Dobroslav Orel

V dnešním světě je Dobroslav Orel téma, které získalo velký význam a upoutalo pozornost lidí všech věkových kategorií a kultur. Ať už kvůli svému dopadu na společnost nebo jeho vlivu na každodenní život, Dobroslav Orel se stal bodem zájmu pro ty, kteří chtějí lépe porozumět světu kolem sebe. Když se ponoříme hlouběji do tohoto článku, prozkoumáme různé aspekty Dobroslav Orel a prodiskutujeme jeho význam v různých oblastech. Od svého historického významu až po jeho dopad dnes je Dobroslav Orel nadále tématem diskuzí a debat, které si zaslouží naši pozornost a zamyšlení.

prof. PhDr. Dobroslav Orel
prof. PhDr. Dobroslav Orel
prof. PhDr. Dobroslav Orel
Narození15. prosince 1870
Ronov nad Doubravou
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí18. února 1942 (ve věku 71 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Povolánípedagog, dirigent, muzikolog, učitel, katolický kněz, hudební historik, kulturní pracovník a redaktor
ZaměstnavatelUniverzita Komenského v Bratislavě
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dobroslav Orel (15. prosince 1870 Ronov nad Doubravou[1] – 18. února 1942 Praha[2][3]) byl český hudební vědec a vysokoškolský profesor, který se věnoval hlavně dějinám a reformě církevního zpěvu. Autor řady odborných publikací i Českého kancionálu katolické církve.

Život

Po maturitě v Hradci Králové studoval na tamějším bohosloveckém učilišti, kde pak také přednášel církevní zpěv se zvláštním ohledem na gregoriánský chorál. Zkoumal a později vydával staré kancionály z hradeckých sbírek. Od roku 1905 byl policejně hlášen v Praze a jmenován učitelem náboženství na reálce v Holešovicích.[1] Od roku 1907 byl sbormistrem pěveckého sboru, od roku 1910 vyučoval církevní zpěv na Pražské konzervatoři. Zároveň studoval skladbu u Vítězslava Nováka a roku 1914 získal doktorát na vídeňské univerzitě u Gustava Adlera prací o Královéhradeckém speciálníku. Roku 1919 byl jmenován profesorem.

Od roku 1921 působil jako profesor dějin hudby na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Založil tam ústav pro dějiny hudby, sbíral hudební památky a od roku 1928 byl předsedou Ústavu pro lidovou píseň.

Jako člen Fonografické komise ustavené při České akademii věd a umění v roce 1928 měl spolu s Karlem Plickou na starosti nahrávat na Slovensku zvukové projevy do fonografického archivu ČAV (hudba lidová i umělá, nářečí, projevy divadelních umělců, básníků či významných osobností veřejného života).[4]

Vydal řadu českých hudebních památek ze 16. století a studií z dějin české hudby, knihu o F. Lisztovi a o slovenských skladatelích, pro encyklopedii Musikgeschichte G. Adlera napsal stať o moderní české hudbě. V Bratislavě založil a vedl Akademické pěvecké sdružení a pomáhal zřizovat a organizovat pěvecké spolky.[5] Roku 1939 se vrátil do Prahy, kde založil a vedl chorální pěvecký sbor. V této činnosti pak pokračovali jeho nástupci.

Dílo

  • Theoreticko-praktická rukověť chorálu římského (1899)
  • Staročeské roráty (1921)
  • Český kancionál (1921, 17. vydání 1968)
  • Kancionál Franusův (1922)
  • Počátky umělého vícehlasu v Čechách (1922)
  • František Liszt a Bratislava (1925)
  • Hudební památky Františkánské knihovny v Bratislavě (1930)

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Soupis pražský obyvatel, Orel Dobroslav
  2. ↑ Dobroslav Orel mrtev. Lidové noviny. 20. 2. 1942, s. 6. Dostupné online. 
  3. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Matěje v Dejvicích, sign. DEJ Z12, s. 160
  4. ↑ KRATOCHVÍL, Matěj. Lidová hudba v nahrávkách Fonografické komise České akademie věd a umění. Praha, 2010, s. 25. Dizertační práce. Školitel doc. PhDr. Lubomír Tyllner, CSc. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav etnologie. Přístup také z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/34696
  5. ↑ Orel, Dobroslav. In: Ottův slovník naučný nové doby. Sv. 8, s. 772.

Literatura

  • Orel, Dobroslav. In: Ottův slovník naučný nové doby. Sv. 8, s. 772.
  • JANEK, Marián. Dobroslav Orel: muzikológ, hudobný pedagóg, osvetový pracovník. 1. vyd. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2007. 122 s. ISBN 978-80-8083-389-3.
  • KRATOCHVÍL, Matěj. Lidová hudba v nahrávkách Fonografické komise České akademie věd a umění. Praha, 2010. 127 s., 4 příl. na 15 s. Dizertační práce. Školitel doc. PhDr. Lubomír Tyllner, CSc., oponenti doc. Mgr. Vlastislav Matoušek, Ph.D., a PhDr. Marta Ulrychová, Ph. D. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav etnologie. Přístup také z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/34696

Související články

Externí odkazy

Rektoři Univerzity Komenského v Bratislavě

Kristián Hynek 1919–1921 • Augustín Ráth 1921–1922 • Josef Hanuš 1922–1923 • Stanislav Kostlivý 1923–1924 • Karel Laštovka 1924–1925 • Miloš Weingart 1925–1926 • Otakar Sommer 1926–1927 • Jiří Brdlík 1927–1928 • Albert Pražák 1928–1929 • Kristián Hynek 1929–1930 • Albert Milota 1930–1931 • Dobroslav Orel 1931–1932 • Viktor Reinsberg 1932–1933 • Bohuš Tomsa 1933–1934 • Antonín Kolář 1934–1935 • Bohuslav Polák 1935–1936 • Vratislav Bušek 1936–1937 • Václav Chaloupecký 1937–1938 • Ján Lukeš 1938–1939 • Alojz Ján Chura 1939 • Michal Šeliga 1939 • Vojtech Tuka 1939–1942 • Emanuel Filo 1942–1944 • František Valentin 1944–1945 • Daniel Rapant 1945 • Anton Štefánek 1945–1946 • Karel Kizlink 1946–1947 • František Nábělek 1947–1948 • Anton Gala 1948–1949 • Karol Rebro 1949–1950 • Igor Hrušovský 1950–1953 • Andrej Sirácky 1953–1956 • Július Šefránek 1956–1959 • Michal Topoľský 1959–1962 • Vojtech Filkorn 1962–1966 • Bohuslav Cambel 1966–1969 • Emil Huraj 1969–1976 • Ján Kvasnička 1976–1985 • Ladislav Melioris 1985–1989 • Miroslav Kusý 1990–1991 • Juraj Švec 1991–1997 • Ferdinand Devínsky 1997–2003 • František Gahér 2003–2011 • Karol Mičieta 2011–

Univerzita Komenského v Bratislavě