Žaberní štěrbina
V následujícím článku podrobně prozkoumáme Žaberní štěrbina, téma, které je v dnešní společnosti velmi aktuální a zajímavé. V průběhu let Žaberní štěrbina upoutal pozornost akademiků, odborníků i široké veřejnosti a vyvolal četné debaty a úvahy o jeho důležitosti, důsledcích a možných řešeních. Z různých přístupů a perspektiv prozkoumáme různé aspekty Žaberní štěrbina a poskytneme hloubkovou a kritickou analýzu, která rozšíří naše znalosti a porozumění tomuto tématu. Nepochybně hraje Žaberní štěrbina zásadní roli v různých aspektech každodenního života, takže je nezbytné k němu přistupovat důsledně a vážně, abyste přispěli k diskusi a kolektivní reflexi.
Žaberní štěrbiny jsou otvory v hltanu strunatců včetně vodních obratlovců, jimiž proudí z hltanu voda ven na povrch těla nebo do obžaberního prostoru pod skřelemi.
Vývoj
Žaberní štěrbiny vznikají částečně z endodermu a částečně z ektodermu. Nejprve dojde k oddělení váčků z stěny prvostřeva (ty jsou tedy entodermálního původu), ty proráží mezoderm a naproti jim jdou vchlípené váčky z ektodermu. Po splynutí váčků z ektodermu a entodermu dochází ke vzniku otvoru propojujícího vnitřní část těla s vnějším prostředím. U kruhoústých vznikají na entodermální části ještě vlastní žábry, naopak u ostatních obratlovců se vyvíjí žábry z ektodermu. V přepážkách mezi žaberními štěrbinami vznikají tzv. žaberní oblouky.[1]
U různých vodních obratlovců došlo k různým stavebním změnám žaberních štěrbin. Některé například postupně zanikly. Kvůli postupné redukci některých žaberních oblouků u žraloků dochází ke vzniku zvláštní žaberní štěrbiny, tzv. spirakulum. To sice nese veškeré cévní a nervové zásobení, ale již zpravidla neplní svou funkci (výjimkou jsou tzv. pseudobranchiae). U ryb zase veškeré žaberní štěrbiny pokrývá speciální kryt, známý jako skřele (operculum).[1]
Reference
- ↑ a b ROČEK, Zbyněk. Obecná morfologie živočichů, Dýchací soustava . Dostupné online.
