Láska

Mary Cassattová: Matka a dítě (1896) Novomanželé Codex Manesse (kolem 1310), Milenci Dante a Beatrice jsou symbolem neopětované lásky nebo platonické lásky.Dante a Beatrice jsou symbolem neopětované lásky nebo platonické lásky. Dante a Beatrice v zahradě, 1903, italský Cesare Saccaggi.

Láska označuje silný pozitivní vztah náklonnosti, oddanosti nebo touhy, který se může lišit jak svojí povahou, tak také předmětem. Někdy převažuje volní, jindy citová nebo sexuální stránka vztahu. Jeho předmětem může být druhý člověk, určité společenství nebo božstvo, ale také určitá věc, místo a vlast, nějaké hnutí či idea a konečně i život, bohatství nebo moc. Může se z milovaného předmětu těšit, pomáhat mu a pečovat o něj, anebo ho chtít mít pro sebe a ovládat. Někdy se láskou rozumí jen zamilovanost, počáteční touha a emoční i sexuální přitažlivost. V širším smyslu se někdy hovoří i o lásce k sobě, což nemusí být egoismus.

Právě proto, že se jedná o silný vztah ke druhému, může být z druhé strany také odmítnuta či zklamána: pak se hovoří o „nešťastné lásce“. Mnohé případy nešťastné lásky jsou zaviněny nezralostí jedince a jeho osobnosti. Osobnost není vyvinuta a projektuje do partnera vlastnosti svých rodičů.

V metaforickém smyslu se ovšem slovo láska někdy používá i pro jednostranný vztah pouhé chtivosti, mocenské („láska k moci“), hospodářské („láska k penězům“) nebo sexuální. Spojení „prodejná láska“ znamená ve skutečnosti směnu sexuální chtivosti a hospodářské potřeby a slovo je zde použito ironicky a mimo svůj vlastní význam.

Z psychologického pohledu je láska primární lidskou potřebou, proto je také jedním z nejrozšířenějších námětů v umění – v knihách, filmech, divadelních hrách i v písních různých žánrů. Zvláštní místo zaujímá láska v některých náboženstvích a podle křesťanství je sám Bůh láskou.

Rozdělení významů

Objektivní rozdělení a popsání všech významů lásky prakticky není možné, protože vnímání lásky je velmi závislé na osobních vlastnostech a zkušenostech každého člověka. Velké rozdíly jsou také mezi kulturami a v čase (např. ve starověkém Řecku byla láska definována zcela odlišně). I přes velkou subjektivitu výkladů je ale možné rozlišit tyto obecné kategorie:

Interpersonální (mezilidská) láska

Vyznání lásky

Nejčastěji se slovem láska popisuje interpersonální láska, neboli láska mezi lidmi. Zde se tímto pojmem vyjadřuje silné citové zaujetí k jiné osobě (nebo osobám), spojené se šťastnými pocity v přítomnosti milované osoby. Může se jednat jak o oboustranný vztah, tak i o jednostranný neopětovaný cit.

I zde lze rozlišit více druhů mezilidské lásky, téma je však velmi široké a vnímání lásky přirozeně subjektivní, takže existuje mnoho různých kategorizací, kategorie nejsou ostře ohraničené a často se překrývají. Jako pomůcka pro rozlišení se někdy užívají čtyři výrazy staré řečtiny pro lásku:

(Podrobněji viz níže.)

Často se rozlišují a uvádějí například tyto významy:

Láska zpravidla souvisí se sexuální orientací jedince a erotické lásky je jedinec schopen právě k osobě toho pohlaví a toho věku, na který je sexuálně orientován.

Sebeláska

Michelangelo Caravaggio: Narcissus

Zdravé sebevědomí se dá označit za lásku k sobě samému. V tomto případě se jedná o ochotu člověka dbát o své tělo, zlepšovat se jak po fyzické, tak duševní stránce a tolerovat některé své nedostatky. Přehnaná láska k sobě samému spojená s přehlížením okolního světa se nazývá narcismus, podle řecké báje o krásném mladíkovi Narcisovi, který se zamiloval do vlastního odrazu na hladině studánky.

Impersonální (neosobní) láska

Impersonální láska je láska ke zvířatům, předmětům, hodnotám nebo činnostem, většinou bez sexuálního faktoru. I tato kategorie je velmi subjektivní a obtížně definovatelná, lze tu ale rozlišit několik nejznámějších druhů impersonální lásky:

Vlastenectví (patriotismus) je láska k vlasti nebo k určitému zeměpisnému, společenskému, ekonomickému, politickému a kulturnímu prostředí, v němž národ existuje. Na rozdíl od úzce pojatého nacionalismu nevylučuje úctu k jiným národům. Láska k lidstvu jako celku (nebo obecně k celému světu) se dá také zařadit do kategorie impersonální lásky, protože zde nejde přímo o lásku k lidem jako jednotlivcům, ale spíše o lásku k ideji lidstva a jeho hodnotám. Podobným postojem (ovšem s přítomností sexuálního faktoru) se vyznačovalo hnutí Hippies, které působilo v USA v 60. letech minulého století.

Další velmi rozšířené druhy impersonální lásky jsou např. láska k jídlu, penězům, zvířatům, hudbě, ke své práci, k určitému předmětu ve škole atd.

Pokud se v impersonální lásce vyskytuje i sexuální faktor, pak se mluví o tzv. parafilii (sexuální deviaci).

Další významy

Lásku lze považovat i za lidskou ctnost. V tomto kontextu vidí lásku například křesťanská víra. Tento význam je zaměnitelný za lásku k lidstvu, v obou případech se jedná o lásku k lidem jako celku a ochotu pomáhat ostatním. Chování sledující prospěch ostatních lidí se nazývá altruismus. V křesťanství je láska základní charakteristikou vztahu jednak mezi Bohem a člověkem a jednak mezi lidmi navzájem, a je tedy také hlavním požadavkem kladeným na každého křesťana. Papež Benedikt XVI. v roce 2006 sepsal encykliku Deus caritas est (Bůh je láska), ve které se zabýval tématem lásky v křesťanství. Mnoho náboženství také rozlišuje sexuální lásku mezi lidmi a lásku jako základ veškerého bytí, popřípadě jako způsob, jakým dosáhnout osvícení.

Některé biologické a z nich odvozené ideologické teorie pojímají lásku jako funkci, která má sloužit reprodukci, tedy schopnost získat vhodného partnera, udržet si jej, reprodukovat se a investovat se do rodičovské péče.

Některé definice a typologie lásky

Pierre Auguste Cot: Le printemps (Jaro)

Lidové teorie o lásce

Srdce je v západní kultuře symbolem lásky

„Protiklady se přitahují“

Mezi širokou veřejností je velmi rozšířeno rčení prohlašující, že se „protiklady přitahují“, tzn. že si lidé vybírají partnery, kteří se od nich odlišují. Tomuto tématu se věnovaly různé výzkumy lidských vztahů s rozdílnými závěry. Někteří odborníci věří, že si lidé hledají partnery s prakticky identickými vlastnostmi, jiní naopak prohlašují, že si lidé hledají partnery, kteří je budou svými vlastnostmi doplňovat.

Například v dotazníkovém průzkumu časopisu Evolutionary Psychology byla prokázána většinová shoda mezi uváděnými vlastnostmi ideálního partnera a vlastnostmi vyplňovatelů (od 0.51 do 0.62), tzn. lidé ve většině do dotazníku uváděli, že by jejich partneři měli mít podobné vlastnosti. Když byli ale respondenti poté dotázáni ústně, nejčastěji odpovídali, že by chtěli partnery s opačnými vlastnostmi (nejspíše pod vlivem tohoto všeobecně rozšířeného rčení).

Podle některých odborníků ale z krátkodobého hlediska reálný výběr partnerů většinou neodpovídá ani tomuto rčení, ani uváděným vlastnostem ideálního partnera. Podle Haralda Brauna, německého spisovatele zabývajícího se láskou, bývá pro lidi zoufale hledající lásku jediné kritérium zájem druhého partnera, zatímco u ostatních hraje velkou roli první dojem a schopnost partnera uspokojovat emocionální potřeby. Většina autorů se ale shoduje v názoru, že pokud mezi partnery není alespoň částečná shoda v charakteru a zájmech, tyto vztahy se po určité době rozpadají. Nejvíce dlouhodobých vztahů podle nich tedy bývá mezi partnery s podobnými zájmy a povahovými rysy. Metaanalýza prokázala, že se protiklady nepřitahují.

Naproti tomu v některých oblastech, jako jsou například genové předpoklady, si lidé prokazatelně raději vybírají partnery s odlišnými vlastnostmi, aby poskytli případným potomkům co největší genovou rozmanitost (hlavně v oblasti imunitního systému). Tyto rozdíly lidé vnímají podvědomě, například pomocí feromonů vylučovaných partnerem.

„Láska prochází žaludkem“

Výklad tohoto rčení není zcela jednoznačný. Může popisovat preferenci osob, které umí dobře uvařit, nebo spojovat příjemné pocity plného žaludku s příjemnými pocity lásky. Třetím možným výkladem je pak svírání (popř. mravenčení) žaludku na začátcích vztahů při spatření milované osoby. Také je možným původcem tohoto rčení spojitost romantických večeří s následujícím pohlavním stykem.

Nejčastějším výkladem je ale posílení pocitů lásky k partnerovi, který nám uvařil, po výborném jídle. To je způsobeno zvýšenou hladinou hormonů způsobujících dobrou náladu, hlavně serotoninu a dopaminu, které se uvolňují jak po vydatném jídle, tak i v prvních fázích romantických vztahů. Spojením těchto pocitů s osobou, která jídlo uvařila, se pak může docílit stavu, který se blíží čerstvé zamilovanosti.

Preference některých ženských znaků

Dalším velmi diskutovaným tématem je teze, že muže více přitahují ženy s blonďatou barvou vlasů. Někteří odborníci potvrzují pravdivost tohoto názoru pro krátkodobé vztahy (obzvláště pro tzv. vztahy na jednu noc), v preferencích barvy vlasů pro vážné dlouhodobé vztahy se ale názory odborníků i výsledky různých výzkumů rozcházejí.

Podle amerického časopisu Psychology Today si muži raději vybírají blonďaté partnerky, protože z evolučního hlediska jsou blonďaté ženy zdravější než ostatní (a tudíž je větší šance přežití potomka). Je to způsobeno přirozeným leskem vlasů u zdravých lidí, který se při nemocích vytrácí. Dalším důvodem může být hnědnutí vlasů v průběhu stárnutí- blonďaté vlasy jsou tedy znakem mládí. Z tohoto předpokladu tedy mohou vycházet různé stereotypy, například že blonďaté ženy jsou hloupější nebo hravější než ženy tmavovlasé (podle stereotypu, že děti a mladiství bývají hraví a nerozumní).

Studie Psychology Today se věnuje i dalším fyziologickým znakům, které muži u žen preferují. Preference dlouhých vlasů je například dána pomalým růstem vlasů a jejich vypadáváním při vážných nemocích. Dlouhé vlasy jsou tedy známkou dlouhodobého zdraví. Až do nedávné doby byly také pro muže jednoznačně přitažlivější baculaté ženy (viz české přirovnání krev a mlíko), protože baculatost byla také známkou celkového zdraví a hojnosti potravy. Velkou záhadou byla až donedávna preference velkých a pevných ňader, protože jejich velikost nijak nesouvisí se schopností kojit nebo vychovávat potomky. Podle antropologa Franka Marlowa je ale tato preference způsobena snadnějším zjištěním stáří ženy - větší ňadra se v průběhu stárnutí znatelně prověšují, zatímco u malých ňader je tento rozdíl menší, a tudíž hůře rozpoznatelný.

Láska z biochemického pohledu

Biologické modely nazírají na lásku jako na zvířecí pud, sloužící k reprodukci a vychovávání potomků. Helen Fisherová, americká profesorka antropologie studující mezilidské vztahy, rozděluje lásku do tří fází, které se částečně překrývají:

  1. Žádostivost (nadrženost, chtíč) je základní sexuální potřeba, která nutí člověka vyhledávat partnery. Tato fáze se vyznačuje zvýšenou hladinou testosteronu u mužů a estrogenů u žen. Působí od několika málo sekund, a v navázaném vztahu málokdy trvá déle než několik týdnů nebo měsíců.
  2. Přitažlivost (zamilovanost, touha) je intenzivnější emoce zaměřená na určitého člověka, která se vyvine z žádostivosti jako prostředek věrnosti ke konkrétnímu partnerovi. Tato fáze většinou trvá půl roku až tři roky. Nedávné neurologické studie prokázaly, že v průběhu zamilovanosti mozek pravidelně uvolňuje specifické skupiny hormonů, z nichž největší roli hrají:
    • feromony, chemické látky vylučované z těla, sloužící k vyvolávání určitých reakcí u příjemců.
    • dopamin, hormon zodpovědný za vnitřní motivaci, který způsobuje šťastné pocity při dosažení cíle a zároveň může vyvolávat určitou závislost. Tento hormon působí přímo na vegetativní nervovou soustavu, při jeho zvýšené hladině jsou tedy znatelné fyziologické příznaky jako např. zrychlený srdeční tep nebo zvýšený krevní tlak. Kromě jeho přirozené výroby může být také ve velkém množství uvolňován drogami (hlavně amfetaminy), kvůli čemuž se pocit zamilovanosti často přirovnává k drogovému opojení.
    • noradrenalin, hormon umožňující tělu překonávat krátkodobou zátěž a zvýšenou aktivitu
    • serotonin, hormon podílející se na vzniku nálad. Jeho zvýšená hladina vyvolává šťastné pocity, zatímco při jeho nedostatku se projevuje podrážděnost a deprese. Zároveň ale také ovlivňuje příjem potravy a cyklus spánku a bdění, jeho zvýšená či naopak snížená hladina proto může způsobovat poruchy spánku a příjmu potravy.
  3. Oddanost (věrnost) je na rozdíl od předchozích dvou fází dlouhodobá. Z evolučního hlediska je tato fáze důležitá pro výchovu potomků. V této fázi je obvyklá zvýšená hladina oxytocinu (tzv. hormonu lásky) a antidiuretického hormonu, které se v předchozích fázích příliš neprojevují.

Italský badatel E. Emanuele se svými spolupracovníky se zabýval zvýšenou hladinou tzv. nervového růstového faktoru (NGF) v prvních několika měsících vztahu. Zjistili, že zhruba po jednom roce se hladina tohoto hormonu vrací do normálu.

Někteří badatelé považují pohlavní lásku za závislost.

„ Láska je závislost. Někteří dokonce tvrdí, že láska je závislostní „porucha“. Má nad námi stejnou moc a používá stejné mozkové mechanismy jako návyková droga. Jediný rozdíl je kvalitativní: drogy mohou být silnější než lidská pouta. “

Kulturní a náboženské rozdíly

Řecká bohyně lásky Afrodita se svým milencem Aréem (freska z Pompejí, 1. stol.)

Starověké Řecko

Starověká řecká kultura v jazyce i dílech filozofů používala toto obecné rozdělení lásky:

Platón ve svém díle Symposion definoval lásku jako sílu duše, snažící se o filozofické poznání. Dále také rozděloval mezilidskou lásku na lásku „nebeskou“, kde se kladl důraz na krásu charakteru a inteligenci partnera (nikoliv na fyzickou krásu), a na lásku „nízkou“, kde šlo pouze o tělesné uspokojení. Nebeská láska přitom mohla podle Platóna existovat pouze mezi muži.

Starověký Řím (latinsky mluvící svět)

Latina má pro lásku dvě slova: amor (láska milenecká, toužící, včetně sexuální) a caritas (láska mateřská, pečující). Základní sloveso pro lásku je amāre, které bylo používáno jak pro mezilidskou, tak pro neosobní lásku. Z něj odvozené podstatné jméno je amor, které se v množném čísle používalo pro označení sexuálních styků. Odvozené názvy pro partnery jsou amans (milenec) a amica (milenka). Slovo amica se v té době používalo i pro označení prostitutky. Ze stejného kořenu se ale odvozují i slova amicus (přítel) a amicitia (přátelství). V dobovém kontextu byla ovšem slovem amicitia myšlena spíše zavázanost nebo ovlivněnost. Marcus Tullius Cicero se tímto tématem zabývá do hloubky ve svém traktátu O Přátelství.

Další římský básník, Ovidius, sepsal obsáhlé dílo Umění milovat, ve kterém se podrobně zaobírá všemi aspekty lásky a zároveň poskytuje o lásce užitečné rady.

Západní náboženství

Křesťanství a židovství mají díky podobným základům i podobné náhledy na lásku. Obě náboženství rozlišují mezilidskou lásku a lásku mezi Bohem a člověkem, přičemž považují oba typy za nejdůležitější podstatu své náboženské víry. V obou náboženstvích se vyskytují přikázání ohledně obou druhů lásky, jako např. „miluj bližního svého“ (Leviticus 19:18), nebo „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Deuteronomium 6:5).

Ve starém zákoně (tóře) se vyskytuje více náhledů na Boží lásku, které se vždy neshodují. Pravděpodobně nejstarší a nejznámější "definice" lásky v křesťanství se nachází v Novém zákoně v jedné z epištol sv. Pavla Sv. Tomáš Akvinský, popsal lásku jako „vůli konat dobro vůči ostatním“ nebo „touhu po úspěchu druhých“. Nejčastěji citovaná židovská definice lásky pochází od novodobého rabína Eliyahu Eliezer Desslera, který ji popisuje jako „dávání bez očekávání zisku“. Některé křesťanské zdroje také přímo prohlašují, že „Bůh je láska“. Tato teze se v židovské víře nevyskytuje.

Ve svatých textech islámské víry se žádné ukazatele na to, že „Bůh je láska“, nevyskytují. Podobně jako křesťanství a židovství, i islám rozlišuje mezilidskou lásku a lásku mezi Bohem a člověkem, tu ale rozděluje ještě na dva další druhy. Tzv. rafah nebo rahmah je Boží láska zahrnující všechny živé bytosti bez rozdílu, zatímco hub nebo wudda jsou názvy pro lásku Boha pouze k věřícím, kteří dodržují všechna přikázání. Podle koránu tedy Alláh miluje všechny lidi bez rozdílu, zároveň si ale lidé musí vysloužit jeho náklonnost svou poslušností.

Východní náboženství

Buddhismus, podobně jako starověké Řecko, rozlišuje několik druhů lásky.

Volkswagen Brouk pomalovaný členy hnutí Hippies

Cílem buddhistů je osvobodit se od utrpení (tzn. dosáhnout probuzení vymaněním se za samsáry).

Hinduismus používá stejné rozdělení jako buddhismus, ale ještě navíc rozlišuje tzv. prema, povznesenou láska a bhakti, lásku k bohu.

Hnutí Hippies

Hnutí Hippies, které působilo ponejvíce v 60. letech minulého století na území USA, praktikovalo ideologii tzv. „volné lásky“. Ta spočívala ve vyjadřování lásky ke všem lidem bez rozdílu a v názoru, že sex se žádným způsobem neodlišuje od ostatních věcí, které spolu lidé mohou činit. Toto kulturní hnutí tedy nemělo prakticky žádná tabu a provozování nezávazného sexu bylo zcela běžnou záležitostí.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Jan Jandourek: Sociologický slovník, Portál, Praha 2001, str. 139n.
  2. ↑ CHAPMAN, Gary. Pět jazyků lásky. Praha: Návrat domů, 2010. ISBN 978-80-7255-216-0. S. 12. 
  3. ↑ a b Papež Benedikt XVI, Deus Caritas Est, ISBN 1-57455-758-0
  4. ↑ Webster online dictionary, heslo Platonic love . websters-online-dictionary.org . Dostupné online. 
  5. ↑ Encyklopedie Co je co, heslo Vlastenectví . Cojeco.cz . Dostupné online. 
  6. ↑ Malý katechismus katolického náboženství. Praha: Státní nakladatelství, 1928. Dostupné online. Kapitola Které jsou božské ctnosti, s. 37. 
  7. ↑ Aurelius Augustinus: De doctrina christiana III, 15; Apoštolský list Jana Pavla II.: Tertio millennio adveniente čl. 50; Benedikt XVI.: Deus caritas est, čl. 1
  8. ↑ a b c František Koukolík, Jana Drtilová: Život s deprivanty I : Zlo na každý den. Galén, Praha, 2001, ISBN 80-7262-088-6. Strana 88 a poznámka P31.
  9. ↑ Jan Hartl a Helena Hartlová: Psychologický slovník, Portál, Praha, 2000, ISBN 80-901549-0-5
  10. ↑ Jan Jandourek: Sociologický slovník, Portál, Praha, 2001, ISBN 80-7178-535-0
  11. ↑ HALÍK, Tomáš. Oslovit Zachea. Praha: Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-159-0. S. 293. 
  12. ↑ Robert J. Sternberg: A triangular theory of love. Psychol Rev, 1988, č. 93, str. 119–135, ISBN 0-465-08746-9
  13. ↑ J. T. Condon: The assessement of antenatal emotional attachment: development of a questionnaire instrument. Br J Med Psychol, 1993, 66, str. 167–183
  14. ↑ B. Fehr: Prototype analysis of the concepts of love and commitment. J Pers Soc Psychol, 1988, č. 4, str. 557–579
  15. ↑ Types of love . Dataguru.org . Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-10. 
  16. ↑ The Truth on Whether 'Opposites Attract' . Livescience.com . Dostupné online. 
  17. ↑ BRAUN, Harald. Láska - návod k použití. : Albatros Plus, 2004. ISBN 978-80-00-02038-9. 13-840-007. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  18. ↑ Do Opposites Attract? . webmd.com . Dostupné online. 
  19. ↑ Evidence shows that, in love, opposites don't actually attract. phys.org . . Dostupné online. 
  20. ↑ BERSCHEID, Ellen, Walster, Elaine, H. Interpersonal Attraction. : Addison-Wesley Publishing Co, 1969. ISBN 0201005603. CCCN 69-17443. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  21. ↑ Hormones that make you happy . 2knowmyself.com . Dostupné online. 
  22. ↑ a b Ten Politically Incorrect Truths About Human Nature . Psychology Today . Dostupné online. 
  23. ↑ Men Prefer Brainy Brunettes To Blondes . Sky News . Dostupné online. 
  24. ↑ Why do men find blonde women so very attractive? . Guardian.co.uk . Dostupné online. 
  25. ↑ Victoria Sherrow, Encyclopedia of hair: a cultural history. Page 149
  26. ↑ Lewis, Thomas; Amini, F., & Lannon, R. (2000). A General Theory of Love. Random House. ISBN 0-375-70922-3.
  27. ↑ Winston, Robert (2004). Human. Smithsonian Institution. ISBN 0-03-093780-9.
  28. ↑ Emanuele, E., Polliti, P.; Bianchi, M.; Minoretti, P.; Bertona, M.; & Geroldi, D. Raised plasma nerve growth factor levels associated with early-stage romantic love. Psychoneuroendocrinology. 2005. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  29. ↑ Young a Alexander 2016, s. 185.
  30. ↑ Brockhaus Enzyklopädie in 20 Bänden; Ottuv slovník naučný; The Bloomsbury Dictionary of English Literature; Encyclopaedia Britannica 11th ed.
  31. ↑ Platón, Symposion, XVI, ISBN 0-948021-06-3
  32. ↑ Morus: Světové dějiny sexuality. Naše vojsko : Praha, 1992. S. 44
  33. ↑ O Přátelství, Marcus Tullius Cicero, ISBN 0-86516-042-2
  34. ↑ Ars Amatoria, Publius Ovidius Naso, ISBN 0-19-814736-8
  35. ↑ Bible Inconsistencies: Bible Contradictions? . Infidels.org . Dostupné online. 
  36. ↑ Bible, 1 Kor 13
  37. ↑ St. Thomas Aquinas, STh I-II, 26, 4, corp. art . Newadvent.org . Dostupné online. 
  38. ↑ Michtav me-Eliyahu, 1. svazek, Eliyahu Eliezer Dessler, ISBN 0-87306-692-8
  39. ↑ Bible, 1 Jan 4:8
  40. ↑ God and Love by Dr. Ahmad Shafaat . Beautifulislam.net . Dostupné online. 
  41. ↑ JEZKOVA, Adriana. Zen-buddhistický mistr objasňuje úplně jiný pohled na lásku, než s jakým se často setkáváme | CESTY K SOBĚ - internetové vysílání . . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-12-17. 

Literatura

Související články

Externí odkazy


Portály: Rodina | Sexualita