V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Bedřich Mendl a ponoříme se do jeho důležitosti a relevance v různých kontextech. V tomto směru budeme analyzovat jeho dopad a vliv na současnou společnost a také jeho vývoj v čase. Kromě toho prozkoumáme různé perspektivy a názory, které existují kolem Bedřich Mendl, s cílem nabídnout širokou a kompletní vizi na toto téma. Od jeho počátků až po současný stav tento článek přiblíží Bedřich Mendl z více úhlů a poskytne čtenáři komplexní a obohacující pochopení. Bezpochyby jde o fascinující téma, které si zaslouží podrobné prozkoumání.
Bedřich Mendl | |
---|---|
Narození | 29. srpna 1892 Břežany II |
Úmrtí | 28. září 1940 (ve věku 48 let) Nové Město |
Místo pohřbení | Hřbitov Šárka |
Povolání | historik, učitel a editor |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Bedřich Mendl (29. srpna 1892, Břežany – 28. září 1940, Praha[1]) byl český historik a archivář, první profesor hospodářských dějin na Univerzitě Karlově v Praze a ředitel Státního ústavu historického.
Pocházel z venkovské německojazyčné židovské rodiny. Otec Antonín Mendl (1848–1903) byl původně rolník, zbohatl jako nájemce statku v Kounicích u Českého brodu. Zemřel, když bylo Bedřichovi 11 let. Matka Marie (rozená Krásová ze Škvorce) pocházela z rodiny velkostatkáře, etablované v Ujrách.[2] Rodina se třemi dětmi (Bedřich a sestry Hedvika * 1879 a Paula * 1883) již od roku 1890 bydlela paralelně k venkovu také v Praze, kde Bedřich vystudoval gymnázium a poté historii na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, roku 1915 obhájil disertační práci a získal doktorát. Oženil se s historičkou Eleonorou Mráčkovou a založil rodinu. Složil učitelské zkoušky a léta 1916–1920 strávili v Hořicích v Podkrkonoší, kde byl Mendl učitelem. Roku 1920 se vrátil do Prahy a až do roku 1938 působil v Československém státním historickém ústavu, několik let byl jeho ředitelem, a jako profesor hospodářských dějin (jmenovaný roku 1932) přednášel na FF UK. Jako činný člen působil ve Společnosti pro dějiny židů v Československé republice.
Po nástupu fašismu byl Mendl donucen pro svůj židovský původ a veřejnou angažovanost již v lednu 1939 předat místo ředitele historického ústavu árijci Františku Roubíkovi, 1. března 1939 musel opustit také univerzitu a výnosem z 12. prosince 1939 byl penzionován. V roce 1940 se také začalo jednat o možném vystěhování rodiny z Prahy. Mendl v zoufalství nad touto perzekucí i nad poměry v protektorátu spáchal sebevraždu.[3]
Studium dějin opíral o využití nových metodologických hledisek i metodických postupů (Nové proudy v hospodářském a sociálním dějepise). Jeho dílo obsahuje prvky strukturálního pojetí oboru, které se v evropském měřítku prosadilo až po druhé světové válce. Zabýval se historií měst a jejich řemesel, ale i dějinami agrárními a politickými.
Jeho zásadní a nejvýznamnější archivářskou prací zůstává zpracování a vydání velkého množství českých a moravských medievistických pramenů historické a diplomatické povahy v edicích:
Používal syntetickou metodu a metodu typologickou.