V dnešním světě je Kresnik tématem, které přitahuje pozornost a zájem velkého množství lidí po celém světě. Ať už kvůli svému historickému významu, jeho dopadu na současnou společnost nebo jeho vlivu na populární kulturu, Kresnik se stal všude opakujícím se tématem konverzací. Od politických debat až po akademické diskuse je Kresnik stále žhavým tématem, které podněcuje emoce, názory a úvahy ve všech sférách života. S důležitostí, která překračuje hranice, je Kresnik i nadále bodem zájmu pro jednotlivce všech věkových kategorií a zázemí a upevňuje se jako téma, které nadále vyvolává zájem a diskusi.
Kresnik, krestnik či krsnik je jedinec nadaný nadpřirozenou mocí v jehož existenci se věřilo ve Slovinsku a Chorvatsku. Kresnici se podle této víry měli narodit v „košili“ a jejich duše v noci bojovaly za úrodu proti různým zlovolným bytostem, typicky upírům. Víra v podobné nadané lidi existovala i v jiných jinoslovanských oblastech, například zduhač nebo vjedogonja, ale podobní jsou také furlanští benandanti, maďarští táltosové a osetští burkudzäutä. Kresnikovi se také podobá mogut, který byl znám v severním Chorvatsku – syn ženy, která při porodu zemřela nebo její těhotenství bylo delší než obvyklé, a negromanat z jižní Dalmácie, který se narodil s ocasem.[1]
Kresnici bývají často narozeni v „košili“, tedy s blanitým vakem pokrývajícím hlavu, zvaným také caput galeatum. Tato membrána obvykle puká či je protržena během porodu, o dětech, které se s ní přesto narodily, se věřilo, že je čeká šťastný či slavný osud. Takovýto způsob narození byl přisuzován také benandantům a řidčeji táltosům. Na Istrii byla tato blána malým kresnikům přikládána do podpaží, na ostrově Krk usušena a rozemleta do jídla. Nočních bitev se obvykle začali zúčastňovat v sedmi letech, řidčeji v osmnácti nebo jednadvaceti, své nadání však museli uchovat v tajnosti. Existují zmínky pouze o mužských kresnicích.[2]
Duše opouštěla jejich tělo ve spánku často v podobě zvířete – bílého či skvrnitého kance, psa, vola nebo koně, ale také černé mouchy. Bitvy, které sváděli, často periodicky o suchých dnech nebo štědrovečerní noci, měly odvrátit zlá kouzla a ochránit úrodu. Protivníky kresniků byli nejčastěji čarodějníci či upíři. Ti si také přisvojovali podobu zvířat, ale na rozdíl od kresniků pouze zvířat černých. Na Krku měl každý národ a rod chráněn jedním kresnikem a ohrožován jedním upírem – kudlakem. Ze nepřátelé kresniků byli také považováni cizinci, například Italové či Benátčané.[3]
Ve slovinském folklóru se objevuje také Kresnik jako postava s božskými atributy, spojená se sluncem, ohněm a bouří. Kresnik vyzbrojený sekerou, palicí, kladivem či mečem obráží nebesa na zlatém povoze a bojuje se svým odvěkým temným protivníkem, hadím démonem, patrně také bohem, který ho olupuje o krávu nebo jeho sestru-partnerku bohyni jara Alenčici (též Marjeticu nebo Vesinu). Kresnik ho ale pokaždé porazí a to se ve světě projevuje deštěm. Občas mu v tom vypomáhá jeho bratr Trot nebo jeho čtyřoký pes. Kresnik má ale také milenku, dceru jeho odvěkého rivala, a tak kvůli záletnictví umírá, je zabit ze žárlivosti. Kresnik tak plní podobnou úlohu, jakou ve východoslovanském prostoru plnil Perun, k tomu zastává další funkce a atributy, kterými disponovali jiní slovanští bohové dohromady jako byli sluneční Dažbog (též Chors) nebo Jarilo či Jarovít. Někteří proto poukazují na příbuznost jména Kresnik se jmény Chorse, indického Krišny a baltským svátkem Kresze (vycházející ze staroslovanského *krěsδ, to jest oheň), příbuzné v češtině se slovem křesat (oheň).
Výklady kresnika jako božstva zpochybnila chorvatská historička Maja Bošković-Stulli, která je považovala za produkt romantismu sběratelů folklóru v 19. století z důvodů, že mimo Slovinsko má kresnik pouze postavení nadaného člověka, nikoliv božstva.[4]