Emir Kusturica

V dnešním světě je Emir Kusturica tématem neustálých diskusí a zájmu širokého spektra lidí. Od svého dopadu na společnost až po svůj význam v populární kultuře, Emir Kusturica dokázal upoutat pozornost lidí všech věkových kategorií, pohlaví a profesí. V průběhu historie byl Emir Kusturica předmětem studia, analýzy a diskuse, což vedlo k lepšímu pochopení jeho důsledků a dopadů v různých oblastech. V tomto článku prozkoumáme důležitost Emir Kusturica a jak se vyvíjel v průběhu času, stejně jako jeho vliv na moderní svět.

Emir Kusturica
Narození24. listopadu 1954 (70 let)
Sarajevo
JugoslávieJugoslávie Jugoslávie
Alma materFilmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze
Druga Gimnazija
Academy of Performing Arts in Sarajevo
Povoláníherec, filmový producent, filmový režisér, scenárista, hudebník, kytarista, hudební skladatel, prozaik, producent, špión a režisér
Manžel(ka)Maja Kusturica
DětiStribor Kusturica
OceněníZlatá palma (1985)
Cena za nejlepší režii v Cannes (1989)
Zlatá palma (1995)
César Award for Best Film from the European Union (2005)
Cena Svetozara Ćoroviće (2013)
medaile Za zásluhy mzz 1. stupeň (2019)
Stříbrný Lev
Webová stránkanew.thenosmokingorchestra.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emir Kusturica (* 24. listopadu 1954 Sarajevo) je srbský[1] filmový režisér a hudebník původem z Bosny a Hercegoviny, žijící v Bělehradě.[2] Je také držitelem francouzského občanství.[3]

Život

Narodil se v roce 1954 v rodině bosenských muslimů v Sarajevu. Jeho otec Murat Kusturica pracoval jako novinář a jeho matka Senka (za svobodna Numankadić) byla sekretářkou na místním soudu. Sám Emir vyrůstal jako jedináček v muslimské sekulární rodině[4][5] na sarajevském předměstí Gorica. Minimálně do roku 2000 se považoval primárně za Jugoslávce.[6]

Studoval na pražské FAMU v ročníku Otakara Vávry. Dostal se tam na doporučení Bosny a Hercegoviny po svých úspěšných amatérských filmech. Kusturicův školní film Guernica ze 3. ročníku byl oceněn na karlovarském festivalu CILECT 1977. V rámci studia dále natočil krátké snímky Jedna část pravdy a Podzim. Školu absolvoval v roce 1978 a po návratu do Jugoslávie pracoval v sarajevské televizi. Tam natočil film Nevěsty přicházejí (Nevjeste dolaze), který vzbudil vlnu kritiky a byl následně cenzurován.[zdroj?] Jeho další film Bife Titanik byl inspirován povídkou Iva Andriće a získal ocenění na filmovém festivalu v Portoroži.

Spolu s několika dalšími filmaři, kteří studovali v Praze, dal vzniknout pojmu Pražská filmová škola, který se používá pro určité období a styl v jugoslávské kinematografii.

Na přelomu 80. a 90. let 20. století se přestěhoval do USA. Po nějakou dobu přednášel na Columbia Unviersity v New Yorku, kam došel na pozvání Miloše Formana.[zdroj?] Kvůli stěhování tak musel Kusturica dokončit natáčení svého filmu Dům k pověšení ve Spojených státech. V Americe natočil také film Arizona Dream. Tento film vyhrál dvě ceny na berlínském filmovém festivalu. Jeho film Otec na služební cestě byl oceněn na některých festivalech. V roce 1995 natočil film Podzemí (srb. Podzemlje, angl. Underground), který získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes. Film byl kritizován za prosrbský pohled na dějiny Balkánu po druhé světové válce a především rozpad Jugoslávie.

Známá je také jeho spolupráce s hudebním skladatelem Goranem Bregovićem, který složil hudbu k několika jeho filmům. Se svým synem Striborem hraje v srbské kapele No Smoking Orchestra, která vznikla původně z populární jugoslávské formace Zabranjeno pušenje (Kouření zakázáno).

V roce 2004 dokončil film Život je zázrak, který popisuje život na malé vesnici během války v Bosně a Hercegovině. Vhodné místo k natáčení filmu zvolil Kusturica na muzeální trati Šarganska osmica na jihozápadě Srbska. Film patřil k nejdražším v srbské filmové produkci. V uvedené lokalitě nechal vzniknout i tradiční resort Drvengrad, který představuje tradiční srbskou kulturu a má být symbolem boje proti globalizaci a kapitalismu. V Drvengradu pořádá také různé filmové festivaly a setkání.

V roce 2005 konvertoval na pravoslaví (původně byl sekulárním muslimem) a přijal druhé jméno Nemanja.

V roce 2005 se spolu podílel na filmu Neviditelné děti. Jedná se o sedm krátkých příběhů, nesoucí názvy Tanza, Cikánský blues, Ježíšovy děti Ameriky, Bilu a Joao, Jonathan, Ciro, Sung-Sung a Malá kočka natočilo je sedm významných režisérů různého náboženství a ras z různých zemí. (Další tvůrci Mehdi Charef, Spike Lee, Kátia Lund, Jordan Scott, Ridley Scott, Stefano Veneruso, John Woo atd.)

V roce 2008 představil vlastní dokumentární film o Diegu Maradonovi.[7]

V roce 2016 Představil v Benátkách nový film Na mléčné dráze (Na mlečnom putu) Film se odehrává na pozadí války. Získal zlatého lva jako nejlepší film festivalu.

V roce 2016 vyšla v českém překladu jeho kniha Cizinec v manželství (orig. 'Sto jada').

Politické názory a veřejné postoje

Ruský prezident Vladimir Putin a Kusturica v Kremlu dne 4. listopadu 2016

S rozpadem Jugoslávie se z režiséra Kusturicy v jeho rodném městě Sarajevu stal veřejný nepřítel, když podpořil Vojska Republiky srbské, která tehdy Sarajevo obléhala a prováděla etnické čistky v Bosně. Později v rozhovoru pro francouzský list Le Monde, Kusturica tvrdil, že za ostřelování Sarajeva je zodpovědná Evropská unie a ze zahájení války obvinil bosenského prezidenta Aliju Izetbegoviče.[8]

Na adresu Vladimíra Putina řekl v roce 2012: "Kdybych byl Angličan, byl bych zásadně proti Putinovi. Kdybych byl Američan, dokonce bych s ním bojoval, ale kdybych byl Rus, volil bych ho".[9]

Kusturica se v květnu 2012 v Kremlu zúčastnil Putinovy třetí prezidentské inaugurace. Vyjádřil podporu ruské anexi Krymu v roce 2014.

V roce 2016 Putin udělil Kusturicovi Řád přátelství za jeho "příspěvek k posílení přátelství mezi národy a za propagaci ruského jazyka a kultury v zahraničí".[10] Kusturica poděkoval Putinovi rusky.[8]

V dubnu 2022 Kusturica podepsal petici vyzývající Srbsko, aby po ruské invazi na Ukrajinu neuvalovalo na Rusko sankce, přičemž petice argumentuje tím, že spojenectví mezi ruským a srbským lidem je jedinou zárukou zachování územní celistvosti Srbska.[11]

Filmografie

Odkazy

Reference

  1. ↑ Kusturica: Srbija je moja otadžbina (Kusturica: Serbia is My Homeland) . B92, 19 January 2014 . Dostupné online. 
  2. ↑ http://www.nytimes.com/2005/05/08/magazine/08EMIR.html?pagewanted=all
  3. ↑ http://www.serbia.com/emir-kusturica-artist-builder-and-anti-globalist/
  4. ↑ KUSTURICA, Emir. Personal Diary of Emir Kusturica, 1994. Politika. 31 July 2015. Dostupné online . 
  5. ↑ Jean-Marc Bouineau, Le Petit Livre d’Emir Kusturica, éditions Spartorange, 1993 (ISBN 2-9506112-2-2), chapter "Nostalghia"
  6. ↑ "New York Times">Dan Halpern. The Misdirections of Emir Kusturica. : , 2005. Dostupné online. S. 2. .
  7. ↑ Článek na portálu jutarnji.hr (chorvatsky)
  8. ↑ a b KUSTURICA "SPASIBO" TO PUTIN: Russian President awarded Serbian director (PHOTO) (VIDEO). Telegraf.rs . . Dostupné online. (srbsky) 
  9. ↑ Serb Director Kusturica Wants 'Evolution' for Russia | Society | RIA …. archive.ph . 2012-07-07 . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-07-07. 
  10. ↑ Serbian Kusturica Stumps For Putin Ahead Of World Cup. RadioFreeEurope/RadioLiberty . . Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Peticija v protiuvođenja Rusiji . . Dostupné online. 

Externí odkazy

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Filmy režírované Emirem Kusturicou
Prezidenti poroty na Filmovém festivalu v Cannes
1946–1949

Georges Huisman (1946–1949)

1950–1959

André Maurois (1951) • Maurice Genevoix (1952) • Jean Cocteau (1953–1954) • Marcel Pagnol (1955) • Maurice Lehmann (1956) • André Maurois (1957) • Marcel Achard (1958–1959)

1960–1969

Georges Simenon (1960) • Jean Giono (1961) • Tetsurō Furukaki (1962) • Armand Salacrou (1963) • Fritz Lang (1964) • Olivia de Havilland (1965) • Sophia Lorenová (1966) • Alessandro Blasetti (1967) • André Chamson (1968) • Luchino Visconti (1969)

1970–1979

Miguel Ángel Asturias (1970) • Michèle Morganová (1971) • Joseph Losey (1972) • Ingrid Bergmanová (1973) • René Clair (1974) • Jeanne Moreau (1975) • Tennessee Williams (1976) • Roberto Rossellini (1977) • Alan Pakula (1978) • Françoise Saganová (1979)

1980–1989

Kirk Douglas (1980) • Jacques Deray (1981) • Giorgio Strehler (1982) • William Styron (1983) • Dirk Bogarde (1984) • Miloš Forman (1985) • Sydney Pollack (1986) • Yves Montand (1987) • Ettore Scola (1988) • Wim Wenders (1989)

1990–1999

Bernardo Bertolucci (1990) • Roman Polański (1991) • Gérard Depardieu (1992) • Louis Malle (1993) • Clint Eastwood (1994) • Jeanne Moreau (1995) • Francis Ford Coppola (1996) • Isabelle Adjaniová (1997) • Martin Scorsese (1998) • David Cronenberg (1999)

2000–2009

Luc Besson (2000) • Liv Ullmannová (2001) • David Lynch (2002) • Patrice Chéreau (2003) • Quentin Tarantino (2004) • Emir Kusturica (2005) • Wong Kar-wai (2006) • Stephen Frears (2007) • Sean Penn (2008) • Isabelle Huppertová (2009)

2010–2019

Tim Burton (2010) • Robert De Niro (2011) • Nanni Moretti (2012) • Steven Spielberg (2013) • Jane Campion (2014) • bratři Coenové (2015) • George Miller (2016) • Pedro Almodóvar (2017) • Cate Blanchettová (2018) • Alejandro González Iñárritu (2019)

od 2020

Spike Lee (2020–2021) • Vincent Lindon (2022) • Ruben Östlund (2023) • Greta Gerwig (2024)