Dymná jizba

Dymná jizba (černá jizba, dýmnice, kurlok) je hlavní obytná místnost, ve které se nacházelo otevřené ohniště, z něhož byl dým odváděn otvory ve stropě, okny, dveřmi nebo otvory v horní části stěn.

Ohniště bylo původně umístěno uprostřed místnosti a stoupající kouř odcházel skulinami ve střeše. Dymná jizba byla vyšší než ostatní místnosti z důvodu zachycení stoupajícího dýmu pod stropem. Pokud kouř dosáhl úrovně oken odcházel dymnými otvory v horní části stěn nad úrovní oken nebo dveřmi do síně nebo otvory ve stropě a skulinami ve střeše ven.^[1] Postupem doby se ohniště přesunulo do rohu ke stěně se síní (druhá polovina 15. století). Mělo své stabilní místo v rohu místnosti vedle dveří proti stěně obrácené do dvora.^[2] Ohniště bylo oproti podlaze vyvýšeno a zpravidla se nacházelo před vstupním otvorem do pece (pekelec). Ohniště před ústím pece sloužilo k topení a osvětlení místnosti. Ústí sloužilo jako jediný otvor pro vkládání paliva i pokrmů k pečení a často jako otvor pro odvod kouře. Pec, která mnohdy zabírala až čtvrtinu místnosti, měla později v horní části otvor pro odvod spalin a kouře, někdy protáhlý do komínku.^[3] Kouř volně stoupal do prostoru místnosti. Pokud nebyly stropy odcházel volně otvory ve střešní krytině. V místnostech se stropem se kouř odváděl skulinami nebo otvorem na půdu a volně netěsnostmi ve střešní krytině, nebo jakmile se vrstva kouře snížila do úrovně oken, dveří mohla odcházet těmito otvory nebo dymnými otvory, které byly v nebo nad úrovní oken ve stěnách místnosti.^[4] Dymné otvory byly zpravidla v čelních stěnách čtvercového nebo obdélníkového průřezu. Proto byla dymná jizba obvykle vyšší než ostatní světnice. Nad pecí se nacházel lapač jisker, tj. z proutí hlínou vymazaný trychtýř, který později převzal funkci dymníku pro odvod kouře do půdních prostor chalupy.^[2]

Vybavení dymné jizby bylo prosté bez ozdob. Nábytek tvořil stůl a lavice postavený proti ohništi v koutě – jídelní sezení. Podél zdí byly lavice, které sloužily ke spaní, a nádoby a truhly na uskladnění obilí a zemědělských výrobků, žernov k mletí obilí.^[5] Podlaha byla z udusané hlíny, také vyložená plochými kameny nebo upravována výmazem.^[2]

V 15. století byly zaváděny dymníky a vzniká polodymná jizba.^[6] Dymné jizby se zachovaly do 19. století hlavně na Valašsku a Beskydech, kde byly např. součástí kolib (kurloků^[7]). Dymné a polodymné jizby byly zachovávány také z důvodů vyhýbání se placení daně z komínů, která byla zavedena v roce 1676 Leopoldem I.^[8][9] Daň se platila z každého komínu, který vyčníval nad střechu. Zavedením ohňového patentu Marií Terezií (upřesněn Josefem II.) se lidé vyhýbali stavbě zděných komínů (byl dražší než celá dřevěnice^[10]), že nadále používali dymné a polodymné jizby s dřevěnými komíny vymazanými hlínou.^[11]

• usedlost čp. 171 v Čisté u Litomyšle, kulturní památka České republiky^[12][13],

• Štáflova chalupa v Havlíčkově Brodě, kulturní památka České republiky^[14]
• usedlost čp. 11 Cerekvice nad Loučnou, kulturní památka České republiky^[15]

• dům bezzemka čp. 70 z Leskovce u Vsetína ve skanzenu Rožnov pod Radhoštěm Valašské muzeum v přírodě^[16][17]
• Kawulokova chata v Istebné (Polsko)

• VAŘEKA, Josef. FROLEC, Václav. Lidová architektura encyklopedie. Grada Publishing, a.s. Praha 2007. ISBN 978-80-247-1204-8
• HÁJEK, Václav. Pozdně středověký vesnický dům v českých zemích Historické stavby, FA ČVUT 2007–2008, s. 7–9

• Dymník (architektura)

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.