenickém cechu. V 15. století docházelo vlivem různých sociálních a náboženských motivů v Žitavě k nepokojům, které posilovaly solidaritu patricijských městských rad Šestiměstí.

Černobílá fotografická reprodukce Merianovy rytiny s plánenem města oválného půdorysu obklopeného hradbou a bastiony. Dole jsou dvě vyobrazení s děly mířícími na městoŽitava kolem roko 1650

Za vlády Václava IV. nedoznala situace v Žitavě podstatných změn. V roce 1379 byla potvrzena privilegia, na základě záznamu o peněžitých darech Václavu IV. v roce 1400 odvedlo město 705 kop grošů, což je v rámci Šestiměstí řadilo hned na druhé místo po Zhořelci. V té době měla Žitava asi 5000 obyvatel. Zlom přišel až za husitských válek, kdy se v lednu a únoru 1424 přenesly boje na žitavskou půdu. Oddíly města podlehly vojsku Viktorína Bočka z Kunštátu a Poděbrad v boji o Karlsfried, ale město samotné se ubránilo. V dubnu 1427 se husitská vojska objevila znovu, avšak početná městská posádka dokázala útoku odolat i navzdory vysokým ztrátám. Po vyplenění předměstí potom husité odtáhli směrem k Lubáni. Během (neúspěšného) obléhání horské pevnosti Ojvín 28. září 1429 se husité dostali před Žitavu znovu. Husitské války v letech 1424–1434 způsobily, že obchodní vztahy k Čechám byly přerušeny, což tvrdě zasáhlo ekonomiku města. Vedle nájezdů a válek utrpěla Žitava další těžké škody při městských požárech v letech 1359, 1372, 1422, 1455 a 1473. Kromě toho přišla morová epidemie: prvně je doložena v roce 1463, v průběhu tohoto a následného století pak vypukla ještě několikrát. Napětí vyvolané těmito krizemi se projevilo také v pivní válce se Zhořelcem v roce 1491.

Černobílá fotografická reprodukce rytiny s portrétem Laurentia Heidenreicha zobrazuje vousatého muže s pokrývkou hlavy a krejzlíkem, oblečeného v koženém kabátci. Portrét je v oválném rámečku, dole je kartuše s německým nápisem.Žitavský luterský farář Laurentius Heidenreich (1480–1557)

Zatímco dosud byla Žitava pevnou oporou katolicismu, po Lutherově vystoupení se i zde začala situace měnit. Muž, který do města přinesl reformaci, byl magistr Laurentius Heidenreich, z něhož se stal slavný teolog, jenž působil až do své smrti jako žitavský pastor primarius. V roce 1521 začal kázat v němčině, protestantismus ovšem převládl až po roce 1538. Tento rok byla zrušena komenda Řádu johanitů, františkánský klášter ji následoval v roce 1543. Neochota Žitavy a dalších měst spolku podpořit císaře Ferdinanda I. Habsburského v boji proti protestantům během šmalkaldské války vedla roku 1547 k hornolužickému Pönfallu. Žitava utrpěla velké hospodářské ztráty, ale rychle se zotavila, např. již v roce 1574 získala Ojvín včetně hradu a kláštera. Také v 16. století zasáhla město morová nákaza, které roku 1555 podlehla značná část obyvatel. V roce 1559 a 1599 přišly další morové epidemie. Roku 1589 zničil velký požár 153 obytných domů, což tehdy byla asi čtvrtina města. Po velkém moru a kruté zimě roku 1606 si mnoho obětí vyžádal další velký požár v roce 1608 zapříčiněný žhářstvím. Tři čtvrtiny města byly zničeny. Tak začalo nové století, se kterým přišla katastrofa třicetileté války. Během ní byla Žitava v letech 1631–1645 opakovaně ostřelována, obléhána, pleněna a obsazována císařskými a švédskými vojsky. V důsledku porážky českých stavů po bitvě na Bílé hoře se po roce 1620 do města přistěhovalo mnoho českých evangelíků, kteří až do poloviny 19. století výrazně ovlivňovali charakter města. Poté, co císař Ferdinand II. Štýrský zastavil Horní Lužici saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu I. Saskému (1620), dostala se Žitava po sjednání Pražského míru do správy Saského kurfiřtství.

Exkurz: Čeští exulanti v Žitavě

Město Žitava bylo hlavním cílem českých exulantů. K největším náporům vystěhovalectví docházelo zvláště v letech 1622–1623 a potom ještě jednou v roce 1628. Exulanti v počtu přes 1000 rodin většinou pocházeli z litoměřického a boleslavského kraje. V Žitavě se jim dostalo náboženské svobody, ale jejich postavení bylo z počátku nejisté, neboť byli nezřídka luterskou ortodoxií podezříváni z kalvinismu a nedůvěru budily také jejich bohoslužby v českém jazyce. Zprvu konali svá nedělní shromáždění v bytech exilových duchovních, teprve později jim bylo k bohoslužebným účelům přenecháno přízemí jedné z budov někdejšího kláštera. Komunita však stále zůstávala v podřízeném postavení k městské obci, český duchovní nesměl udělovat svátosti ani pohřbívat. Ještě za války, v roce 1640, museli čeští přistěhovalci složit saskou poddanskou přísahu a výslovně slíbit, že se nebudou spolčovat se svým bývalým pánem, tj. císařem. Česká obec v Žitavě zanikla až v 19. století, v roce 1846 se tu přestalo kázat v češtině. Vystěhovalectví z Čech ovlivnilo saskou kulturu v hmotném i duchovním ohledu. Po vylidnění zde došlo díky exulantům ke zvýšení počtu obyvatel, vznikla nová předměstí, městečka, vesnice a kostely. Zemědělství a hornictví získalo kvalifikovanou pracovní sílu, stejně tak mnohá řemesla. Mezi přistěhovalci českého i německého jazyka byla řada vzdělaných lidí, z nichž se někteří zařadili mezi nejvýznamnější žitavské osobnosti. Jmenovat lze například potomka exulantů Christiana Weise nebo rodinu Pešků (z nich je nejznámější Christian Pescheck a Christian Adolph Pescheck) a Morávků (Carl Gottlob Moráwek). Vedle bohaté knižní produkce, která byla odtud pašována do Čech, stojí za zmínku, že s exulanty se dostala do Žitavy kopie Rudolfova majestátu.

Žitava v Saském státě

Barevná fotografická reprodukce rytiny s plánem ŽitavyŽitava v roce 1744 Černobílá fotografická reprodukce s vyobrazením kozáků v ŽitavěBaškirové a kozáci v Žitavě v roce 1813 Černobílá fotografická reprodukce litografie s pohledem na ŽitavuPohled na město kolem roku 1850

V letech 1695–1768, již za saské vlády, docházelo v Žitavě k pronásledování čarodějnic. Tři muži a jedna žena uvízli v procesech, domnělá čarodějnice zvaná „alte Zwirn-Sabine“ zemřela ve vězení v roce 1698. V roce 1705 vznikla obchodní společnost, která založila vlastní knihkupectví. Rozvíjel se obchod s plátnem, pivovarnictví a soukenictví, díky nimž občané města bohatli. Do tohoto příznivého vývoje ale zasáhla sedmiletá válka: 23. července 1757 byla Žitava ostřelována rakouskými vojsky, protože pruské jednotky, které se nacházely ve městě, odmítly kapitulovat. Ostřelování začalo, jakmile pruská armáda pod velením korunního prince Augusta Viléma Pruského rozbila svůj stanový tábor. Přestože se toto střetnutí pro Prusy vyvíjelo nepříznivě, sveřepě se bránili, protože ve městě byl mj. sklad s důležitým válečným materiálem. Pruský velitel odmítal otevřít bránu hořícího města, což ztráty na životech ještě zvýšilo. Teprve když se situace zdála beznadějná, ustoupila pruská armáda ve směru Löbau. Následky ostřelování s rozsáhlým požárem byly pro Žitavu zdrcující. Kostel svatého Jana s varhanami od Silbermanna, radnice a radní archiv stejně jako 80 % obytných domů byly zcela zničeny. Prameny z herrnhutského Archivu Jednoty bratrské znějí následovně: „Ubohá Žitava byla obležena a skoro celá lehla popelem.“ Účast na této katastrofě šla daleko za hranice německých zemí a projevila se nejen v četných publikacích, ale také v celoevropské solidární akci. Současník této události Charles-Emmanuel de Warnery, který se války zúčastnil na straně Pruska, uvedl, že přímo ve městě nebyly žádné strategicky významné jednotky: „Stalo se tu, že nepřátelé ostřelovali toto město, které bylo pouze obehnáno hradbami a po saským městech bylo díky obchodu nejbohatší. Je nepochopitelné, proč je zpustošili, neboť my bychom je opustili a ono by patřilo svým spojencům “.

V roce 1767 začala výstavba nového kostela sv. Jana, která byla po značných problémech se statikou dokončena teprve roku 1837. V roce 1840 byl položen základní kámen nové žitavské radnice, která byla slavnostně otevřena v roce 1845. S otevřením nového divadla 25. října 1802 začala úspěšná epocha žitavského divadelního života. Během osvobozovacích válek, které byly reakcí na francouzskou expanzi, Rakousko 11. srpna 1813 vyhlásilo válku Francii. Po následném vyhlášení klidu zbraní (17. srpna) se Napoleon 19. srpna se svými vojsky odebral do Žitavy, odkud vyslal osmý sbor divizního generála Poniatowského do Jablonného v Podještědí, další jednotky pod velením generála Lefebvre-Desnouetta táhly k Rumburku a Jiřetínu pod Jedlovou a konečně sbory polského generála Umińského směřovaly do Frýdlantu a Liberce. Cílem operace bylo zastavit rakouskou armádu postupující z jihu Čech pod velením polního maršála Karla Filipa ze Schwarzenbergu, posílit druhý Victorův sbor a první armádní sbor generála Vandamma na labské linii a zároveň tak krýt Drážďany. Kromě toho se u Žitavy nacházel ještě čtvrtý sbor kavalérie vedený vévodou z Valmy. 20. srpna se potom Napoleon vydal do Lubáně, aby pokračoval v tažení proti Blücherově slezské armádě, zatímco maršál Victor ještě zůstal v Žitavě. V letech 1820–1869 byly ve městě zbořeny hradby a na jejich místě založen park zvaný „Zelený okruh“ (Der Grüne Ring). Do roku 1914 byla vystavěna reprezentativní ulice Ringstraße s klasicistními domy. V roce 1873 byly otevřeny městské lázně, roku 1884 získalo město nemocnici. Dolní Mandava byla regulována v roce 1902 vytvořením hlubšího koryta k ochraně před povodněmi. Roku 1879 nechal žitavský přírodovědný spolek Globus postavit na vrcholu Hvozdu vyhlídkovou věž a v roce 1891 kamennou rozhlednu. V roce 1908 byl položen základní kámen krematoria. Roku 1915 se pak Žitava vydělila z Žitavského hejtmanství a stala se tzv. městem bez okresu. Před první světovou válkou vzrostl počet obyvatel z 8000 (1815) na 38 000. Díky svým průmyslovým podnikům se stala Žitava hlavním střediskem industrializovaného saského plátenictví. Vznikla zde řada tkalcoven a barvíren, ale také elektrárna, plynárna a nejrůznější strojírenské podniky, slévárny, továrna na koberce a sklárna.

V letech 1918–1945

Barevná fotografie lokality německo-česko-polského tromezí s křížem a vlajkamiŽitavské trojmezí Německa, Česka a Polska

V přechodném období, kdy existovala tzv. Saská republika rad, abdikoval poslední král z rodu Wettinů Fridrich August III. a v roce 1919 vznikl Svobodný stát Sasko coby spolkový stát Výmarské republiky. Ve dvacátých letech měla v oblasti Žitavy silnou pozici levicově liberální Německá demokratická strana, což bylo jedním ze symptomů přicházející hospodářské krize, která tento kraj postihla i pro poměrně jednostrannou orientaci na textilní výrobu. V roce 1927 se vyostřené sociální problémy projevily velkou stávkou. Již po nástupu Hitlera se v roce 1933 konaly v Žitavě oslavy 1000 let Horní Lužice. Během období nacionálního socialismu zde docházelo k pronásledováni politických odpůrců. Židé byli vyháněni a zabíjeni, synagoga v ulici Lessingstraße 12 a márnice na židovském hřbitově odstřeleny. Za války bylo zavražděno nejméně 40 Židů z Žitavy a Löbau. Pronásledování se nevyhnulo ani české menšině, která byla z velké části vyhnána z města a okolí. Ke konci druhé světové války byly zřízeny pobočné tábory koncentračního tábora Groß-Rosen a koncentračního tábora Osvětim pro mužské a ženské vězně, kteří vykonávali nucené práce v továrně Zittwerke AG, což byla součást Junkers Flugzeug- und Motorenwerke AG. Společně vedené tábory s více než 1000 vězňů se nacházely v Klein-Schönau (dnes Polsko: Sieniawka). Nelidské podmínky připravily o život nejméně 158 obětí. Ještě v posledních dnech války tiskly Zittauer Nachrichten bojovné patriotické projevy, 7. května bylo obyvatelstvo vyzváno, aby město opustilo. Dne 9. května 1945 byla Žitava obsazena Rudou armádou.

V letech 1945–1990

Krátce po skončení druhé světové války vyšlo v Praze memorandum náčelníka Hlavního štábu československé branné moci Bohumila Bočka, které požadovalo připojení Lužic k Československu. Požadavky se různily, přičemž se uvažovalo alespoň o anexi Žitavska. To je mimochodem motivem pro vznik obou českých knih o Žitavě z roku 1947 (Žitava v českých dějinách a Žitavsko v českých dějinách). V té době žilo v Žitavě asi 4000 Čechů, kteří myšlenku na připojení podporovali. Tyto požadavky byly v roce 1948 zamítnuty Varšavskou dohodou. V důsledku Postupimské dohody pak město ztratilo městskou část Großporitsch, která se nachází na východ od Nisy. V Großporitsch byl v květnu 1945 zřízen Válečný a civilní zajatecký tábor pro příslušníky wehrmachtu a německé civilisty. Žitava, které byla ještě nedávno dopravní křižovatkou, se po úpravě hranic stala periferním pohraničním městem. Silnice na východě byly částečně odříznuty a provoz omezen. Až do roku 1989 zde byl pouze jediný hraniční přechod v ulici Chopinstraße do sousední obce Sieniawka (Kleinschönau), který však byl až do osmdesátých let pro soukromé cesty z Německé demokratické republiky (NDR) průchozí jenom na zvláštní povolení. Vláda NDR zde totiž po vlně stávek polského hnutí Solidarność 30. října 1980 silně omezila cestovní provoz. V 70. a 80. letech žitavské centrum chátralo, životní prostředí bylo ovlivňováno těžbou v hnědouhelném dole Olbersdorf na jihozápadním okraji města. Ze strany státu dokonce vznikl plán, který počítal s tím, že Žitava bude po roce 2015 s výjimkou užšího historického centra obětována těžbě. Dne 19. října 1989 začala v Žitavě pokojná revoluce. Ve třech žitavských kostelech se shromáždilo 10 000 osob z města a okolí v setkáních organizovaných Novým fórem, což zde předznamenalo konec politického režimu NDR.

Po roce 1990

Grafické znázornění s vývojem počtu obyvatel v ŽitavěVývoj počtu obyvatelstva Žitavy od roku 1790 do roku 2017

Po roce 1989 došlo v Žitavě stejně jako v celém Sasku k hluboké strukturální změně. Ve městě zanikly někdejší státní průmyslové podniky, mimo jiné největší tkalcovna v NDR VEB Mechanik Weberei Zittau a výrobce užitkových vozidel VEB Robur-Werke Zittau, zrušen byl rovněž armádní areál v jižním předměstí s Důstojnickou vysokou školou pozemních sil. V letech 1989–2017 opustilo Žitavu více než 12 000 obyvatel. Nedostatek pracovních příležitostí se město pokusilo řešit založením nových průmyslových zón ve Weinau a v Pethau, v nichž sídlí velká část výrobních společností. V roce 1991 byla ukončena těžba v hnědouhelném dole Olbersdorf. Založením „Vysoké školy pro techniku a ekonomii Žitava/Zhořelec“ v roce 1992 město navázalo na svou tradici v podpoře vzdělávání, o čemž svědčí také nově vzniklý Mezinárodní vysokoškolský institut. V letech 1994–1995 byla restaurována obě postní plátna z let 1472 a 1573, která byla následně po 63 letech vystavena na radnici. 1. ledna 1995 byl Hornolužický okres přejmenován na okres „Löbau-Zittau“. Roku 1996 získala Žitava statut velkého okresního města. V roce 1999 se v Žitavě/Olbersdorfu konala druhá Saská zemská zahradnická výstava, jejímž heslem bylo: „Krajina po těžbě“. Roku 2001 proběhly ve městě slavnosti Dnů Saska. Na začátku května 2004 se v Žitavě konaly oslavy českého a polského vstupu do Evropské unie. Dne 21. prosince 2007 oslavili evropští představitelé ukončení hraničních kontrol do Polska a České republiky na přechodech Žitava–Friedensstraße–Porajów a Porajów–Hrádek (Grottau) u příležitosti vstupu těchto zemí do Schengenského prostoru.

V roce 2020 byla představena studie hydrogeologa Ralfa Kruppa, podle níž v důsledku plánovaného rozšíření a pokračování těžby v nedalekém dole Turów Žitavě hrozí propad půdy až o 1 metr. Podle listu Sächsische Zeitung si studii objednala česká organizace Frank Bold Society a německá pobočka Greenpeace. Primátor Zenker nechal studii prověřit nezávislými odborníky, vyjádřil své obavy o budoucnost města a vyzval, aby se Německo připojilo k české žalobě proti dolu Turów u Soudního dvora Evropské unie. Poté, co Soudní dvůr v květnu roku 2021 nařídil zastavení těžby až do vynesení konečného rozsudku v tomto sporu, gratuloval Zenker ve svém projevu v Oberlausitz TV české vládě. Svobodný stát Sasko se v září roku 2021 rozhodl podpořit Žitavu u polského správního soudu, kde se vede soudní spor o prodloužení těžby v dole Turów z pohledu polského práva. Po česko-polské dohodě z 3. února 2022 primátor Zenker v rozhlasové stanici Radio Lausitz řekl, že Žitava se cítí osamocena a vyčetl saské vládě, že nebyla ve věci dost aktivní a nevzala vážně obavy místních obyvatel. Polsko na obavy Žitavy o pokles terénu v důsledku těžby nereagovalo. Dne 13. března 2024 správní soud ve Varšavě rozhodl, že povolení k dalšímu provozu povrchového dolu Turów nebylo zcela zákonné. Protože polský státní podnik PGE investoval do dolu značné prostředky, očekává se odvolání proti tomuto rozsudku.

Obyvatelstvo

Na dobu kolem roku 1400 se počet obyvatel odhaduje na 5000 osob. Poté, co se opakovaně objevovaly nemoci, požáry a válečné události, docházelo ke značnému úbytku obyvatelstva. Od poloviny 19. století přišel výrazný nárůst, který mírně opadl za první světové války. V roce 1950 dosáhl počet obyvatel historického maxima 47 000. Po zániku NDR ztratilo město kvůli vysoké nezaměstnanosti a poklesu porodnosti asi 12 000 obyvatel. Prognóza dalšího vývoje je nepříznivá: do roku 2030 se počítá s dalším úbytkem obyvatelstva (2020: 23 830 obyvatel; 2030: 21 430 obyvatel). Vzhledem k pracovním příležitostem a příznivým cenám nemovitostí a nájmů roste počet přistěhovalců z obou sousedních zemí. V roce 2013 bylo v Žitavě hlášeno 137 Čechů a 147 Poláků, roku 2017 již 228 Čechů a 282 Poláků. Podle studie z roku 2024 počet Čechů ve městě stále narůstá a Žitava má již nejpočetnější českou menšinu ve Spolkové republice Německo.

Politika

Barevná fotografie novorenesanční radnice v ŽitavěŽitavská radnice

Městská rada

Již v roce 1319 rada sestávala z purkmistra a dvanácti radních (consules). Prvním doloženým výrazem, který označuje radu je slovo rotmanne v jednom prameni z roku 1357. Až do roku 1360 se konaly volby radních na Nový rok, později v den Narození Panny Marie a v letech 1389–1830 pak ve čtvrtek po Bartolomějovi. V roce 1364 se rada rozrostla na 18 a roku 1370 na 24 osob. V době Pönfallu měla městská rada 12 členů. Roku 1559 obdržela Žitava opět právo svobodně volit městskou radu. Po zavedení všeobecného městského zřízení v roce 1832 existovalo vedle starosty 15 radních (z nich 5 placených) a 29 městských zastupitelů. Aktuální městská rada se skládá z 26 členů a její obsazení odpovídá výsledkům komunálních voleb z 31. srpna 2014, které proběhly s volební účastí 44,7 %. Zasedání městské rady se konají každý poslední čtvrtek měsíce v Občanské síni radnice. Vedle městské rady existuje rovněž správní a finanční výbor, sociální a technický výbor a výbor na zadávání zakázek.

CDU Die Linke SPD FDP Svaz 90/Zelení NPD (od listopadu 2014 Bürgerbündnis Zittau) Freie Bürger Zittau Freie Unabhängige Wähler (FUW) Zittau kann mehr e.V. (ZKM) AfD Celkem
2009 9 5 2 2 1 1 5 1 – – 26
2014 7 4 2 1 1 2 2 2 5 – 26
2019 4 3 0 1 1 – 2 3 5 7 26

Primátor

První zmínka o purkmistrovi označenému jako magister civium je z roku 1310. Patrně od roku 1540 se ve výkonu úřadu střídali tři purkmistři. V 18. století se používal doplňující titul Kaiserlicher Pfalzgraf. Od roku 1729 byly dva starostové. Po zavedení všeobecného městského zřízení v roce 1832 pak už byl starosta pouze jeden. Roku 1904 byl mu byl propůjčen titul primátora, který však zanikl v roce 1950. Od roku 1996 je opět zaveden titul primátora. V letech 2001–2015 zastával tento úřad Arnd Voigt (Freie Bürger Zittau). Poté, co Arnd Voigt na základě svého onemocnění parkinsonovou chorobou odstoupil, stal se od 1. srpna 2015 úřadujícím primátorem Thomas Zenker (Zittau kann mehr). Dne 12. června 2022 Zenker opět vyhrál volby, v nichž ho zvolilo 71,8 % voličů, a ve funkci zůstane dalších 7 let.

Barevná fotografie několikapatrové historické solniceSolnice

Znak

Barevná ilustrace s městským znakem ŽitavyMěstský znak z roku 1896

Blason: Městský znak se skládá ze čtvrceného srdečního štítu, v jehož prvním a čtvrtém poli je vyobrazen dvouocasý stříbrný český lev na červeném pozadí. Ve druhém a třetím poli je černá slezská orlice na zlatém pozadí se stříbrným perizoniem, ozdobeným křížkem a jetelovými listy. Červená a bílá při tom symbolizuje české zemské barvy. Černá slezská orlice byla městu v roce 1337 propůjčena tehdejším držitelem léna Jindřichem I. Javorským jako odměna za to, že pomohlo při zničení loupežného hradu Tolštejna. Stříbrného českého dvouocasého lva propůjčil Žitavě Jan Lucemburský. Uprostřed je potom červený štít se stříbrným písmem Z, tedy počáteční písmeno názvu města. Štít s písmenem Z se nachází také na Velkém postním plátnu, poprvé se však objevuje na pečeti v Žitavě sídlícího biskupa Jana z Gardaru z roku 1433. Teprve od roku 1896 se používá jednotná verze znaku, upravená Hlavním saským archivem. Kromě tohoto znaku existuje ještě velký znak, který je rozšířen rytířskou přilbou, která symbolizuje pravomoc vlastnit pozemky na základě privilegií udělených Šestiměstí, dále pokrývkou přilby a dvěma orlími křídly. Jedno z křídel, posetých 18 zlatými lipovými lístky, je černé, druhé zlaté. Pokrývka přilby je červenobílá. Tento velký znak je vyhrazen pouze primátorovi.

Do roku 2013 město užívalo červenobílé logo, které mělo na levé straně Solnici (Salzhaus) a před ní se nacházející Rolandovu kašnu, na pravé pak výrazný nápis Zittau. Během vytváření prezentace města Žitavy vzniklo nové logo, které využívalo stylizovanou formu písmene „Z“ z městského znaku ve spojení s nápisem „Zittau“ a přídomkem z dob Hornolužického šestiměstí „bohatá“ (Die Reiche). Tento přídomek byl v roce 2020 odstraněn a zůstalo pouze logo ve tvaru písmene „Z“.

Partnerská města

Barevná fotografie kamenných portálů z období manýrismuManýristické portály (Markt 23)

Partnerskými městy Žitavy jsou:

Pamětihodnosti

Sakrální památky

K žitavským pamětihodnostem patří dvě vzácná postní plátna. Tyto malované textilie jsou připomínkami středověkého zvyku zahalovat v kostelech celý oltářní prostor v době mezi popeleční středou a Velikonocemi. Věřící tak byli v době půstu odděleni od liturgických obřadů konaných u oltáře. Tato původně bílá plátna sloužila jak pro vnitřní meditaci, tak i k ilustraci křesťanské věrouky. Po reformaci tento zvyk postupně vymizel.

Barevná fotografie s pohledem na Kostel svatého Jana v ŽitavěKostel sv. Jana

Sakrální stavby

Barevná fotografie s bývalým františkánským konventem s kostelem svatého Petra a Pavla v ŽitavěFrantiškánský konvent s kostelem sv. Petra a Pavla Barevná fotografie historického renesančního domu v ŽitavěDornspachův dům Barevná fotografie klášterního dvora s renesančním štítem HeffterbauKlášterní dvůr v pozadí renesanční štít „Heffterbau“

Profánní stavby

Barevná fotografie bašty z původního opevnění se zvonkohrou a květinovými záhonyŘeznická bašta s květinovými hodinami a porcelánovou zvonkohrou Barevná fotografie kamenné reliéfní plastiky zobrazující purkmistra DornspachaNáhrobek Nikolause von Dornspacha (1516–1580)

Pomníky

Parky a zahrady

Barevná fotografie klokana v zoologické zahradě ŽitavaKlokan v zoologické zahradě Žitava

Zoologická zahrada Žitava

Zoologická zahrada Žitava (Tierpark Zittau) byla založena v roce 1965, přičemž snahy o založení byly již počátkem 19. století formou jeleního výběhu a ptačí voliéry. Od roku 1968, kdy se otevřela veřejnosti, chová zoo na 7 hektarech 380 zvířat 70 živočišných druhů. Areál je umístěn v parku Weinau z roku 1876, jenž byl založen v anglickém stylu. Kromě domácího zvířectva jsou zde k vidění klokani, tučňáci, lamy, velbloudi, medvídkovití, rysové a sovy. V roce 2022 dosáhl počet návštěvníků rekordní popřevratové hranice 77 000. Podle ředitele Zoo Andrease Stegemanna na tom velký podíl mají Češi, kteří tvoří téměř třetinu návštěvníků.

Kultura

Barevná fotografie funkcionalistické budovy městského divadla v ŽitavěDivadlo Gerharta Hauptmanna v Görlitz a Žitavě

Divadlo

Žitavské městské divadlo bylo znovuotevřeno v nové budově roku 1936 jako Grenzlandtheater Zittau. Budova byla postavena v letech 1935–1936 podle návrhu architekta Alfreda Hoppa, který po přepracování realizoval prorežimní architekt Hermann Alker. Otevřena byla představením Weberova Čarostřelce. Staré městské divadlo v sousedství Solnice, které bylo v roce 1862 přestavěno podle plánů berlínského stavitele Eduarda Titze, bylo roku 1932 zcela zničeno požárem. Až do otevření nové budovy byl využíván provizorní sál hostince „Lindenhof“. V letech 1963–1989 bylo městské divadlo spojeno s divadlem ve Zhořelci (Görlitz). Od roku 1993 pokračovalo samostatně jako Divadlo Gerharta Hauptmanna v Žitavě (Gerhart-Hauptmann-Theater Zittau), ovšem od 1. ledna 2011 se opět spojilo se Zhořeleckým divadlem. Názvem této nové divadelní společnosti, která realizuje představení na dvou místech a zabývá se čtyřmi žánry (hudebním divadlem, činohrou, tancem a koncerty) je Divadlo Gerharta Hauptmanna v Görlitz a Žitavě (Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz-Zittau). Hlediště žitavské divadelní budovy pojme asi 400 osob.

Barevná fotografie interiéru bývalého františkánského konventuBarokní sál Kulturně-historického muzea v bývalém Františkánském konventu

Muzea, knihovny a galerie

V Žitavě jsou dvě galerie: Galerie Kunstlade provozovaná uměleckým spolkem Oberlausitzer Kunstverein e. V., která vystavuje obrazy současných hornolužických výtvarníků, a Atelier & Galerie Am Haltepunkt, jíž vlastní Karl Wolfgang Weber, který se věnuje realistické malbě. Další výstavy se konají v městských muzeích a na radnici.

Barevná fotografie květinového záhonu s hodinami u Řeznické baštyKvětinové hodiny

Zvláštnosti a kuriozity

Sport

Žitava je již řadu let významným centrem sportovního dění v jižní oblasti Horní Lužice. Ve městě a okolí bylo v roce 2021 zaregistrováno více než sto sportovních klubů a spolků, mezi nimiž je zastoupen zejména fotbal, volejbal a gymnastika, ale také horolezectví, lukostřelba a terénní triatlon. Nejúspěšnějším fotbalovým klubem je VfB Zittau, jehož předchůdce Sportlust Zittau vznikl v roce 1909, a který byl v sezóně 2019/2020 na 1. místě Hornolužické vyšší krajské ligy. Volejbal je zastoupen např. ve spolcích ESV Lokomotive Zittau e.V., SG Turbine Zittau e.V., SG Zittau Süd e.V. a Volleyballverein Zittau 09 e.V. Gymnastice a badmintonu se pak věnují mimo jiné spolky HSG Turbine Zittau e.V., OSV Zittau e.V. a SG Robur Zittau e.V. Žitava je po Stuttgartu druhým německým městem, které se pyšní titulem Evropské hlavní město sportu. V roce 2013 byla usnesením žitavské městské rady založena tzv. Zlatá kniha sportu, do níž se zapisují zdejší výjimečné sportovní výkony.

Významné kulturní a sportovní události

Ekonomika a infrastruktura

Barevná fotografie Niského viaduktu v ŽitavěNiský viadukt Barevná fotografie železničního vagónu na kolejích žitavské úzkorozchodné dráhyVlaky Žitavské úzkorozchodné dráhy Barevná fotografie historické lokomotivyMuzejní lokomotiva řady 99.78 v Žitavě

V Žitavě žije téměř 26 000 obyvatel, z nichž bylo v roce 2015 ca 15 600 v produktivním věku. Podle odvětví jsou tyto osoby zaměstnány ze 49,8 % ve službách, ze 31,6 % v průmyslu a stavebnictví, 17,4 % pracuje v obchodu, pohostinství, dopravě a zpravodajství, 1,2 % je zaměstnáno v zemědělství a lesním hospodářství. Téměř 50 % zaměstnanců ve službách částečně souvisí s tím, že největším zaměstnavatelem ve městě je univerzita. Téměř čtvrtinu tvoří zpracovatelský průmysl, který je rovněž důležitým pilířem zaměstnanosti. Žitavská ekonomika se vyznačuje zdravou směsí odvětví. Jako v případě zaměstnanců se přibližně polovina společností nachází v odvětví služeb, ostatní firmy se řadí do sektorů průmyslu, řemesel a obchodu. Jako velké okresní město plní Žitava zásobovací funkci pro své okolí. Příliv kupní síly ze sousedních zemí Polska a České republiky se neustále zvyšuje. V samotném městě bylo v roce 2015 asi 18 100 domácností. Dalším zdrojem příjmů je pak rozvíjející se turistika. Město disponuje pěti rozvinutými obchodními parky. Podle studie z roku 2021, která posuzuje 587 středně velkých měst v Německu podle kritérií „síla“, „rozvoj“ a „úspěch“, je Žitava „rostoucím městem“, neboť disponuje dostupným bydlením, příznivým vývojem disponibilního příjmu, relativním poklesem nezaměstnanosti a nadprůměrným podílem mladých lidí, což je v řadě ukazatelů lepší výsledek než u zemského okresního města Görlitz.

Hlavní podniky a společnosti

Sächsische Zeitung stejně jako bezplatné týdeníky Wochenkurier a Oberlausitzer Kurier mají v Žitavě své redakce. Kromě toho zde vycházejí odborné časopisy Zittauer Geschichtsblätter a Oberlausitzer Heimatblätter, které jsou vydávány jako následné publikace periodika Knihovny Christiana Weise Bibliotheksjournal. Televize punkteins oberlausitz TV má v Žitavě své sídlo, produkována je však v Budyšíně. Od roku 2006 vychází online vydání novin Zittauer Anzeiger.

V Žitavě má dlouhou tradici zahradnictví, které zde rozvinuli čeští exulanti. Byla zde například pěstována žlutá cibule zvaná Zittauer Riesenzwiebel. Za časů NDR se značná část těchto plodin vyvážela do Berlína. Po roce 1990 byla většina bývalých továren uzavřena, např. v podniku Robur-Werke bylo propuštěno 5 389 z tehdejších 5 400 zaměstnanců. V roce 2007 zde dosahovala nezaměstnanost asi 15 %, což vedlo k odlivu obyvatelstva.

Doprava

Barevná fotografie hraničního přechodu do Polska a České republikyHraniční přechod do Polska a České republiky

Žitava je obsluhována regionálním dopravcem Ostdeutsche Eisenbahn (ODEG), který provozuje železniční spojení Žitavy se Zhořelcem (Görlitz) a Chotěbuzí (Cottbus), ta je pak spojena s Drážďany a zbytkem Německa. Město rovněž patří mezi cílové stanice jedné z nejstarších tratí v Německu, která byla otevřena v roce 1848 a která je spojuje s Löbau. Kromě toho z Žitavy vede směrem na jih Žitavská úzkorozchodná dráha (Zittauer Schmalspurbahn) o rozchodu kolejí 750 mm do letovisek Oybin a Jonsdorf v Žitavských horách na česko-německé hranici. Žitava má také přímé železniční spojení s Českou republikou. Jedná se o železniční trať Liberec–Zittau, která je v jízdním řádu Správy železnic pro cestující označená číslem 089, jedná se o trať peážní, vede přes Polsko, přičemž na polském území vlak nezastavuje. Dále jezdí ze Žiatavy též vlaky do Varnsdorfu. Městskou autobusovou dopravu provozuje firma Kraftverkehrsgesellschaft Dreiländereck (KVG).

Žitava postrádá přímé napojení na německý dálniční systém, ale je plánováno připojení na dálnici mezi Zhořelcem a Budyšínem. Silnice Bundesstraße 178 spojuje město s dálnicí A4 a s Löbau. Ta je zároveň severním obchvatem města a na Bundesstraße 99 ze směru Görlitz vede do průmyslové zóny Weinau. Tato silnice směřuje dále do Polska a České republiky. Tam tvoří přípojku na českou dálnici D35 ve směru Liberec. Silnice Bundesstraße 96 vede z žitavského centrálního náměstí na severozápad Horní Lužice směrem do Budyšína.

Na území města jsou čtyři hraniční přechody:

Po vstupu Polska a České republiky do Schengenského prostoru byly na těchto přechodech v roce 2007 ukončeny hraniční kontroly.

Žitavou prochází dálková cyklotrasa Odra–Nisa (Oder-Neiße-Radweg) dlouhá 630 km. Startovním bodem této cyklostezky, která vede převážně po německé straně německo-polské hranice (ta je totiž tvořena právě řekami Odrou a Nisou), jsou Lučany nad Nisou, cílem pak lázeňské město Ahlbeck (Heringsdorf) v Předním Pomořansku. Město Žitava je jednou ze zastávek na počátku 2. etapy trasy (dlouhé 40 km), která vede dále do Görlitz.

Cestovní ruch

Barevná fotografie historické budovy Starého gymnázia v ŽitavěRenesanční budova původního Starého gymnázia u kostela sv. Jana v centru Žitavy

Město Žitava se dlouhodobě zaměřuje na rozvoj turistiky, neboť vedle svých kulturně-historických pokladů a pamětihodností nabízí také atraktivní přírodní prostředí parku Žitavské hory. V roce 2011 dosahovalo město díky cestovnímu ruchu obratu 17,6 milionů eur ročně. Z nich 48,3 % připadlo na hotely a restaurace, 33,5 % na maloobchod a 18,2 % na poskytovatele služeb. Cestovní ruch je zde rozvíjen jako důležitý ekonomický faktor. Chování hostů se však neustále mění, takže např. v letech 2006–2011 docházelo v Žitavě ke stagnaci počtu návštěvníků a přenocování. Cílovými skupinami turistiky jsou městští turisté, turisté se zájmem o kulturu, obchod, nákupy a návštěvníci vyhledávající aktivní turistiku v Žitavských horách. V letech 1999–2009 fungovalo ve městě průměrně 8 ubytovacích zařízení, což odpovídá počtu přibližně 378 dostupných lůžek. V sledovaném období byl zaznamenán mírný pokles přenocování. Průměrná obsazenost lůžek byla pod saským průměrem. Například v roce 2006 to bylo v Žitavě 24,9 %, 45,0 % v okrese Drážďany, 32,7 % v okrese Löbau-Žitava a 39,0 % v hotelovém průmyslu po celém Sasku. Podobný scénář ukazuje porovnání průměrné délky pobytu. V roce 2006 to bylo 2,0 dne v Žitavě, 2,7 dne v správním obvodu Drážďany, 3,2 dne v okrese Löbau-Žitava a 2,7 dne v celém Sasku (2,3 dny bez rehabilitačních pobytů). Cílem koncepcí turistiky rozvíjených městskou radou v Žitavě je prohlubování spolupráce se sousedními městy v ČR a Polsku a rozšiřování nabídky služeb tak, aby byl potenciál města využíván efektivněji.

Vzdělání

Černobílá fotografická reprodukce rytiny s portrétem Christiana WeiseChristian Weise na mědirytině od J. C. Böcklina

Staré gymnázium otevřené v roce 1586 jako jedna z nejstarších škol tohoto typu v Německu mělo vynikající pověst zvláště v době, kdy byl jeho rektorem spisovatel a dramatik Christian Weise. Již roku 1969 byla založena Vysoká inženýrská škola v Žitavě, která vznikla z Odborné elektroenergetické školy (Fachschule für Elektroenergie), založené v roce 1951, a Odborné stavební školy (Fachschule für Bauwesen). Ta v roce 1988 obdržela univerzitní status vysoké technické školy. Po založení žitavsko-zhořelecké „Vysoké školy pro techniku, ekonomii a sociální věci“ (Hochschule für Technik, Wirtschaft und Sozialwesen Zittau/Görlitz) roku 1992 bylo pro Žitavu zajištěno, že zůstane tradičním sídlem vysoké školy. Název univerzity byl později zkrácen na „Vysoká škola Žitava/Zhořelec“ (Hochschule Zittau/Görlitz), zkratkou (FH). V roce 1993 byl otevřen Mezinárodní vysokoškolský institut (Internationales Hochschulinstitut Zittau), což je nejmenší státní univerzita Saska.

V období NDR byla Žitava rovněž sídlem „Důstojnické vysoké školy pozemních ozbrojených sil NVA“ (Offiziershochschule der Landstreitkräfte „Ernst Thälmann“). Její areál dnes obývají Hochschule Zittau/Görlitz, Žitavská pobočka Zemského okresního úřadu Görlitz, Místní sdružení Technické pomoci a Technická radnice městského zastupitelství v Žitavě.

Od roku 2003 se Vysoká škola Žitava/Zhořelec vedle Technické univerzity v Liberci a Technické univerzity ve Vratislavi angažuje ve společném projektu mezinárodní akademické sítě, která se označuje jako Univerzita Nisa. V dubnu 2006 byly slavnostně otevřeny dvě nové laboratoře pro stavební a přírodovědnou/matematickou fakultu stejně jako nový posluchačský sál. Nové budovy postavené podle plánů berlínských architektů Tilmana Bocka a Norberta Sachse, které byly ovlivněny stylem Bauhausu, již neposkytují dostatečný prostor pro téměř čtyři tisíce studentů. Plánují se proto další stavební úpravy.

V Žitavě je stále v provozu Christian-Weise-Gymnasium, které sice již nesídlí v původní historické budově, navazuje však na tradici, jež sahá až do roku 1586. Tehdy byla tato vzdělávací instituce založena purkmistrem Nikolausem von Dornspach jako humanitní gymnázium s výukou latiny, řečtiny a teologie. Weise byl jeho rektorem v letech 1678–1708. Od roku 1871 sídlí v budově Johannea. Vedle tohoto gymnázia jsou ve městě tři vyšší školy, dvě speciální školy a šest škol základních.

Osobnosti

Barevná fotografická reprodukce rytiny s portrétem Andrease HammerschmidtaAndreas Hammerschmidt na mědirytině z roku 1646

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ V projektu Národního muzea, Národního památkového ústavu a Národní knihovny ČR byly virtuálně rekonstruovány významné bohemikální knižní fondy evangelických farářů, které vlastní či vlastnila Christian-Weise-Bibliothek.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zittau na německé Wikipedii.

  1. ↑ Gemeindeverzeichnis. Landkreis Görlitz . Landesdirektion Sachsen . Dostupné online. (německy) 
  2. ↑ a b Alle politisch selbständigen Gemeinden mit ausgewählten Merkmalen am 31.12.2022. Spolkový statistický úřad. 21. září 2023. Dostupné online. .
  3. ↑ a b Zensus 2011 . Statistische Ämter des Bundes und der Länder . Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-05. (německy) 
  4. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. 1. vyd. Oybin-Lückendorf: Cybela Verlag GmbH, 2015. 248 s. ISBN 978-3-944470-01-6. Kapitola Zittau im 13. Jahrhundert - eine Stadtgründung des böhmischen Königs Ottokar II. Přemysl, s. 9. (německy) 
  5. ↑ KRAMER, Johannes Günther. Zittau. In: Friedrich Blume (Hrsg.). Die Musik in Geschichte und Gegenwart: allgemeine Enzyklopädie der Musik, Personenteil 14. Vollerthun-Zyganow. Kassel: Bärenreiter, 1968. S. 1373–1379. (německy)
  6. ↑ Böhmen - Oberlausitz - Tschechien: Aspekte einer Nachbarschaft. Příprava vydání Lars-Arne Dannenberg, Matthias Herrmann, Arnold Klaffenböck. Görlitz: Oettel, 2006. 206 s. (Neues Lausitzisches Magazin. Beiheft ; 4). ISBN 3-938583-08-8. S. 8. (německy) 
  7. ↑ a b OTTO, Alfred. Studien zur Morphologie des Neißetales zwischen Zittau und Görlitz. Görlitz: , 1924. 17–73 s. Dostupné online. Kapitola Das Zittauer Becken. (německy) 
  8. ↑ PRESCHER, Hans; WALTHER, Harald. Museum für Geologie der Südostoberlausitz. Zittau: Städtische Museen Zittau, 1977. 67 s. Kapitola Das Zittauer Becken, s. 41. (německy) 
  9. ↑ Landratsamt Görlitz. Geoportal Landkreis Görlitz . Landkreis Görlitz, 2019, rev. 2019 . Dostupné online. (německy) 
  10. ↑ Große Kreisstadt Zittau. Zahlen - Daten - Fakten . Große Kreisstadt Zittau, rev. 2019 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-02-17. (německy) 
  11. ↑ Die Südöstliche Oberlausitz mit Zittau und dem Zittauer Gebirge: Ergebnisse der heimatkundlichen Bestandsaufnahme in den Gebieten Neugersdorf, Zittau, Hirschfelde und Waltersdorf. 4. vyd. Berlin: Akademie-Verlag, 1970. 264 s. (Werte der Deutschen Heimat ; Bd. 16). Kapitola Überschau, s. 1–17. (německy) 
  12. ↑ Landesamt für Umwelt und Geologie. Bodenmessprogramm Freistaat Sachsen Bodenmessnetz Zittau . Landesamt für Umwelt und Geologie, 2000 . Dostupné online. (německy) 
  13. ↑ a b c Sächsisches Landesamt für Umwelt, Landwirtschaft und Geologie, Referat 61 „Landschaftsökologie, Flächennaturschutz“. Zittauer Gebirge (ZGE) . Sächsisches Landesamt für Umwelt, Landwirtschaft und Geologie, Referat 61 „Landschaftsökologie, Flächennaturschutz . Dostupné online. (německy) 
  14. ↑ Die Südöstliche Oberlausitz mit Zittau und dem Zittauer Gebirge: Ergebnisse der heimatkundlichen Bestandsaufnahme in den Gebieten Neugersdorf, Zittau, Hirschfelde und Waltersdorf. Kapitola Roschertal (Mandau), s. 115–119. (německy)
  15. ↑ Angeln in Zittau : Gewässer in Zittau und Umgebung . anglermap.de, 2008-2018 . Dostupné online. (německy) 
  16. ↑ Stadtwerke Zittau GmbH. Unser Trinkwasser . Stadtwerke Zittau GmbH, rev. 2019 . Dostupné online. (německy) 
  17. ↑ AM Online Projects. Klima & Wetter in Zittau . Climate-Data.org . Dostupné online. (německy) 
  18. ↑ Stadt Zittau. Klimaschutz in Zittau . Stadt Zittau . Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-06. (německy) 
  19. ↑ Stadt Görlitz. Das Kleinste Mittelgebirge Deutschlands – Zittau und der Naturpark Zittauer Gebirge . Stadt Görlitz, rev. 2019 . Dostupné online. (německy) 
  20. ↑ Naturschutzzentrum »Zittauer Gebirge«. Biotopy v okrese Görlitz s tipy na zážitky v přírodě . Landkreis Görlitz, 2012 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-06. 
  21. ↑ a b c d e Zittauer Stadtentwicklungsgesellschaft mbH. Städtebauliches Entwicklungskonzept der Großen Kreisstadt Zittau (SEKo) : (Fassung 2011) . Zittauer Stadtentwicklungsgesellschaft mbH, 2011 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-11. (německy) 
  22. ↑ Stadt Zittau. Ortsteile . Stadt Zittau . Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-06. (německy) 
  23. ↑ Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae. Tomi III. Fasciculus primus, Inde ab A. MCCXXXI. usque ad A. MCXXXVIII. Příprava vydání Gustavus Friedrich. Pragae: Sumptibus Terrae Bohemiae, 1942. xxv, 242 s. Číslo 176. (latinsky) 
  24. ↑ HUMBOLDT, Elisabeth. Die Klosterkirche St. Peter- und Paul in Zittau im Spiegel der Zittauer Stadtgeschichte. 1. vyd. München: GRIN Verlag GmbH, 2010. 13 s. Dostupné online. ISBN 978-3-640-68326-0. Kapitola Die Enstehung der Stadt Zittau, s. 3. (německy)  (omezený přístup)
  25. ↑ Regesta Imperii ... Die Urkunden ... welche-für die Geschichte Deutschlands von 1314 bis 1347 vorzüglich wichtig sind, in Auszügen. Příprava vydání Johann Friedrich Böhmer. Frankfurt am Main: Siegmund Schmerber, 1839. 445 s. Dostupné online. S. 392. (německy) 
  26. ↑ a b STEMPEL, Cornelius. Reformation und Konfessionalisierung im oberlausitzischen Zittau: Vergleichende Aspekte. München: GRIN Verlag GmbH, 2007. 33 s. Dostupné online. ISBN 978-3-638-71838-7. Kapitola Die Entwicklung der Stadt Zittau bis zum 16. Jahrhundert unter politischen, wirtschaftlichen und kirchlichen Aspekte. (německy) 
  27. ↑ BOBKOVÁ, Lenka; BŘEZINA, Luděk; ZDICHYNEC, Jan. Horní a Dolní Lužice. 1. vyd. vyd. Praha: Libri, 2008. 232 s. (Stručná historie států; sv. č. 54). ISBN 978-80-7277-382-4. S. 54. 
  28. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. 1. vyd. Oybin-Lückendorf: Cybela Verlag GmbH, 2015. 248 s. ISBN 978-3-944470-01-6. Kapitola Zittau im 13. Jahrhundert - eine Stadtgründung des böhmischen Königs Ottokar II. Přemysl, s. 9–16. (německy) 
  29. ↑ a b c PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Die Zeit der Luxemburger, s. 16–22.
  30. ↑ BAUER, Otakar. Žitava v českých dějinách. Praha: , 1947. 52 s. S. 17. 
  31. ↑ BOBKOVÁ, Lenka; BŘEZINA, Luděk; ZDICHYNEC, Jan. Horní a Dolní Lužice, s. 57.
  32. ↑ BAUER, Otakar. Žitava v českých dějinách, s. 22–24.
  33. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Zittau unter Herrschaft verschiedener Königshäuser, s. 22–26.
  34. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Die Zeit der Habsburger und die Renaissance, s. 26–36.
  35. ↑ PESCHECK, Christian Adolph. Čeští exulanti v Sasku. Překlad Věra Kavanová. Varnsdorf: Kruh přátel muzea Varnsdorf, 2001. 195 s. ISBN 80-238-7823-9. 
  36. ↑ BOBKOVÁ, Lenka; BŘEZINA, Luděk; ZDICHYNEC, Jan. Horní a Dolní Lužice, s. 165–167.
  37. ↑ SVOBODA, Milan. Majestát Rudolfa II. ve sbírkách Christian-Weise-Bibliothek v Žitavě. Fontes Nissae = Prameny Nisy : regionální historický sborník. 2002, roč. 3, s. 160–168. ISSN 1213-5097. 
  38. ↑ Virtuální rekonstrukce rozptýlených provenienčně bohemikálních knižních celků v tuzemských i zahraničních knihovnách . Konsorcium: NM, NPÚ, NK ČR, 2018–2022 . Dostupné online. 
  39. ↑ WILDE, Manfred. Die Zauberei- und Hexenprozesse in Kursachsen. Köln ; Weimar ; Wien: Böhlau, 2003. x, 734 s. ISBN 978-3-412-10602-7. S. 649. (německy) 
  40. ↑ BOBKOVÁ, Lenka; BŘEZINA, Luděk; ZDICHYNEC, Jan. Horní a Dolní Lužice, s. 170.
  41. ↑ LLOYD, Henry. Geschichte des Siebenjährigen Krieges in Deutschland zwischen dem Könige von Preussen und der Kaiserin Königin mit ihren Alliirten. Teil 1. Berlin: Johann Friedrich Unger, 1783. 342 s. Dostupné online. S. 228–302. (německy) 
  42. ↑ LAUTERBACH, Johann Michael. Herrnhut, Sachsen, an Georg Wenzel Golkowsky. Bethlehem, Pennsylvanien, 4. Oktober 1757, Hs., MHS Records Box 7, folder 6, Moravian Archives, Bethlehem, Pennsylvania: (německy) 
  43. ↑ WARNERY, Charles-Emmanuel de. Des Herrn Generalmajor von Warnery sämtliche Schriften. Theil 7. Hannover: Helwieg, 1789. 272 s. Dostupné online. S. 178. (německy) 
  44. ↑ a b PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Zittau unter der Herrschaft der Albertiner, s. 36–68.
  45. ↑ SPORSCHIL, Johann. Die grosse Chronik: Geschichte des Krieges des verbündeten Europa's gegen Napoleon Bonaparte in den Jahren 1813, 1814 und 1815. Bd. 1. Braunschweig: Westermann, 1844. 1223 s. Dostupné online. S. 398. (německy) 
  46. ↑ RŮŽIČKA, Jiří; JORDÁKOVÁ, Jana; POZLOVSKÁ, Zuzana. Lužické hory do kapsy. Praha 1: KMa s. r. o., 2006. ISBN 80-7309-328-6. Kapitola Hvozd, s. 44. 
  47. ↑ BOBKOVÁ, Lenka; BŘEZINA, Luděk; ZDICHYNEC, Jan. Horní a Dolní Lužice, s. 217.
  48. ↑ VOIGT, Carsten. Kampfbünde der Arbeiterbewegung : das Reichsbanner Schwarz-Rot-Gold und der Rote Frontkämpferbund in Sachsen 1924–1933. Köln ; Weimar ; Wien: Böhlau, 2009. 607 s. (Geschichte und Politik in Sachsen ; Bd. 26). Dostupné online. ISBN 978-3-412-20449-5. S. 223. (německy)  (omezený přístup)
  49. ↑ ALICKE, Klaus-Dieter. Aus der Geschichte der jüdischen Gemeinden im deutschen Sprachraum: Zittau (Sachsen) . 2014 . Dostupné online. (německy) 
  50. ↑ OTTO, Martin. Von der Eigenkirche zum volkseigenen Betrieb : Erwin Jacobi (1884 - 1965) ; Arbeits-, Staats- und Kirchenrecht zwischen Kaiserreich und DDR. Tübingen: Mohr Siebeck, 2008. 453 s. Dostupné online. ISBN 978-3-16-149502-1. S. 259. (německy)  (omezený přístup)
  51. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Weimarer Republik und Drittes Reich, s. 68–74.
  52. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Zittau 1945–1990, s. 74–76.
  53. ↑ Die Oberlausitz : Ausflugsziele zwischen Neiße und Pulsnitz. Stuttgart: Theiss, 2010. 272 s. (Ausflüge zu Archäologie, Geschichte und Kultur in Deutschland ; Bd. 51). ISBN 978-3-8062-2367-5. S. 231. (německy) 
  54. ↑ Oberlausitz TV. Der 19. Oktober 1989 in Zittau . M.E.N. Media Entertainment Networks GmbH, 2020-07-22 . Dostupné online. (německy) 
  55. ↑ a b Stadt Zittau. Stadtchronik . Stadt Zittau . Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-06. (německy) 
  56. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Zittau nach 1990, s. 76–80.
  57. ↑ ULBRICH, Jana. Oberbergamt: Zittau sinkt wirklich. Sächsische Zeitung . DDV Mediengruppe GmbH & Co. KG, 2020-11-16 . Dostupné online. ISSN 0232-2021. (německy) 
  58. ↑ TRUCHLÁ, Helena. Žitava se propadne o půl metru, Nisa proteče do hlubin. Proti Turówu brojí už i Němci. Aktuálně.cz . Economia, 2020-10-13 . 
  59. ↑ "Ich gratuliere der tschechischen Regierung ...". Oberlausitz TV . M.E.N. Media Entertainment Networks GmbH, 2021-05-21 . Dostupné online. (německy) 
  60. ↑ BEUTLER, Anja. Turow: Freistaat will nun doch Zittau helfen. Sächsische Zeitung . DDV Mediengruppe GmbH & Co. KG, 2021-09-24 . Dostupné online. ISSN 0232-2021. (německy) 
  61. ↑ KUNOTH, Knut-Michael. Zittauer OB: Einwände zu Tagebau Turow bearbeiten . Radio Lausitz, rev. 2022-02-04 . Dostupné online. (německy) 
  62. ↑ Žitava má ohledně dolu Turów stále pochyby. Podle starosty nebyla saská vláda dost aktivní. iROZHLAS . Český rozhlas, 2022-02-04 . Dostupné online. 
  63. ↑ CHRISTMANN, Thomas. Was Zittaus Klage-Erfolg gegen den Tagebau Turow bedeutet. Sächsische Zeitung . DDV Mediengruppe GmbH & Co. KG, 2024-03-13 . Dostupné online. ISSN 0232-2021. (německy) 
  64. ↑ Statistische Ämter der Länder. Bevölkerungs­vorausberechnung - Bevölkerungsstruktur: Zittau . Bertelsmann Stiftung, 2018 . Dostupné online. (německy) 
  65. ↑ HEINKE, Mario. Von Liberec auf den Nordpol. Sächsische Zeitung . DDV Mediengruppe GmbH & Co. KG, 2018-07-24 . Dostupné online. ISSN 0232-2021. (německy) 
  66. ↑ LAURIN, Petra. Tschechische Minderheit in Zittau ist größte bundesweit - und gibt der Stadt Impulse. Sächsische Zeitung . DDV Mediengruppe GmbH & Co. KG, 2018-04-08 . Dostupné online. ISSN 0232-2021. (německy) 
  67. ↑ Große Kreisstadt Zittau. Stadt Zittau - Stadtrat . Große Kreisstadt Zittau, rev. 2019 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-14. (německy) 
  68. ↑ Mitteldeutscher Rundfunk. Ergebnisse aus dem Landkreis Görlitz . Mitteldeutscher Rundfunk, rev. 2009 . Dostupné online. (německy) 
  69. ↑ Statistisches Landesamt des Freistaates Sachsen. Gemeinderatswahl 2014 : Zittau . Statistisches Landesamt des Freistaates Sachsen, 2014 . Dostupné online. (německy) 
  70. ↑ Stadt Zittau. Stadt Zittau - Bürgerinformationsportal Stadtrat der Großen Kreisstadt Zittau . Stadt Zittau, 2019 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-11. (německy) 
  71. ↑ Statistisches Landesamt des Freistaates Sachsen. Wahlberechtigte, Wähler, Stimmen und Stimmenverteilung bei der Oberbürgermeisterwahl in der Großen Kreisstadt Zittau - Landkreis Görlitz . Statistisches Landesamt des Freistaates Sachsen, 2015 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-06. (německy) 
  72. ↑ CHRISTMANN, Thomas. Zittauer wollen weiter Zenker – mit deutlicher Mehrheit. Sächsische Zeitung . DDV Mediengruppe GmbH & Co. KG, 2022-06-12 . Dostupné online. ISSN 0232-2021. (německy) 
  73. ↑ Žitavsko v českých dějinách: sborník prací členů výzkumného vědeckého sboru při koordinačním hraničním výboru v Praze. Příprava vydání Antonín Frinta a Hugo Rokyta. 1. vyd. Praha: Orbis, 1947. 242 s. (Časové otázky; Sv. 3). S. 182–187. 
  74. ↑ a b Große Kreisstadt Zittau. Wappen und Logo der Stadt Zittau . Große Kreisstadt Zittau, rev. 2019 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-06. (německy) 
  75. ↑ MIELKE, Thomas. Zittau ist nicht mehr "Die Reiche". Sächsische Zeitung . 2020-10-02 . Dostupné online. (německy) 
  76. ↑ Große Kreisstadt Zittau. Partnerstädte der Stadt Zittau . Große Kreisstadt Zittau, rev. 2019 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-06. (německy) 
  77. ↑ a b Stadt Zittau. Die Zittauer Fastentücher . Stadt Zittau . Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-19. (německy) 
  78. ↑ a b YAGODKA, Valentyna. Velké a malé žitavské postní plátno v kontextu obdobných památek Německa a Rakouska. České Budějovice, 2013 . 92 s. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vedoucí práce Michal Šroněk. Dostupné online.
  79. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola St. Johannis, s. 84–88.
  80. ↑ ASCHE, Sigfried. Balthasar Permoser: Leben und Werk. Berlin: Deutscher Verlag für Kunstwissenschaft, 1978. 226 s. ISBN 3-87157-070-2. (německy) 
  81. ↑ Klosterkirche . Evangelisch-Lutherische Kirchgemeinde St. Johannis Zittau, 2018 . Dostupné online. (německy) 
  82. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Franziskanerkloster, s. 98–120.
  83. ↑ Frauenkirche . Evangelisch-Lutherische Kirchgemeinde St. Johannis Zittau, 2018 . Dostupné online. (německy) 
  84. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Frauenkirche, s. 90–96.
  85. ↑ MICKLITZA, Kerstin; MICKLITZA, André. Lausitz : Unterwegs zwischen Spreewald und Zittauer Gebirge. 5. vyd. Berlin: Trescher Verlag GmbH 356 s. Dostupné online. ISBN 978-3-89794-330-8. S. 303. (německy) 
  86. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Kirche zum Heiligen Kreuz (Museum), s. 126–136.
  87. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Dreifaltigkeitskirche, s. 138–140.
  88. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Hospitalkirche, s. 122–124.
  89. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Katholische Kirche Mariae Heimsuchung, s. 142–144.
  90. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Rathaus, s. 150–152.
  91. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Marstall (Salzhaus), s. 154–155.
  92. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Dornspachhaus, s. 184–185.
  93. ↑ a b Christian Weise a jeho Žitava - průvodce městem . Redakce Bärbel Wienrich, Uli Suckert; překlad Barbora Kulhavá. Kultur - und Weiterbildungsgesellschaft mbH, 2008 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-11. 
  94. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Altes Gymnasium, s. 156–159.
  95. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Franziskanerkloster V. Heffterbau, s. 106.
  96. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Stadtbefestifgung, s. 148–149.
  97. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Sächsische Baugewerbschule, s. 160.
  98. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Johanneum, s. 164–167.
  99. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Stadtbad, s. 168–169.
  100. ↑ Große Kreisstadt Zittau. Kultur- und Denkmalpfad . Große Kreisstadt Zittau, rev. 2019 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-06. (německy) 
  101. ↑ Fleischbänke-Besitzer erhält Verlängerung. Sächsische Zeitung . 2019-03-15 . Dostupné online. (německy) 
  102. ↑ Zittau lebendige Stadt e.V. Schauburg GmbH Zittau . Zittau lebendige Stadt e.V., rev. 2019 . Dostupné online. (německy) 
  103. ↑ Zittauer Stadtentwicklungsgesellschaft mbH. Künstlerviertel Zittau . Zittauer Stadtentwicklungsgesellschaft mbH, rev. 2019 . Dostupné online. (německy) 
  104. ↑ Große Kreisstadt Zittau. Stolpersteine für Zittau . Große Kreisstadt Zittau, rev. 2019 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-07. (německy) 
  105. ↑ Tierpark Zittau . Tierpark Zittau e.V., rev. 2021 . Dostupné online. (německy) 
  106. ↑ LAURIN, Petra. Tschechen entdecken nach Märkten und Freibädern touristische Angebote für sich. Sächsische Zeitung . DDV Mediengruppe GmbH & Co. KG, 2023-08-22 . Dostupné online. ISSN 0232-2021. (německy) 
  107. ↑ PIETSCHMANN, Thorsten. Zittau : Architektur und Kunst. Kapitola Weimarer Republik und Drittes Reich, s. 72.
  108. ↑ Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz-Zittau GmbH. Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz-Zittau GmbH . Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz-Zittau GmbH, rev. 2018 . Dostupné online. (německy) 
  109. ↑ Große Kreisstadt Zittau. Städtische Museen . Große Kreisstadt Zittau, rev. 2019 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-07. (německy) 
  110. ↑ Christian-Weise-Bibliothek Zittau. Christian-Weise-Bibliothek Zittau . Christian-Weise-Bibliothek Zittau, rev. 2019 . Dostupné online. (německy) 
  111. ↑ Hochschule Zittau/Görlitz. Startseite Hochschulbibliothek . Hochschule Zittau/Görlitz, rev. 2019 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-07. (německy) 
  112. ↑ Muzea a galerie . Město Žitava, rev. 2021 . Dostupné online. 
  113. ↑ LANGE, Jan. Zittauer Glockenspiel läutet wieder. Sächsische Zeitung . 2017-06-06 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-01-28. (německy) 
  114. ↑ Die südöstliche Oberlausitz mit Zittau und dem Zittauer Gebirge. 2. vyd. Berlin: Akademie Verlag, 1971. (Werte der deutschen Heimat; Bd. 16). S. 175. (německy) 
  115. ↑ Brunnen "Schleifermännchen", Zittau . Schwabenmedia . Dostupné online. (německy) 
  116. ↑ VfB Zittau . Fussball.de, rev. 2021 . Dostupné online. (německy) 
  117. ↑ Sport & zábava . Město Žitava, rev. 2021 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-13. 
  118. ↑ Sportvereine . Große Kreisstadt Zittau, rev. 2021 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-25. (německy) 
  119. ↑ Große Kreisstadt Zittau. Alle Highlights . Große Kreisstadt Zittau, rev. 2019 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-05. (německy) 
  120. ↑ Stadt Zittau. Zittaus Wirtschaft in Zahlen . Stadt Zittau, 2018 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-06. (německy) 
  121. ↑ APPELDORN, Markus van. Studie beweist: Zittau ist eine absolute Aufsteigerstadt. Sächsische Zeitung . DDV Mediengruppe GmbH & Co. KG, 2021-10-04 . Dostupné online. (německy) 
  122. ↑ H. Hecking Söhne. Willkommen bei der Weberei und Rauherei BWZ in Zittau . H. Hecking Söhne, rev. 2019 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-25. (německy) 
  123. ↑ Die Südöstliche Oberlausitz mit Zittau und dem Zittauer Gebirge: Ergebnisse der heimatkundlichen Bestandsaufnahme in den Gebieten Neugersdorf, Zittau, Hirschfelde und Waltersdorf. Kapitola Zittau als Gärtnereistadt, s. 186–187. (německy)
  124. ↑ Sächsisch-Oberlausitzer Eisenbahngesellschaft mbH. Žitavská úzkokolejka . Sächsisch-Oberlausitzer Eisenbahngesellschaft mbH, rev. 2019 . Dostupné online. 
  125. ↑ Beliebte Reiseziele entlang des Oder-Neiße-Radweges . Radfahrer © Mecklenburger Radtour . Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-19. (německy) 
  126. ↑ Hochschule Zittau/Görlitz. Chronik . Hochschule Zittau/Görlitz, rev. 2018-10-01 . Dostupné online. (německy) 
  127. ↑ Internationales Hochschulinstitut Zittau. Internationales Hochschulinstitut Zittau . Internationales Hochschulinstitut Zittau, rev. 2019 . Dostupné online. (německy) 
  128. ↑ Offiziershochschule der Landstreitkräfte „Ernst Thälmann“ : ein historischer Abriss 1963–1990. Zittau: Verlag Graphische Werkstätten Zittau GmbH, 2009. 288 s. ISBN 978-3-929744-34-7. (německy) 
  129. ↑ Neisse University. Neisse University, a unique study in English . Neisse University, rev. 2018 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-02. (anglicky) 
  130. ↑ Christian-Weise-Gymnasium Zittau. Eine kurze Geschichte des Zittauer Gymnasium . Christian-Weise-Gymnasium Zittau, rev. 2019 . Dostupné online. (německy) 
  131. ↑ Große Kreisstadt Zittau. Schulen . Große Kreisstadt Zittau, rev. 2019 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-02-17. (německy) 

Literatura

Související články

Externí odkazy

Portály: Geografie | Německo