V tomto článku prozkoumáme fascinující svět Platonická láska. Ať už se jedná o postavu, koncept, událost nebo významné datum, Platonická láska zanechal nesmazatelnou stopu v historii a postupem času podnítil zvědavost a zájem bezpočtu lidí. Během několika následujících řádků se ponoříme do jeho původu, jeho dopadu na dnešní svět a do toho, jak formoval naše vnímání a chápání různých aspektů života. Připravte se na objevování nových detailů a pohledů na Platonická láska, když se vydáváme na vzrušující cestu jeho vlivem na svět, který obýváme.
Platonická láska (lat. amor platonicus) je podle moderní definice láska bez sexuálních prvků, tedy silný citový vztah, ve kterém ani jeden z partnerů netouží po sexuálním styku.[1]
Termín amor platonicus byl vytvořen v 15. století florentinským učencem Marsilio Ficinem[2][3]:s.307[4] jako synonymum pro amor socraticus. Těmito termíny pojmenoval lásku, kterou je duše připoutaná k Bohu a zároveň tvoří pouto mezi členy Platónovy Akademie.[2]
Sám Platón ale používal výraz láska (érós) v jiném významu. Lásku definoval ve svém díle Symposion jako sílu duše, snažící se o filozofické poznání. Toto poznání mohlo být naplňováno druhou osobou. Sexuální styk ve své definici nevylučoval.[5][6] Dále také rozděloval lásku na „nebeskou“, kde se kladl důraz na krásu charakteru a inteligenci partnera a nikoliv na fyzickou krásu, a na lásku „nízkou“, kde šlo pouze o tělesné uspokojení. Nebeská láska přitom mohla podle Platóna existovat pouze mezi muži.[7]
Platonická láska může být, stejně jako klasická láska, i jednostranný cit. Tato láska přitom nemusí být výlučně k jedné osobě a může se vztahovat i na zvířata a neživé věci. Prakticky všechny „dětské lásky“ se tedy dají označit za platonickou lásku. Mateřská láska je v podstatě také platonickou láskou.
Dále se termín užívá k označení lásky k osobě, která o tomto vztahu (citu) neví – zamilovanost do blízkého člověka, příp. zbožňování celebrity.