Vnější zvukovod

V dnešní době se Vnější zvukovod stalo tématem velkého zájmu a významu v dnešní společnosti. Ať už na osobní, profesní nebo akademické úrovni, Vnější zvukovod vzbudil zájem mnoha lidí díky svému dopadu a dopadu v různých oblastech každodenního života. To je důvod, proč je nezbytné analyzovat a porozumět všem aspektům souvisejícím s Vnější zvukovod, od jeho původu až po jeho krátkodobé a dlouhodobé důsledky. V tomto článku se ponoříme do fascinujícího světa Vnější zvukovod, prozkoumáme jeho mnohé aspekty a odhalíme jeho záhady, abychom získali úplnější a hlubší pohled na tento fenomén.

Lidské ucho; patrný je vnější zvukovod („ear canal“)

Vnější zvukovod (též zevní zvukovod, ušní kanálek, lat. meatus acusticus externus) je dutina mezi bubínkem a povrchem těla, která vzniká poprvé u plazů jako velmi mělký prostor, zatímco u ptáků a savců dochází k jejímu velkému rozvoji a celý vnější zvukovod se protahuje do dlouhé trubice ústící na povrch těla.[1] Funkcí vnějšího zvukovodu je vést zvuk z vnějšího prostředí (u savců z prostoru ušního boltce) směrem k ušnímu bubínku.

Anatomie člověka

Lidský vnější zvukovod má stěny vystlané chrupavkou nebo kostí. První část, meatus acusticus externus cartilagineus, má chrupavčité stěny, zatímco v druhé části, meatus acusticus externus osseus, je podkladem bubínková kost (os tympanicum), což je část kosti spánkové. K okostici, případně k ochrustavici přirůstá tenká kůže, ve vnější části zvukovodu se v kůži nachází četné silné chlupy (sílící s věkem). V kůži se také nachází glandulae ceruminosae, žlázky produkující ušní maz (cerumen), jenž vychytává prach a nečistoty. Zvukovod je prokrven a inervován; nervy jsou senzitivní a směřují buď k bloudivému nervu, nebo jako n. auriculotemporalis k n. mandibularis, což je větev nervu trojklaného.[2]

Vnější zvukovod má u člověka zahnutý tvar písmene „S“[3] a podél delší stěny měří na délku 3,5 cm. Na šířku má průměr cca 6–7,8 mm (podle místa měření). Kvůli prohnutému tvaru a navíc sestupu vnějšího zvukovodu není při pohledu dovnitř vidět ušní bubínek.[2]

Embryonální původ

Vnější zvukovod embryonálně vzniká z ektodermu první žaberní štěrbiny (mezi mandibulárním a hyoidním obloukem), konkrétně z její zádové (dorzální) části. Štěrbina směřuje směrem dovnitř těla a naráží na mezoderm, což je materiál pro budoucí bubínek. Za ním se již nachází endoderm vystélající dutinu středního ucha.[3]

Reference

  1. ↑ KARDONG, Kenneth V. Vertebrates: Comparative Anatomy, Function, Evolution. 5. vyd. : The McGraw−Hill Companies, 2009. S. 690. 
  2. ↑ a b ČIHÁK, Radomír. Anatomie 3. Praha: Grada, 2004. S. 608–609. 
  3. ↑ a b BALASUBRAMANIAN, T. Anatomy of external auditory canal . Dostupné online. 

Externí odkazy