Devana
V dnešním světě je Devana téma velkého významu a zájmu širokého spektra jednotlivců a sektorů společnosti. Ať už kvůli svému dopadu na ekonomiku, zdraví, politiku nebo kulturu, Devana se stal ústředním bodem diskusí a debat po celém světě. V průběhu historie Devana podnítil nekonečný výzkum, technologický pokrok a významné změny ve způsobu, jakým toto téma vnímáme a přistupujeme k němu. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Devana a zamyslíme se nad jeho rolí v dnešní společnosti.
Devana (polsky Dziewanna, latinsky Dzewana), též Zevana (polsky Ziewanna) je podle raně novověkých polských kronik, jejichž autenticita je nejistá, bohyně ztotožňovaná s římskou Dianou (a řeckou Artemidou).
Prameny
Poprvé je zmiňován kronikou Historiae Polonicae Jana Długosze sepsané v letech 1455–1480:
| „ | Dianu považovali podle pohanské víry za nevěstu i pannu zároveň, uctívali ji matky i panny věnci před jejími modlami.(...) Panství Lechitů vzniklo v krajině plné lesů a hájů, o kterých předci věřili, že je obývá Diana a že nad nimi uplatňuje svoji vládu, Cerera zas byla považována za matku a bohyni úrody, které ten kraj potřeboval dostatek, ty dvě bohyně zvali: Dianu v jejich jazyce Dzewanou a Cereru Marzanou a ty se těšily zvláštnímu kultu a všeobecné úctě...[1] | “ |
Poté je zmiňována Matěj z Miechova, nejspíše inspirováným Długoszem, v Chronica Polonorum z roku 1519:
| „ | Dianu ctili jako Dzevanu a vzývali ji kvůli zdrženlivosti, při lovech a pro štěstí při líčení....[1] | “ |
Poslední zmínka pochází z Kroniky Polska, Litvy, Žmudě a celé Rusi Matěje Stryjkowského z roku 1582:
| „ | Dianu, bohyni lovu svým jazykem nazývali Ziewona nebo Dziewanna...[2] | “ |
Hypotézy
V počátcích zájmu o slovanskou mytologii byla Dzewana považována za autentické božstvo. Přispěla k tomu také jedna z falšovaných glos z 19. století ve staročeském slovníku Mater Verborum která označuje tuto bohyni pod jménem Děvana jako dceru Peruna a Letnice – Latony.[3] V roce 1860 Ignác Jan Hanuš ve své studii Děva, zlatovlasá bohyně pohanských Slovanů vykládá jméno této bohyně z indoevropského výrazu pro světlo, bílou barvu a čistotu[pozn. 1] a považuje ji za panenskou bohyni nebeského světla srovnatelnou s Ladou. Také ji spojuje se svátkem Hromnic.[4]
Na počátku 20. století byla božstva zmiňována polskými kronikáři, včetně Dzewany, odmítnuta Aleksandrem Brücknerem, který je považoval za různá zvolání z lidových obřadních písní mylně ztotožněných s antickými božstvy. Podle Lubora Niederleho byla Dzewana ve skutečnosti obřadní figurína objevující se ve výročních slavnostech, stejně jako déle přetrvající Marzana – Morana.[5] Že byla Dzewana známa v archaické či alespoň lidové tradici připouští také Michal Téra.[6]
V polském jsou známy taky divé ženy obývající lesy, jejichž označení dziwoźona se podobá jménu této bohyně. V lužickém folklóru je známa Dźiwica, krásná panna která v poledne či v noci běhá po lesích se smečkou chrtů, ten kdo ji potkal onemocněl a do tří dnů zemřel.[7] Dziewana je také vedle dziwizna polské označení pro diviznu.[5]
Odkazy
Poznámky
- ↑ později byl rekonstruován praindoevropský kořen *dyew „záře, jas, nebe“
Reference
- ↑ a b TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 73.
- ↑ TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 75.
- ↑ NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha: Bursík & Kohout, 1916. S. 177. Díl II., svazek I..
- ↑ HANUŠ, Ignác Jan. Děva, zlatovlasá bohyně pohanských Slovanů. Praha: , 1860. Dostupné online.
- ↑ a b NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha: Bursík & Kohout, 1916. S. 176. Díl II., svazek I..
- ↑ TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 77.
- ↑ MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 120.
Literatura
- HANUŠ, Ignác Jan. Děva, zlatovlasá bohyně pohanských Slovanů. Praha: , 1860. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Devana na Wikimedia Commons
