Téma Quintus Horatius Flaccus je tématem, které vyvolalo velký zájem v moderní společnosti. S bohatou a složitou historií hrál Quintus Horatius Flaccus zásadní roli v životech lidí po celém světě. Od svého vlivu na populární kulturu až po jeho vliv na politiku a ekonomiku je Quintus Horatius Flaccus nadále tématem diskuzí a debat. V tomto článku prozkoumáme hlavní body Quintus Horatius Flaccus, od jeho počátků až po jeho dnešní význam. Kromě toho budeme analyzovat různé pohledy a názory, které existují o Quintus Horatius Flaccus, s cílem poskytnout komplexní pohled na toto důležité téma.
Quintus Horatius Flaccus | |
---|---|
![]() | |
Narození | 8. prosince 65 př. n. l. Venosa |
Úmrtí | 27. listopadu 8 př. n. l. (ve věku 56 let) Řím |
Místo pohřbení | Řím |
Povolání | básník, spisovatel a filozof |
Významná díla | Ars Poetica Satires Carmen saeculare Odes Epistulae … více na Wikidatech |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Quintus Horatius Flaccus, často zvaný jen Horatius (8. prosince 65 př. n. l. Venusia – 27. listopadu 8 př. n. l. Řím) byl římský básník tzv. zlatého věku římské poezie.[1] Působil za vlády císaře Octaviana Augusta a patřil k družině básníků Gaia Cilnia Maecenata. Jeho nejslavnějším básnickým dílem jsou Ódy (Carmina). Významné je i teoretické dílo O umění básnickém (De arte poetica). Je autorem známého hesla Carpe diem (Užívej dne).
Horatius byl synem propuštěnce (zřejmě bývalého státního otroka) z Venusie na jihu Itálie (dnešní Venosa). Ačkoli byl jeho otec nízkého původu, byl jako výběrčí daní natolik majetný, že byl schopen synovi zajistit nejlepší vzdělání, nejprve ve Venusii, později v Římě. Roku 45 př. n. l. odešel Horatius studovat filosofii do Athén, jak bylo zvykem u mladíků z dobrých rodin.[2] Strávil studiem filozofie v Athénách osmnáct měsíců.
Jeho studium bylo ale přerušeno, když v roce 44 př. n. l. do Athén přišel jeden z Caesarových vrahů Marcus Iunius Brutus, aby zde naverboval vojáky. Horatius vstoupil do jeho republikánské armády a stal se v ní vojenským tribunem. Roku 42 př. n. l. se účastnil bitvy u Filipp, kde byl Brutus poražen vojsky druhého triumvirátu. Horatius se zachránil útěkem a později o sobě řekl, že v bitvě zanechal svůj štít, což bylo častým motivem u básníků řecké mélické poezie (např. u Archilocha).
Po amnestii, jejíž podmínkou byla konfiskace majetku, se vrátil do Itálie a byl nucen živit se jako písař. V této době vznikly jeho první básně. Dostal se do kontaktu s básníky a literáty (spřátelil se například s Vergiliem a Variem) a roku 38 př. n. l. se jejich prostřednictvím seznámil s Gaiem Cilniem Maecenatem, který mu pomohl s vydáním prvních knih a později mu daroval statek v Sabinských horách.[3] Ten ho ekonomicky zajistil a mohl se tak věnovat už pouze psaní.
Maecenas ho představil také císaři Augustovi, s nímž měl Horatius dosti úzké vztahy, přestože se v mládí účastnil bojů proti němu. Tyto vztahy byly založeny na upřímné oddanosti, ne však podlézavosti nebo osobních ambicích básníka. Například když ho císař požádal, aby se stal jeho osobním tajemníkem, Horatius nabídku zdvořile, ale rozhodně odmítl. Celý život si zachoval relativní svobodu a nezávislost a oslava Augusta v některých jeho básních neplynula z poddanosti, ale upřímného souhlasu s císařovou politikou. Nicméně několik děl "na zakázku" pro císaře vytvořil - například oslavnou báseň na vítězství jeho legií.[3]
Horatius zemřel necelé dva měsíce po Maecenatovi a byl vedle něj pohřben na Esquilinu.
Nedlouho po své smrti se Horatius stal římským školním autorem. Ve středověku byl dobře znám především jako básník moralizující, z jehož díla bylo možné čerpat mnohá ponaučení. Četly se především Listy a Satiry. Na jeho proslulost a postavení ve školní tradici ukazuje i Božská komedie, kde se Horatius nachází mezi básníky v předpeklí. Jako lyrik byl oslavován a imitován už od renesance (počínaje Petrarcou) zejména u francouzských básníků. Nepostradatelným vzorem klasicistní literatury byla skladba De arte poetica, na níž se odkazovalo v poetice a literatuře. Největší oblibě se Horatius těšil zřejmě v 18. století. Vliv měl nepochybně také na českou poezii, v období národního obrození ho například jako jeden z antických vzorů použil Antonín Jaroslav Puchmajer.