V tomto článku se budeme věnovat tématu Tibetské písmo, které je nanejvýš důležité vzhledem k jeho významu v dnešní společnosti. Tibetské písmo vzbudil velký zájem v různých oblastech, protože jeho dopad se rozšiřuje na různé aspekty každodenního života. Je nutné se do tohoto tématu ponořit hlouběji, abychom lépe pochopili jeho důsledky a důsledky. V tomto článku budeme analyzovat různé pohledy a přístupy související s Tibetské písmo s cílem nabídnout širokou a úplnou vizi, která čtenáři umožní ponořit se do její složitosti a významu. Tibetské písmo je bezpochyby téma, které si zaslouží být prozkoumáno a probráno do hloubky, a proto je nezbytné se mu věnovat přísným a vyčerpávajícím způsobem.
Tibetské písmo je písmo používané především k zápisu tibetštiny, ale také ladačtiny, jazyka dzongkha a vzácně i baltí. Tibetské písmo má dvě základní varianty, v tištěných textech se většinou užívá forma zvaná učän (tibetsky དབུ་ཅན་; Wylie: dbu-can), v každodenním psaní bývá používáno písmo ume (Wylie: dbu-med).
Vytvoření tibetského písma je připisováno tibetskému učenci Thönmi Sambhótovi. Ten působil v 7. století na dvoře Songcän Gampa jakožto jeden z ministrů. Sambóta byl poslán do Indie, kde studoval indická písma (hlavně bráhmí a gupta) a po návratu do Tibetu sestavil tibetské písmo.
Existuje široce užívaný vědecký přepis, tzv. Wylieho transliterace (tento přepis má nejblíže transliteraci tibetštiny, další systémy spíše inklinují k principům transkripce).
Z transkripcí má oficiální postavení transkripce přijatá Čínou v systému pinyin.[1] Mezi užívané systémy přepisu patří také transkripce pro Tibetan and Himalayan Library (transkripce THL, dříve THDL), případně vycházejí ze zásad abecedy IPA[2]). Českou transkripci vytvořil Josef Kolmaš.[3]