Rusifikace Ukrajiny

Tento článek nebo jeho část potřebuje stylistické (slohové) úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci můžete hledat v radách na stránkách Encyklopedický styl a Vzhled a styl.

Rusifikace Ukrajiny (ukrajinsky Русифікація України, také зросійщення) je soubor akcí a opatření zaměřených na vytvoření a posílení stavu ruské národní a politické nadřazenosti na Ukrajině a mezi Ukrajinci prostřednictvím přechodu osob jiné než ruské národnosti k ruskému jazyku a ruské kultuře, po kterém následuje jejich asimilace. Ukrajina a Bělorusko jsou zeměmi nejvíce postiženými rusifikací.^[1]

Rusifikace je prastará politika charakteristická pro všechny ruské režimy, vzniklá v dobách Ruského impéria, posléze obnovená v období Sovětského svazu a zintenzivněná na územích okupovaných Ruskem za vlády Vladimira Putina. Projevuje se nejen vytěsňováním domácího jazyka a jeho nahrazováním ruštinou, ale i například porušťováním příjmení (k ukrajinským příjmením se v listinách obvykle přidávaly ruské koncovky a písmena), stejně jako rozsáhlými přestavbami místní architektury v ruských stylech a ničením původních sakrálních staveb.^[2][3]

• 1690: Zákaz farních knih vytištěných v tehdejším ukrajinském literárním jazyce Ruskou pravoslavnou církví a první případy jejich ničení (tato politika začala bezprostředně po přechodu Hetmanátu pod protektorát Ruska).^[4]
• 1720: Dekret Petra I. o zákazu tisku knih v ukrajinském jazyce v tiskárnách v Kyjevě a Černigově.^[5]
• 1764: Dekret Kateřiny II. o rusifikaci Ukrajiny, Smolenska (etnicky běloruské území), pobaltských států a Finska (v Rusku nazýváno обрусение).^[6][7]
• 1784: Úplný zákaz základního vzdělávání v ukrajinském jazyce na území Ruského impéria.
• 1786: Zákaz používání ukrajinského jazyka při bohoslužbách a jeho vyučování na vysokých školách.
• 1831: Zrušení Magdeburského práva ve městech, které znemožnilo vedení soudních jednání v ukrajinském jazyce.
• 1862: Byly uzavřeny poslední ukrajinské farní školy a ukončeno vydávání ukrajinského literárního, vědeckého a politického časopisu „Osnova.“
• 1863: Dekret Pjotra Valujeva, ve kterém prohlásil, že „ukrajinský jazyk neexistoval, neexistuje a nemůže existovat, a kdo tomu nerozumí, je nepřítelem Ruska“.^[8]
• 1876: Emžský dekret zakázal tisk ukrajinských knih i jejich dovoz ze zahraničí, vydávání notových záznamů s texty v ukrajinštině a ukrajinská divadelní představení a veřejná vystoupení. Ve známost vešel incident, kdy byl sbor Mykoly Lysenka nucen během koncertu zpívat ukrajinskou lidovou píseň Дощик („Deštík“) ve francouzštině.
• 1881: Vydán zákon, který umožňoval tisknout písňové texty a slovníky v ukrajinštině, ale ruským písmem a pravopisem (tzv. jaryžka). Představení v ukrajinštině podléhala povolení úřadů na místní úrovni.
• 1882: Ruská vláda nařídila cenzorům přísně dohlížet na to, aby nebyly povoleny překlady cizí literatury do ukrajinského jazyka.
• 1887: Cenzor bez přečtení zamítl rukopis gramatiky ukrajinského jazyka, přičemž autorovi napsal, že „není potřebné povolit zveřejnění gramatiky jazyka odsouzeného k neexistenci.“
• 1888: Dekret imperátora Alexandra III. „O zákazu používání ukrajinského jazyka v oficiálních institucích a křtu dětí ukrajinskými jmény.“
• 1889: Během archeologického kongresu v Kyjevě bylo povoleno číst projevy ve všech jazycích kromě ukrajinštiny.
• 1894: Zákaz dovozu ukrajinských knih ze zahraničí.
• 1895: Zákaz vydávání dětských knih v ukrajinském jazyce.
• 1903: Při odhalení pomníku spisovatele Ivana Kotljarevského v Poltavě nebyly povoleny proslovy v ukrajinštině.
• 1905: Kabinet ministrů Ruska zamítl žádost Kyjevské a Charkovské univerzity o zrušení zákazu ukrajinského jazyka a označil ji za „nevhodnou.“
• 1906 a 1907: Zákaz vydávání ukrajinských novin „Prosvita“ v Oděse a Mykolajivě.
• 1908: Senátní dekret, stanovující že „zlepšení vzdělávání na Ukrajině je pro Rusko škodlivé a nebezpečné.“
• 1910: Stolypinův dekret o zařazení Ukrajinců do kategorie cizinců a o zákazu vytvoření jakékoli ukrajinské politické organizace.
• 1913: Ředitel kyjevského školského obvodu vydal pokyn zakazující žákům a studentům navštěvovat ukrajinská divadelní představení.
• 1914: Zákaz oslav 100. výročí narození nejvýznamnějšího ukrajinského spisovatele Tarase Ševčenka.^[9]
• 1922: Po Ukrajinské válce za nezávislost došlo na Kubáni a v dalších oblastech osídlených Ukrajinci, ale začleněných do sovětského Ruska, k zákazu novin „Prosvita.“
• 1929: První hromadné zatýkání inteligence. Ukázalo se, že v Ukrajinské SSR byla „ukrajinizace“ ve 20. letech 20. století prováděna za účelem identifikace budoucích obětí represí (viz Památníky komunistických zločinů na Ukrajině).
• 1933: Během Hladomoru Stalin zveřejnil telegram o konci ukrajinizace.
• 1937: Poprava nejslavnějších představitelů tehdejší ukrajinské intelektuální elity sovětskými speciálními službami, která později dostala název „popravené obrození“ či „rudé obrození“ (ukrajinsky Червоний ренесанс).^[10][11]
• 1938: Rozhodnutí Kremlu o povinném studiu ruského jazyka na školách sovětské Ukrajiny.
• 1958: Rozhodnutí ÚV Komunistické strany Ukrajiny o přechodu ukrajinských škol na ruský vyučovací jazyk. 17. září 1959 příslušnou rezoluci přijala Nejvyšší rada Ukrajinské SSR.
• 1961: XXII. sjezd komunistické strany přijal nový program strany obsahující bod o „sloučení národů v jeden sovětský lid“.
• 1970: Vyšlo nařízení ministerstva školství SSSR o povinnosti psát a obhajovat všechny diplomové práce pouze v ruštině.
• 1975: Díla ukrajinských spisovatelů vycházejí kvůli sovětské cenzuře ve zkrácené podobě.
• 1980: Nové zatýkání ukrajinské inteligence a disidentů, kteří byli následně podrobeni perzekuci prostřednictvím psychiatrie.
• 2014: Na Ruskem okupovaných územích východní Ukrajiny byly školy donuceny přejít vyučování v ruštině. Ruská vojska zabavila a spálila ukrajinské knihy a zbořila pomníky ukrajinských hejtmanů.^[12]
• 2016: Po 2 letech ruské okupace Krymu zde byly uzavřeny všechny školy s ukrajinským vyučovacím jazykem. Od roku 2016 na Krymu fungovala pouze jedna škola vyučující v ukrajinštině. Formálně bylo ukrajinské vyučování povoleno, ale neformálně byly podobné pokusy aktivně blokovány.^[13]
• 2019: Poslední škola na Krymu vyučující v ukrajinštině byla restrukturována a podle rodičů byly ve škole, nadále formálně označené za ukrajinskou, de facto všechny předměty vyučovány v ruštině.^[14]
• 2022: Projev poslance Státní dumy Jevgenije Fjodorova před hlavou Ministerstva vědy Ruské federace na téma vytvoření Institutu pro regulaci ukrajinských jazykových standardů v Rusku.^[15] Ruské jednotky na dočasně okupovaných územích Ukrajiny zabavovaly a ničily ukrajinskou literaturu a ukrajinské učebnice dějepisu, vyvíjely tlak na učitele na dočasně okupovaných územích a nutily je vést vzdělávací proces na školách výhradně v ruštině.^[16] V roce 2022 vytvořily okupační orgány Krymu tzv. rekvalifikační tábory učitelů s cílem převést je na „ruské standardy vzdělávání.“^[17][18]
• 2023: Na dočasně okupovaných územíchRusové vyřazovali ukrajinské knihy z fondů veřejných a školních knihoven a spalovali je v kotelnách.^[19]
• 2024: Rusko na územích Ukrajiny okupovaných po invazi v roce 2022 pokračovalo v zavádění vyučování v ruštině a osnov hlásajících putinovskou propagandu, a dále omezovalo vyučování v ukrajinštině. Ze strany okupačních úřadů také docházelo k trestání rodičů kteří své děti zapojili do ukrajinského distančního vzdělávání. Mezinárodní lidskoprávní organizace Human Rights Watch toto jednání ruských okupačních sil označila za porušení Úmluvy o právech dítěte.^[20]

Tento seznam referencí potřebuje upravit.

Tento článek obsahuje reference, které nemají standardní formu, jsou použity prosté internetové adresy, u nichž může hrozit znefunkčnění odkazu. Přidejte prosím doplňující informace standardní způsobem pomocí citací. Pomůžete tím udržet ověřitelnost a jednotný vzhled a styl článků.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Russification de l'Ukraine na francouzské Wikipedii.

• Сушко Роман, Левицький Мирослав // «Хроніка нищення Української мови» (від доби Романових до сьогодення) , видання четверте виправлене й доповнене, вид. Б. МММ «Таля», м. Київ, 2012 р., 80 с. — ISBN 978-966-2995-50-3
• Енциклопедія українознавства : Словникова частина :  / Наукове товариство імені Шевченка ; гол. ред. проф., д-р Володимир Кубійович. — Париж — Нью-Йорк : Молоде життя, 1955—1995. — ISBN 5-7707-4049-3.
• Віктор Кубайчук, «Хронологія мовних подій в Україні: зовнішня історія української мови». — К.: К. І. С., 2004. — 176 с.
• Українська мова у XX сторіччі: історія лінгвоциду: документи і матеріали. Упорядники: Лариса Масенко, Віктор Кубайчук, Орися Демська-Кульчицька. — Київ: Видавничий дім «Києво-Могилянська академія», 2005. — 399 с. ISBN 966-518-314-1
• Очеретянко С. І., Рябець Л. В. Заборона української мови // Енциклопедія сучасної України / ред. кол.: І. М. Дзюба  ; НАН України, НТШ. — К. : Інститут енциклопедичних досліджень НАН України, 2001–2023. — ISBN 966-02-2074-X.
• Куземська, Ганна. Нездоланна Україна: Хроніка нищення української Церкви, мови, культури, народу / Рецензенти: Г. П. Півторак, Л. Т. Масенко, І. К. Патриляк. — К. : Фенікс, 2014. — 132 с. — ISBN 978-966-136-179-8.

• Rusifikace Běloruska
• Suržyk
• Ruské válečné zločiny
• Únosy dětí během ruské invaze na Ukrajinu

• Obrázky, zvuky či videa k tématu rusifikace Ukrajiny na Wikimedia Commons