Songcän Gampo

V dnešní době se Songcän Gampo stal tématem velkého zájmu a debat v různých oblastech. Jak ve společnosti, tak v akademické oblasti, Songcän Gampo vyvolal řadu smíšených emocí a názorů, které vyvolaly nekonečné diskuse a úvahy. Proto je důležité věnovat čas a prostor prozkoumání a hloubkové analýze dopadu a důsledků, které má Songcän Gampo na naše životy. V tomto článku se ponoříme do různých aspektů souvisejících s Songcän Gampo, prozkoumáme jeho původ, vývoj, důsledky a možná řešení. Podobně se budeme zabývat různými pohledy a pozicemi kolem Songcän Gampo, abychom rozšířili naše chápání tohoto složitého a významného tématu.

Songcän Gampo
Tibetský panovník
Portrét
Narozeníasi 605/617
Úmrtíasi 649
PředchůdceNamri Söngcan
NástupceGungsong Gungcän,
Mangsong Mangcän
ManželkyBhrkutí Déví
Wen-čcheng
PříbuzníMangsong Mangcän (vnuk)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Songcän Gampova socha v tibetském klášteře Jerpa

Songcän Gampo (tibetsky སྲོང་བཙན་སྒམ་པོ་, Wylie Srong-btsan sGam-po) (605/617–649) byl panovník Tibetu. Je znám jako „první tibetský buddhistický král“.

Narodil se pravděpodobně rok před nástupem čínské dynastie Tchang, což by vycházelo na rok 617.[1] Vládu nad Tibetem převzal v roce 630 po svém otci Namri Söngcana. Nedlouho poté, co se Songcän Gampo stal tibetským panovníkem, nechal vyslat poselstvo do Nepálu, které u tamějšího krále Amšuvarmana žádalo ruku nepálské princezny Bhrkutí Déví (mezi Tibeťany známá jako Balza, „nepálská princezna“). Nepálský král se sňatkem souhlasil a tak se Brkutí Déví začala chystat na cestu do Songcän Gampova sídelního města Lhasy. Mimo jiné si s sebou do vzala sochu Buddhy Akšóbhji.[2] Podle Karla Wernera však není existence Bhrkutí Déví podložena spolehlivými zdroji a spíše se jedná o legendární než o historickou postavu.[3]

V následujících letech se Songcän Gampo začal ucházet o další ženu, čínskou princeznu Wen-čcheng (známá též jako Gjaza, „čínská princezna“), neteř tchangského císaře Tchaj-cunga. O její ruku se však Songcän Gampo utkal nejdříve s turkickým vládcem Ašına Toťišim (609–619) a poté i se samotným čínským císařem. Tibetská armáda však čítala na 200 000 mužů a porazila jak turkickou armádu, tak vojska čínského císaře. Ten se proto podvolil Songcän Gampově vůli a poslal princeznu Wen-čccheng do Lhasy. Stejně jako Bhrkutí Déví, i čínská princezna si s sebou přinesla sochu Buddhy, ne však Akšóbhji, ale Šákjamuniho.[4] Wen-čcheng měla být vtělením Táry,[5] oblíbené ženské bódhisattvy. Právě tyto dvě princezny měly do Tibetu poprvé přinést buddhismus.

Podle tradičního podání buddhismus přijal díky vlivu svých žen i Songcän Gampo. Zavrhl tak bön, který byl tehdy v Tibetu velmi rozšířen. Songcän Gampův krok byl založen spíše na pragmaticko-politických důvodech, než na vnitřním obrácení.[3]

Pro sochy, které si s sebou princezny do Tibetu přinesly, byly vystavěny dva chrámy. Pro Buddhu Akšóbhju, tedy sochu Bhrkutí Déví, byl vytaven chrám Džókhang a pro sochu Wen-čcheng byl postaven chrám s názvem Ramočhe. V pozdějších letech pod hrozbou napadení Lhasy čínskými vojsky byly obě sochy ukryty. Socha Brkutí Déví byla zakopána a socha Wen-čcheng byla zazděna v Džókhangu. Později byly sochy opět nalezeny a umístěny zpět do chrámů, avšak socha Wen-čcheng do Džókhangu a Bhrkutí Déví do chrámu Ramočhe.[6]

Během Songcän Gampovy vlády byla do Indie vyslána skupina šestnácti učenců vedená Sambhótou, aby tam studovala sanskrt a indická písma. Zpět do Tibetu se navrátil jen Sambhóta, který pak na základě svých znalostí písem gupta a brahmí sestrojil tibetské písmo.[4] Songcän Gampo podnikl i několik válečných výprav. Jeho armáda měla svést vítěznou bitvu i s indickým panovníkem Ardžunou, nástupcem krále Harši, avšak indické prameny se o této bitvě nezmiňují.[7]

Není přesně jisté, na co Songcän Gampo zemřel. Je možné, že podlehl blíže neobjasněné epidemii v místě zvaném Phänpo. Jeho hrob se nachází v Čhonggjä v údolí řeky Jarlung.[8]

Jména a tituly

  • Tuki Šipir-kagan nebo jen Šipirchán Türk-šad a také
  • Šıpi-kagan (čínsky v českém přepisu Š'-pi kche-chan, pchin-jinem shǐbì kěhàn, znaky 始畢可汗) osobní jméno
  • Ašına Toťiši (čínsky v českém přepisu A-š'-na Tuo-ťi-ši, pchin-jinem āshǐnà duōjíshì, znaky 阿史那咄吉世), nebo podle variantů v jiných jazycích:
  • Tuoťi, Sipi, Ših-Pi, Š'pi-kagan, Čchiouli Šip, Tuťieli, Tuki Šipir-kagan, Sipi, Tugi Šipir-chán[9]

Reference

  1. ↑ Žagabpa, 36.
  2. ↑ Žagabpa, 36–37.
  3. ↑ a b Werner, 611.
  4. ↑ a b Žagabpa, 37.
  5. ↑ LOPEZ, Donald S. Příběh buddhismu: průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Překlad Lenka Borecká. Brno: Barrister & Principal, 2001. ISBN 80-86598-54-3. S. 73. 
  6. ↑ DOHNALOVÁ, Monika. Nejstarší tibetské dějiny a tři dharma králové . TIBINFO . Dostupné online. 
  7. ↑ Žagabpa, 39.
  8. ↑ Žagabpa, 39–40.
  9. ↑ SIUNG, Victor Cunrui. Emperor Yang of the Sui Dynasty: His Life, Times, and Legacy. Albany NY: State University of New York Press, 2006. 213 s. 10 březen 2015. ISBN 978-0-7914-6587-5. (anglicky) 

Literatura

  • Tarthang tulku. Starověký Tibet. Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-844-4. 
  • WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2978-1. 
  • ŽAGABPA, Cipön Wangčhug Dedän. Dějiny Tibetu. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2000. ISBN 80-7106-410-6. 

Externí odkazy

Tibetští králové