Vojtech Tuka

V příštím článku se ponoříme do fascinujícího světa Vojtech Tuka. Od jeho počátků až po jeho dopad na dnešní společnost prozkoumáme všechny relevantní aspekty, které jej obklopují. Ponoříme se do jeho historie, jeho vývoje v průběhu let a jeho významu v různých oblastech, abychom lépe porozuměli jeho významu v současném světě. Prostřednictvím této komplexní analýzy se snažíme osvětlit Vojtech Tuka a nabídnout ucelenější pohled na jeho vliv na náš každodenní život.

Vojtech Tuka
Předseda vlády první Slovenské republiky
Ve funkci:
1939 – 1944
Předchůdcefunkce zřízena
NástupceŠtefan Tiso
Ministr zahraničí první Slovenské republiky
Ve funkci:
1940 – 1944
PředchůdceFerdinand Ďurčanský
NástupceŠtefan Tiso
Stranická příslušnost
ČlenstvíHSĽS
Narození4. července 1880
Štiavnické Bane
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. srpna 1946 (ve věku 66 let)
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtíoběšení
Místo pohřbeníMartinský cintorín
NárodnostSlovenská
Profesepolitik, novinář
Náboženstvířímskokatolické
CommonsVojtech Tuka
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vojtech Tuka (4. července 1880 Štiavnické Bane, tehdy Piarg[1][2] – 20. srpna 1946 Bratislava) byl slovenský politik, funkcionář HSĽS, placený agent maďarské vlády,[3] válečný zločinec a předseda vlády první slovenské republiky.

Životopis

Do roku 1938

Studoval práva v Budapešti, Berlíně a Paříži a v letech 1907–1914 byl profesorem na právnické fakultě ve městě Pécs a v Budapešti. V letech 1914–1919 zastával post profesora právní filozofie a mezinárodního práva na univerzitě v Prešpurku (Bratislava).

Po vzniku Československa v roce 1918 prosazoval opětovné připojení Slovenska k Maďarsku.[4] Sám sebe označoval za Maďara.[4] V roce 1921 dochází v jeho názorech k obratu a rediguje časopis hlinkovských slovenských nacionalistů Slovák a zpracovává návrh zákona na přeměnu Československa v česko-slovenskou federaci. Od 30. ledna 1923 vedl polovojenskou organizaci Rodobranu, která měla za úkol chránit shromáždění SĽS před narušováním ze strany politických protivníků (činnost Rodobrany byla zastavena již 30. srpna 1923). V HSĽS se stává vůdcem extrémního pravicového křídla, které je orientováno protičesky a separatisticky. Vojtech Tuka působil letech 1925–1929 jako poslanec Národního shromáždění, kde vystupoval proti československé politice a zároveň se angažoval pro slovenskou spolupráci s Maďarskem. V roce 1929 byl zatčen a odsouzen za špionáž v prospěch Maďarska na 15 let vězení. Stál totiž za akcí, známou jako tzv. Tukova aféra, která měla za cíl vnitřně rozvracet ČSR. Rozšířil totiž nepravdivou informaci o údajném tajném ustanovení Martinské deklarace, podle něhož mělo být Slovensko součástí Československa jen deset let. V důsledku jeho uvěznění opustila HSĽS vládní koalici.[3] Propuštěn z vězení byl předčasně v roce 1937.

Po roce 1938

Vojtech Tuka jako předseda vlády (1943)

V rámci HSĽS prosazoval Tukův stranický soupeř Jozef Tiso vybudování autoritářského Slovenského státu, který by šel vývojově vlastní cestou, zatímco obdivovatel fašismu Tuka se snažil prosadit těsnou spolupráci s Maďarskem a nacistickým Německem. Do vedení strany se nakonec v roce 1938 dostali umírnění v čele s Jozefem Tisem, ale ani ti se nemohli vyhnout spolupráci s nacisty. Na Slovensku se pak používal verš Tiso – Tuka, jedna ruka, jehož autorem byl sám Jozef Tiso. V letech 1938–1939 se Tuka podílel na rozbíjení ČSR, v roce 1939 dokonce vedl tajné jednání s Německem.[5] Po vzniku samostatného Slovenského státu působil mezi lety 1939 až 1944 jako předseda vlády a v letech 1940–1944 zároveň jako ministr zahraničních věcí Slovenska. V letech 1939–1942 byl i rektorem bratislavské univerzity.

Během svého působení v nejvyšších funkcích podporoval těsnou spolupráci s nacistickým Německem a koncept tzv. Velkého Slovenska. Po zahájení operace Barbarossa bez vědomí prezidenta a dalších zodpovědných institucí svévolně[zdroj?] vyhlásil válku Sovětskému svazu. Prosazoval a řídil deportace slovenských Židů do nacistických vyhlazovacích táborů. Podle svých obhájců jednal z donucení, podle řady jiných, např. Burzia (vatikánského chargé d’affaires u vlády Slovenského státu) a Tardiniho (sekretáře Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti a poradce Pia XII. ve věcech zahraniční politiky), byl jejich přímým iniciátorem, který jednal ze svobodné vůle.[zdroj?]

Poválečný proces a poprava

V roce 1946 byl Národním soudem v Bratislavě odsouzen k trestu smrti a 20. srpna 1946 popraven.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu pro prohlížení je nutná registrace na FamilySearch
  2. ↑ Národní shromáždění. Národní shromáždění Republiky československé v prvém desítiletí. : Státní tiskárna, 1928. 1315 s. Dostupné online. S. 1307. 
  3. ↑ a b DEJMEK, Jindřich, a kol. Československo: Dějiny státu. 1. vyd. Praha: Libri, 2018. 951 s. ISBN 978-80-7277-572-9. Kapitola 3.2.3 Vývoj politické situace v Československu po parlamentních volbách v roce 1920, s. 171, 172. 
  4. ↑ a b Kolaboranti 1939–1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str.246
  5. ↑ PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 184–188. 

Literatura

  • Pierre Blet: Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archívů, Matice cyrilometodějská, 2001 (ISBN 80-7266-082-9)
  • BOROVIČKA, Michael. Kolaboranti : 1939-1945. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 399 s. ISBN 978-80-7185-846-1. Kapitola Mučedník (Jozef Tiso). 

Související články

Externí odkazy

předsedové vlády Slovenské republiky
Předchůdce:
Jozef Tiso 		27. října 1939 – 5. září 1944
Vojtech Tuka 		Nástupce:
Štefan Tiso
Rektoři Univerzity Komenského v Bratislavě

Kristián Hynek 1919–1921 • Augustín Ráth 1921–1922 • Josef Hanuš 1922–1923 • Stanislav Kostlivý 1923–1924 • Karel Laštovka 1924–1925 • Miloš Weingart 1925–1926 • Otakar Sommer 1926–1927 • Jiří Brdlík 1927–1928 • Albert Pražák 1928–1929 • Kristián Hynek 1929–1930 • Albert Milota 1930–1931 • Dobroslav Orel 1931–1932 • Viktor Reinsberg 1932–1933 • Bohuš Tomsa 1933–1934 • Antonín Kolář 1934–1935 • Bohuslav Polák 1935–1936 • Vratislav Bušek 1936–1937 • Václav Chaloupecký 1937–1938 • Ján Lukeš 1938–1939 • Alojz Ján Chura 1939 • Michal Šeliga 1939 • Vojtech Tuka 1939–1942 • Emanuel Filo 1942–1944 • František Valentin 1944–1945 • Daniel Rapant 1945 • Anton Štefánek 1945–1946 • Karel Kizlink 1946–1947 • František Nábělek 1947–1948 • Anton Gala 1948–1949 • Karol Rebro 1949–1950 • Igor Hrušovský 1950–1953 • Andrej Sirácky 1953–1956 • Július Šefránek 1956–1959 • Michal Topoľský 1959–1962 • Vojtech Filkorn 1962–1966 • Bohuslav Cambel 1966–1969 • Emil Huraj 1969–1976 • Ján Kvasnička 1976–1985 • Ladislav Melioris 1985–1989 • Miroslav Kusý 1990–1991 • Juraj Švec 1991–1997 • Ferdinand Devínsky 1997–2003 • František Gahér 2003–2011 • Karol Mičieta 2011–

Univerzita Komenského v Bratislavě