Francesco Petrarca

Francesco Petrarca
Narození20. července 1304
Arezzo
Úmrtí19. července 1374 (ve věku 69 let)
Arquà Petrarca
Místo pohřbeníArquà Petrarca
Petrarcova hrobka
Povolánífilozof, básník, překladatel, textař, spisovatel, horolezec, autor autobiografie, filolog, humanista a katolický klerik
Alma materUniverzita v Montpellier (1316–1320)
Boloňská univerzita (1320–1323)
Žánrpoezie a próza
Tématafilozofie
Významná dílaZpěvník
Secretum
De viris illustribus
Rerum memorandarum libri
De otio religioso
… více na Wikidatech
Oceněníbásníkova koruna (1341; Řím)
RodičePetracco a Eietta Canigiani
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Francesco Petrarca (; 20. července 1304 – 18./19. července 1374) byl italský spisovatel a básník. Společně se svým vrstevníkem a přítelem Boccacciem je považován za jednoho z prvních autorů renesanční literatury. Bývá označován za největšího humanistu a nejvlivnějšího italského lyrického básníka. Tvořil v latině i v italštině a jeho nejproslulejším dílem je italsky psaný Zpěvník, popisující v 366 básních zejména platonickou lásku k idealizované Lauře. Petrarcova latinská tvorba zahrnuje smyšlený dialog básníka se svatým Augustinem známý jako Mé tajemství, filosofický traktát O lécích proti štěstí a neštěstí nebo polemické spisy proti lékařům či aristotelikům. Svým dílem navazoval jak na Vergilia, Ovidia, Cicerona, Senecu, svatého Augustina a další antické autory, tak na pozdně středověkého Danta Alighieriho.

Také Petrarcův život je předmětem zájmu, zejména jeho kontakty s jinými učenci a spisovateli té doby, obsáhlá korespondence, politická a diplomatická činnost a také vztah k přírodě. Sám Petrarca se ke svému životu vracel ve svých básních, vzpomínkových textech a úvahách, a tím vnímání své osoby značně ovlivnil. Vzhledem ke své zálibě v cestování bývá někdy Petrarca označován za prvního turistu. Obzvláštní pozornost je věnována jeho popisu výstupu na Mont Ventoux. Petrarca tuto horu pravděpodobně skutečně zlezl v dubnu 1336. Podle dobových pramenů však byly výlety na vrchol hory v Petrarcově době běžnou záležitostí, a jeho důležitost tedy spočívá spíše ve skutečnosti, že o své cestě a prožitku podal literární zprávu. Čeština připouští skloňování jména jak se zachováním písmena -c- (bez Francesca Petrarcy), tak v podobě vytvořené v souladu s výslovnosti, tedy -k- (bez Franceska Petrarky). V titulech knih i v odborné literatuře se lze setkat s oběma variantami.

Život

Mládí a studia

Petrarcův rodný dům v Arezzu

Francesco Petrarca se narodil roku 1304 v toskánském městě Arezzo. Jeho otec, florentský právník Ser Pietro (Petracco) di Parenzo (1267–1326) byl z rodného města vypovězen z politických příčin, jelikož patřil k bílým guelfům, odpůrcům papežské moci, zatímco Florencii ovládli černí guelfové. Tato situace značně ovlivnila pozdější básníkovo smýšlení, ve sbírce Dopisy přátelům (Epistolae Familiares, 1366) například v jednom dopise zdůrazňuje, že byl počat v exilu a zrozen v exilu. Petrarcovo dětství bylo pak poznamenáno častým stěhováním a také během života básník později pobýval v mnoha různých italských městech, nikdy však ve Florencii, kterou nazýval patria (vlast). Svým životem „vyhnance“ Petrarca poněkud připomíná Danta, ale vzhledem k tomu, že byl na rozdíl od něj dobře materiálně zajištěn a ve Florencii nikdy delší dobu nepobýval, jednalo se možná spíše o pózu.

Petrarcova rodina žila nejprve v Pise, poté od roku 1312 v Avignonu a posléze v provensálském městě Carpentras. V Carpentrasu mladý Petrarca studoval společně se svým bratrem Gherardem rétoriku a gramatiku u Convenevoleho da Prato. Od roku 1316 studoval práva v Montpellieru a pak od roku 1322 na univerzitě v Bologni. Po otcově smrti v roce 1326 Petrarca práv zanechal a vrátil se zpátky do Avignonu. Po otci, který pracoval jako notář na papežském dvoře a měl značnou zálibu v latinských klasicích, zdědil Petrarca vzácný vergiliovský kodex, do nějž později zapisoval některé výrazné události svého života (setkání s Laurou v roce 1327, krádež a znovuzískání řečeného rukopisu v roce 1338, Lauřinu smrt v roce 1348, smrt syna Giovanniho a také úmrtí patrona Giovanniho Colonny a různých přátel). Předpokládá se, že ve 20. letech 14. století začal Petrarca psát básně. První dochovaný text, panegyrik na zesnulou matku Elettu rozenou Caniganiovou, umístil badatel Ernest Hatch Wilkins do roku 1318 nebo 1319, většina moderních vědců se však domnívá, že báseň je o několik let mladší.

Návrat do Avignonu byl pro Petrarcův pozdější život klíčový, neboť právě v avignonském kostele svaté Kláry na Velký pátek 6. dubna 1327 poprvé spatřil svou osudovou lásku Lauru de Sade, rozenou de Noves. Své pocity při setkání vyjádřil ve třetím sonetu svého Zpěvníku:

„ Sonetto III
Era il giorno ch’al sol si scoloraro
per la pietà del suo factore i rai,
quando i’ fui preso, et non me ne guardai,
ché i be’ vostr’occhi, donna, mi legaro. 		Sonet III
Byl den, v němž i tvář slunce zatměla se,
v soustrasti nad svým Tvůrcem trpícím
kdy jsem byl vydán, aniž jsem si všim,
všanc ohňům vašich očí, vaší kráse. 		“
— Petrarca, Canzoniere, sonet III, překlad Václav Renč

V roce 1330 bratrům došly finanční prostředky pro otci, Francesco Petrarca proto přijal nižší svěcení a vstoupil do služeb kardinála Giovanniho Colonny jako kaplan. S rodinou Colonnů, zejména s kardinálovým bratrem Giomem, ho pojilo dlouholeté přátelství a kromě zajištěného místa získal básník přístup ke kodexům latinských autorů, jež mu Colonnové obstarávali. Nedlouho poté začal cestovat po Evropě. V Lutychu objevil v roce 1333 ztracenou Ciceronovu řeč Pro Archia poeta, a tato událost se stala druhým významným impulzem ovlivňujícím Petrarcův pohled na život. Třetí formující událostí v Petrarcově mládí se stal zisk opisu Augustinových Vyznání darem od augustiniánského mnicha Dionigiho da Borgo San Sepolcro. Knihu nosil Petrarca až do konce života s sebou a přikládal jí velký význam.

Pohled na Mont Ventoux, kam Petrarca pravděpodobně vystoupal v roce 1336

V prosinci roku 1334 byl zvolen nový papež, Benedikt XII. Jako jeden ze svých prvních kroků udělil Petrarcovi v lednu následujícího roku kanonikát při katedrále v Lombez. Petrarca svůj kanovnický úřad nevykonával na místě, beneficium mu však zajišťovalo příjem a držel si je až do roku 1355. V letech 1335 a 1336 pak dvakrát vyzval papeže k návratu z avignonského zajetí do Říma. Řím na konci roku 1336 sám navštívil a byl uchvácen monumentálními starověkými zříceninami. V témže roce navštívil Avignon sienský malíř Simone Martini a Petrarca ho požádal, aby vytvořil Lauřin portrét.

Do roku 1336 se také datuje Petrarcův pravděpodobný výstup na horu Mont Ventoux. Zachytil ho v dopise pro teologa Dionigiho da Borgo Sansepolcro, napsaném ovšem dlouho po návštěvě vrcholu, v roce 1352 či 1353. V něm popsal, jak se ho po dosažení vrcholu nejprve zmocnil úžas nad majestátem hory a přírodní scenérií. Pak se však zamyslel nad svým životem, otevřel svazek Augustinových Vyznání a přečetl si pasáž o tom, že se lidé diví horám, mořím, řekám a hvězdám, a sebe zanedbávají. Tento úryvek vedl Petrarcu podle jeho vlastního líčení k pochopení toho, jak nesmyslné bylo jeho šplhání na horu, vedené jalovou zvědavostí. Petrarca se tímto aktem náhodného čtení a následného osvícení připodobnil ke svému vzoru, svatému Augustinovi, na rozdíl od něj však neprošel jednoznačnou konverzí – místo toho zážitek vedl k filosofickému poznání a uvědomění, že „morální výška“ obrovské hory je pouhý loket. Petrarcův popis výstupu začal být znovu čten na přelomu 18. a 19. století a stal se tématem debat o vnímání přírodních krás. Petrarca byl dokonce označován za zakladatele turistiky, horolezectví či alpinismu. Někteří autoři, zejména Jacob Burckhardt a mnozí autoři rozvíjející jeho teze, vnímali Petrarcův „zbytečný“ výstup na horu jako revoluční čin prvního moderního člověka, toužícího v každém okamžiku po požitku z přírody. Jiní autoři, například Lynn Thorndike, vyjádřili s tímto pojetím nesouhlas, neboť to, co podle nich považuje Burckhardt za moderní a typicky renesanční, bylo ve skutečnosti běžné v každé době. Dobové prameny skutečně ukazují, že Petracův čin a jeho motivace nebyly ojedinělé – pařížský filosof Jean Buridan zaznamenal, že na Mont Ventoux šplhalo ve 14. století každé léto mnoho lidí. Petrarcovo líčení výletu na vrchol však i tak zůstává mnohými filosofy vnímáno jako důležitý mezník kulturního vývoje, neboť básník byl schopen svou zvědavost, pocit ohromení a následnou introspekci literárně zachytit. Další odborníci, jako byl historik filosofie Paul Oskar Kristeller, dodávají, že klíčová je motivace těch, kdo výstup podnikli, a nikoliv výstup samotný; proto Petrarkův čin neztrácí nic ze své novosti.

Život ve Vauclause a Lauřina smrt

Řeka Sorgue v údolí Vaucluse, kde Petrarca pobýval v letech 1336–1353

Po návratu do Francie se Petrarca přestěhoval do provensálského údolí Vaucluse a pobyt v přírodě střídal s diplomatickými misemi a návštěvami různých italských měst. V roce 1337 se v Avignonu narodil básníkův syn Giovanni. Byl jedním ze dvou dětí, které měl s neznámou ženou, druhou byla dcera Francesca v roce 1343. Obě děti později legitimizoval. Na přelomu let 1338 a 1339 začal s prací na textu O slavných mužích (De viris illustribus) a na eposu Afrika (Africa). V něm se inspiroval vergiliovským a liviovským pojetím Scipiona Africana, římského hrdiny druhé punské války. 8. dubna 1341 byl v Římě podle antického zvyku korunován vavřínovým věncem, a získal tak titul poëta laureatus. Dva roky pak pobýval v Parmě, poté v Neapoli a posléze opět v Parmě, odkud ale musel v roce 1345 vinou válečných operací uprchnout do Verony. Když v Římě vypuklo v roce 1347 lidové povstání, které vyneslo na dva měsíce k moci Colu di Rienzo, napsal pro nově zvoleného tribuna nejprve eklogu a dva povzbudivé dopisy, zatímco po skončení Colova římského dobrodružství dopis vyčítavý. I tak podpora uchvatitele narušila Petrarcovo přátelství s rodinou Colonnů. V roce 1348 zasáhla Evropu morová epidemie, které podlehla také Petrarcou obdivovaná Laura. Autor v té době pobýval v Parmě. V následujících letech opět střídal různá italská města a domov v Provence, krátce se zdržel i ve Florencii.

Patrně v návaznosti na Ciceronovy dopisy (Atticovi, bratru Quintovi, Brutovi), které nalezl ve veronské katedrální knihovně, se Petrarca v roce 1350 rozhodl uspořádat svou veřejnou i soukromou korespondenci. Rovněž začal uspořádávat své básně psané vernakulárním jazykem, tedy italsky, a sice pod názvem Zlomky v jazyce lidovém (Rerum vulgarium fragmenta či prostě Básně, Rime) a v této činnosti pak pokračoval až do konce života. V roce 1352 či 1353 dokončil Petrarca svou intelektuální a morální zpověď Mé tajemství (Secretum meum). V tomto období pracoval také na latinsky psaných dílech – Pamětihodných příbězích (Rerum memorandarum libri), Pastýřské písni (Bucolicum Carmen), O zbožném klidu (De otio religioso) či O samotářském životě (De vita solitaria). Od roku 1342 do roku 1355 pobíral příjem jako kanovník při katedrále v Pise, beneficium obdržel od papeže Klementa VI.

Život v Miláně, Benátkách a pozdní věk

Freska zobrazující Petrarcu, přibližně z roku 1450, autorem je florentský malíř Andrea del Castagno

Petrarca definitivně opustil Vaucluse v roce 1353 a usadil se na osm let v Miláně. Zde získal pozici na dvoře arcibiskupa Giovanniho Viscontiho. Petrarcovi florentští přátelé byli volbou autoritářsky vedeného Milána zaraženi, neboť odporovala jejich svobodomyslným ideálům. Básník se však obhajoval tvrzením, že si svou uměleckou samostatnost ubrání a že bude mít klid ke studiu, což se ukázalo být správným předpokladem. Z Milána Petrarca často vyjížděl za diplomatickými posláními, mimo jiné do Benátek, Mantovy, Paříže či Prahy (v roce 1356, poté, co se o dva roky dříve setkal s Karlem IV.). V Miláně začal sestavovat své italsky psané Triumfy (Trionfi), jež se rovněž staly životním dílem, doplňovaným až do smrti.

Petrarcův dům v Arquà

V letech 1362 až 1367 žil Petrarca v Benátkách, kde ve svém domě v roce 1363 několik měsíců hostil Boccaccia. Z této pozdní fáze básníkova života pocházejí sbírky korespondence – Dopisy přátelům (Familiares) a Dopisy ze stáří (Seniles). Stal se také autorem rozsáhlého moralizujícího a filosofujícího spisu O lécích proti štěstí a neštěstí (De remediis utriusque fortune, 1354–1365) a též polemického textu O nevědomosti mé a mnoha dalších (De sui ipsius et multorum ignorantia, 1367), v němž se Petrarca ostře vymezil proti scholastické a averroistické tradici předcházejících století. V roce 1370 mu Francesco da Carrara daroval pozemek v městečku Arquà, kde se básník v nově vystavěném domě usídlil a až do smrti žil.

V posledních letech života se Petrarca věnoval mimo jiné zahradničení, se kterým začal již ve Vaucluse, a do svého rukopisu Palladiova traktátu o zemědělství (De re rustica) si zapisoval potíže, s nimiž se potýkal, například uschnutí značné části vysazených ovocných stromů a vavřínů. Na pozvání papeže Urbana V. se vydal do Říma, cestou byl však ve Ferraře stižen mdlobami a slabostí, patrně srdeční, a musel být převezen do Padovy, odkud se vrátil zpět do Arquà. V prosinci 1371 se v obavách před morem na krátký čas uchýlil opět do Padovy, na dvůr svého obdivovatele Pandolfa II. Malatesty. V říjnu 1372, poté, co padovský venkov začala ohrožovat vojska Benátské republiky, musel Petrarca do Padovy v krátké době potřetí. Přesto však odmítl usídlit se ve městě natrvalo, byť Malatestovi věnoval jako výraz vděku nejnovější verzi souboru svých italských básní (Rerum vulgarum fragmenta). V reakci na činnost francouzského mnicha Jeana de Hesdin pak básník napsal svůj poslední polemický spis Invektiva proti tomu, kdo pohaněl Itálii (Invectiva contra eum qui maledixit Italie). Posledním Petrarcovým diplomatickým posláním se stala v září 1373 cesta do Benátek, kde se společně se svým synem Francescem Novellem účastnil mírových jednání po vítězství Benátské republiky nad Padovou.

Smrt a pohřeb

Petrarcova hrobka v Arquà

V lednu 1374, půl roku před smrtí, daroval Petrarca rukopis Augustinových Vyznání svému florentskému příteli Luigi Marsilimu. Tento dar je vnímán jako pomyslné předání žezla humanismu, od toho okamžiku třímaného právě Florencií. Francesco Petrarca pak zemřel v noci z 18. na 19. července 1374. Neznámý autor připsal do jednoho z Petrarcových rukopisů poznámku o tom, že příčinou jeho smrti byla nemoc, při které básník upadal na několik hodin do mrákot. Podle autora glosy byla nemoc léčitelná, proto vyčetl Petracovi jeho pohrdání lékařství a odmítání léků – podle jeho tvrzení si Petrarca mohl sám za to, že zemřel „jako pes“, beze svědků a bez posledního pomazání. V městečku Arquà byl také pochován, a sice na náměstí před místním kostelíkem. Jeho hrobka byla vybudována podle vzoru krypty mytického zakladatele Padovy, Antenóra.

K raným redaktorům a opisovatelům Petrarcova díla patřil Lombardo della Seta z Padovy a františkán Tedaldo della Casa z Florencie. Ihned po smrti se začal vzmáhat obdiv k básníkově životu, viděnému jako ctnostný, příkladný a svatý. Kardinál Francesco Zabarella nazval Petrarcu božským pěvcem (divinus vates), básník byl předními osobnostmi kladen na roveň velkým antickým autorům a vznikaly básně k jeho uctění. Florentský kronikář Filippo Villani zpracoval Petrarcovu smrt hagiograficky, když popsal, že básníkův duch, vypouštěný z úst, stoupal v podobě obláčku k nebesům jako vonné kadidlo. Také básníkův dům a hrobka v Arquà se záhy staly předmětem zájmu a cílem poutníků, učenců a básníků. Již v 16. století nechal padovský šlechtic Pietro Paolo Valdezocco původně gotický příbytek renesančně rozšířit a vymalovat petrarcovskými motivy.

Přestože sám Petrarca chápal jako těžiště svého díla latinské práce, stal se pro budoucí čtenáře a autory známý především jako pisatel básní v italštině. Jeho Zpěvník se stal vzorem elegantní a vytříbené milostné poezie a celého směru označovaného jako petrarkismus. Mezi Petrarcou ovlivněné tvůrce patří velcí renesanční a barokní autoři jako Geoffrey Chaucer, Edmund Spenser, John Donne, John Milton, William Shakespeare, Pierre de Ronsard a četní další.

Dílo

Francesco Petrarca, anonymní dílo z poslední čtvrtiny 14. století

Italské básně

Úvodní list prvního tištěného vydání Zpěvníku z roku 1470

Latinské básně a próza

Polemické texty

Filosofické a jiné texty

Miniatura v milánském rukopise textu O lécích proti štěstí a neštěstí (De remediis utriusque fortune), pocházejícím přibližně z roku 1400

Korespondence

Česká vydání

Texty ve středověkých kodexech

V prostředí českého pozdního středověku byla díla Francesca Petrarcy pořizována poměrně hojně, preferovány však byly jeho práce náboženské před humanistickými. Z 56 textů dochovaných v kodexech v českých knihovnách jsou nejčastěji zastoupeny Kajícné žalmy (12×), latinský překlad Boccacciovy Griseldy (9×) a traktát O samotářském životě (5×). Čeští vzdělanci četli Petrarcu především jako autora nové, intimní religiozity a jeho žalmy byly zařazovány vedle děl teologických či mystických.

Humanistické překlady

Již Pinvičkův sborník z 60. let 15. století obsahuje dekameronovskou novelu Griselda, nepřeloženou do češtiny z Boccacciova italského originálu, nýbrž z Petrarcova latinského překladu. Prvním vydáním originálního Petrarcova díla v češtině se nicméně stal v roce 1501 Frančiska Petrarchy poety a velmi znamenitého a dospělého muže v výmluvnosti kniehy o lékařství proti štěstí a neštěstí. Překlad pořídil Řehoř Hrubý z Jelení, tisk zajistil Jan Severýn z Kapí Hory. Hrubý z Jelení vytvořil i překlady některých Petracových listů (Františka Petrarky Epištol šestnácte bez titulu a Epištola k Hannibalu biskupu tuskulánskému o závisti a lakomství), ty však vydány nebyly a dochovaly se pouze v kodexu z roku 1512. Mikuláš Konáč z Hodiškova přeložil a v roce 1507 ve spolupráci s tiskařem Janem Volfem vydal Sedm žalmuov kajících Petrarchy, poety znamenité a muže bohomyslného i nábožného, krátkých v sloviech, ale v rozumu převelmi dlúhých.

Lékařství proti štěstí a neštěstí bylo rovněž pramenem pro florilegium Jana Češky Řeči a naučení hlubokých mudrců, dochované v 6 kodexech v průběhu 16. století. Toto významné zpracování bylo rovněž třikrát vydáno tiskem (1529, 1572, 1579). Z prvních let 16. století pochází ještě anonymní kodex obsahující mimo jiné tři petrarcovské překlady: Františka Petrarky Rozmlouvání dvoje o pravé moudrosti mezi mudrcem a nedoukem, Téhož Petrarky Epištolu k nějakému příteli svému o bídě žalujícímu města římského a Téhož Petrarky Epištolu k Hannibalovi Tuškulanskému biskupu o závisti a lakomství. Josef Jungmann uvedl, že tento spis byl v roce 1551 vytištěn v Prostějově, žádný exemplář se ale patrně do moderní doby nezachoval.

Moderní překlady

Josef Mánes: Setkání Petrarcy s Laurou, detail z obrazu

V 19. století se stal Petrarca znovu objektem zájmu českých překladatelů a vydavatelů. Před jeho latinskými pracemi však dávali moderní překladatelé přednost textům v italštině, zejména básním ze Zpěvníku. Zároveň se zvedla vlna zájmu malířů romantiků, z nichž nejzdařilejší je obraz Josefa Mánesa Setkání Francesca Petrarcy s Laurou v roce 1327, nyní ve sbírce Národní galerie v Praze.

Překlady Petrarcových textů obsahují také tyto publikace:

Odkazy

Reference

  1. ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ BONDANELLA, Julian Conaway; MUSA, Mark. The Italian Renaissance Reader. New York: Meridian, 1987. 416 s. ISBN 978-0-452-01013-0. S. 1. 
  3. ↑ a b TOOK, John. The Trecento – Petrarch. In: BRAND, Peter; PERTILE, Lino. The Cambridge History of Italian Literature. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. ISBN 978-0-521-43492-8. S. 94–97.
  4. ↑ CECCHINI, Enzo. 14. století. In: LEONARDI, Claudio. Středověká latinská literatura (6.-15. století). Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2387-2. S. 432–436.
  5. ↑ KIRKHAM, Victoria. A Life's Work. In: KIRKHAM, Victoria; MAGGI, Armando. Petrarch: A Critical Guide to the Complete Works. Chicago: University of Chicago Press, 2009a. ISBN 978-0-226-43743-9. S. 1–6.
  6. ↑ a b c d Cecchini (2014), s. 423.
  7. ↑ a b ŠPIČKA, Jiří. Petrarca v Provence: Údolí, město, hora. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. 376 s. ISBN 978-80-244-4390-4. S. 307–312. 
  8. ↑ Skloňování mužských jmen vzoru „předseda“ – 2. p. j. č. . Ústav pro jazyk český. Dostupné online. 
  9. ↑ a b Took (1996), s. 89.
  10. ↑ HOOPER, Laurence E. Exile and Petrarch's Reinvention of Authorship. Renaissance Quarterly. November 2016, roč. 69, čís. 4, s. 2017. Dostupné online. ISSN 0034-4338. 
  11. ↑ Kirkham (2009a), s. 5.
  12. ↑ a b Took (1996), s. 89–90.
  13. ↑ Dílo Canzoniere (Rerum vulgarium fragmenta)/Era il giorno ch'al sol si scoloraro ve Wikizdrojích (italsky)
  14. ↑ PETRARCA, Francesco. Sto sonetů Lauře. Praha: Vyšehrad, 201. 135 s. ISBN 978-80-7429-522-5. S. 3. 
  15. ↑ BISHOP, Morris. Petrarch and His World. Bloomington, Indiana: Indiana University Press, 1963. 135 s. Dostupné online. S. 399. 
  16. ↑ a b KIRKHAM, Victoria. Chronology of Petrarch's Life and Works. In: KIRKHAM, Victoria; MAGGI, Armando. Petrarch: A Critical Guide to the Complete Works. Chicago: University of Chicago Press, 2009b. ISBN 978-0-226-43743-9. S. xvi.
  17. ↑ Cecchini (2014), s. 423–424.
  18. ↑ Cecchini (2014), s. 427.
  19. ↑ KRISTELLER, PAUL OSKAR, 1905-1999. Osm filosofů italské renesance. : Vyšehrad Dostupné online. ISBN 978-80-7021-832-7, ISBN 80-7021-832-0. OCLC 124091716 
  20. ↑ BISHOP, Morris. Petrarch. In: PLUMB, John Harold. The Italian Renaissance. New York: American Heritage Publishing, 1961. ISBN 978-0-618-12738-2. S. 165.
  21. ↑ a b c Took (1996), s. 90.
  22. ↑ a b Cecchini (2014), s. 424.
  23. ↑ Kirkham (2009b), s. xvii.
  24. ↑ Took (1996), s. 90–91.
  25. ↑ ŠPIČKA, Jiří. Petrarkův dům v Arquà jako literární svatyně?. In: KOPRDA, Pavol. Petrarca Nella Mitteleuropa / Petrarka v Strednej Európe. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta, 2004. ISBN 978-80-8050-830-2. S. 63–65.
  26. ↑ Špička (2004), s. 65-67.
  27. ↑ Špička (2004), s. 68-71.
  28. ↑ Bondanella, Musa (1987), s. 2.
  29. ↑ Took (1996), s. 104–105.
  30. ↑ Cecchini (2014), s. 430–431.
  31. ↑ Špička (2004), s. 64.
  32. ↑ Cecchini (2014), s. 429–430.
  33. ↑ a b Cecchini (2014), s. 429.
  34. ↑ a b ASCOLI, Albert Russell; FALKEID, Unn. Petrarch's works: Latin. In: ASCOLI, Albert Russell; FALKEID, Unn. The Cambridge Companion to Petrarch. Cambridge: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-107-00614-0. S. 86.
  35. ↑ Cecchini (2014), s. 431.
  36. ↑ Špička (2004), s. 65.
  37. ↑ Cecchini (2014), s. 435–436.
  38. ↑ Špička (2004), s. 64–65.
  39. ↑ MARSH, David. Petrarch's adversaries: The Invectives. In: ASCOLI, Albert Russell; FALKEID, Unn. The Cambridge Companion to Petrarch. Cambridge: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-107-00614-0. S. 170–171.
  40. ↑ Cecchini (2014), s. 434–435.
  41. ↑ Cecchini (2014), s. 433–434.
  42. ↑ Cecchini (2014), s. 434.
  43. ↑ Cecchini (2014), s. 432–433.
  44. ↑ Cecchini (2014), s. 435.
  45. ↑ Cecchini (2014), s. 426–428.
  46. ↑ a b Cecchini (2014), s. 428.
  47. ↑ Kirkham (2009a), s. 5–6.
  48. ↑ Cecchini (2014), s. 428–429.
  49. ↑ PELÁN, Jiří. Kapitoly z francouzské, italské a české literatury. Praha: Karolinum, 2007. 621 s. ISBN 978-80-246-1299-7. S. 353–355. 
  50. ↑ Pelán (2007), s. 351.
  51. ↑ Pelán (2007), s. 352.
  52. ↑ Pelán (2000), s. 353.

Literatura

Česká Cizojazyčná

Související články

Externí odkazy

Portály: Itálie | Lidé | Literatura | Středověk