Zikmund Kęstutovič

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Zikmund Kęstutovič
Velkokníže litevský, vévoda novogrodecký a starodubský
Zikmund Kęstutovič
Doba vlády	1432–1440
Úplné jméno	Žygimantas Kęstutaitis
Narození	1365 (?) (Staré Trakai)
Úmrtí	20. března 1440 (~75 - 90 let) Trakai
Pohřben	není známo
Předchůdce	Švitrigaila
Nástupce	Kazimír IV. Jagellonský
Manželky	Odincevič N. Andrejevna, *~1380 - ? Ofka Žygimantienė (Mazovecká), *1380, †1434
Potomci	Mykolas Žygimantaitis *1406 - ?; Jadvyga Žygimantaitė *1410 - ?
Rod	Gediminovci
Otec	Kęstutis *1297, †1382
Matka	Birutė*?, †1382? nebo †1389??
Příbuzní	Rymgajla, Danuta Litevská, Tautvilas Kęstutaitis, Vytautas, Vaidotas, Voishvil, Butautas Litevský a Marie Litevská (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zikmund Kęstutovič (litevsky Žygimantas Kęstutaitis, polsky Zygmunt Kiejstutowicz; cca 1365^? – 20. března 1440^[1] na hradě v Trakai, Litva) byl velkokníže Litvy z dynastie Gediminovců.

Zikmund Kęstutovič byl nejmladším synem litevského submonarchy Kęstutise a Birutė. Od roku 1382 byl rukojmí Vladislava II. Jagella, v roce 1383 byl pokřtěn a v roce 1384 utekl ke svému staršímu bratrovi Vytautasovi (na hrad Marienburg, Řádem německých rytířů postaveném na soutoku Němenu a Dubysy). V témže 1384 roce se Vytautas udobřil s Jogailou a Zikmund se tedy vrátil do Naugarduku. Vytautas se však později znovu rozkmotřil s Jogailou, protože nedostal slíbené Trakai, začal využívat nespokojenost Litevců s Jogailovou orientací do Polska a začal plánovat obsazení i Vilniusu. Jeho zradu však Jogaila odhalil, Vytautas musel od plánů upustit a spojil se (podruhé) s Řádem německých rytířů (ochranné spojenectví polské královny Hedviky Kališské). Řád Vytautasovi však již méně důvěřoval a tak se Zikmund v roce 1389 spolu s mnoha dalšími Vytautasovými příbuznými stal opět záručním rukojmím Řádu a byl vězněn až do roku 1398, protože jeho bratranec a bratr Vladislava II. Jagella, Skirgaila začal s Řádem německých rytířů opět válčit. Poté ho Vytautas a Vladislav II. Jagello podporovali, ale když Vytautas v roce 1430 zemřel, přidal se na stranu Švitrigaily, bratra Vladislava II. Jagella, který se stal litevským velkoknížetem a usiloval o titul krále a o válku proti Polsku. Proti Švitrigailovi však bylo (s podporou Polska/Jogaily) uspořádán atentát v Ašmeně (Ашмяны). Švitrigaila však stačil prchnout do Polocka.^[2]

Zúčastnil se roku 1399 bitvy u řeky Vorskly, v roce 1410 bitvy u Grunwaldu a v červenci 1428 tažení proti Velkému Novgorodu.

Dne 1. září 1432 se stal Zikmund s polskou podporou velkovévodou Litvy. Švitrigaila se však nevzdal a rozpoutal občanskou válku. Po útěku do Polocka Švitrigaila ovládl knížectví Polocké, Vitebské, Smolenské, Novgorodu Severského, Černigovské a Kyjevské, a tak Zikmundovi zbylo jen vojvodství Podleské, Poleské, Minské a vlastní Litva. Zikmundovi nezbývalo, než se udobřit s Poláky a Jogailou, souhlasit se všemi jejich požadavky, především opět slíbit (jako předtím Vytautas r. 1401), že po jeho smrti Litva připadne Polsku (Jogailovi nebo jeho nástupcům).^[2] Zikmund také dne 6. května 1434 vydal privilegium, které zrovnoprávňovalo pravoslavné ruské bojary s katolickou litevskou šlechtou, čímž si je příznivě naklonil.^[1] Zikmund totiž nezbytně potřeboval polskou podporu, proto podobné přísliby (Jogailovi i na jiných místech) udělil ještě několikráte. Švitrigaila mnohokrát útočil proti Zikmundovi, podařilo se mu dostat až k Vilniusu a Trakům, ale v těchto bitvách se mu stále nedařilo získat rozhodují převahu. Proto roku 1435 svolal všechny svoje spojence (Livonský řád mečových bratří, Tatary, ruská knížata...)^[2] a uspořádal velké tažení. Ale v bitvě u Pabaiska(Vilkoměře; 1. září 1435) proti Zikmundovým synem Mikulášem vedené litevsko-polské armádě byl na hlavu poražen,^[1] zahynul v ní mimo jiné sám mistr livonského řádu Franco Kerskorff, husitský hejtman a bývalý český zemský správce Zikmund Korybutovič a množství ruských knížat. Samotnému Švitrigailovi se podařilo uprchnout do Vitebska a i když shromáždil novou armádu, již se nemohl postavit na odpor. Zanedlouho se Zikmundovi vzdaly Polock, Smolensk, Vitebsk a Novgorod Severský a Švitrigailovi zbyly jen Kyjev, Volyň a Podolí (v roce 1438 byl vytlačen i odsud, po útěku do zahraničí se vrátil až po Zikmundově smrti (1440); opustil kališníky, kteří museli bojovat se Zikmundem Lucemburským. Ani po té se mu opětně nepodařilo získat litevský trůn a zemřel ve Volyni). Po této bitvě se již Livonský řád nevzpamatoval a postupně ztratil vliv.^[2]

Jogaila navíc žádal, aby se vzdal Litvy a úděl rozdělil mezi své syny, to se však nestalo. V roce 1440 byl v Trakai zavražděn velmoži,^[1] zanechal po sobě syna Michala Boleslava, který zemřel kolem roku 1452, nástupcem se nakonec stal Jagellův syn Kazimír IV. Jagellonský.

• vévoda novogrodecký (1390–1440)
• vévoda starodubský (1406–1440)
• velkokníže litevský (1432/35–1440)^[1]

Předchůdce: Švitrigaila

Velkokníže litevský Zikmund I. 1432/35–1440

Nástupce: Kazimír IV. Jagellonský

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Sigismund Kęstutaitis na anglické Wikipedii a Žygimantas Kęstutaitis na litevské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zikmund Kęstutovič na Wikimedia Commons