Šofar
Tento článek se bude zabývat tématem Šofar, které vyvolalo velký zájem a debatu v různých kruzích společnosti. Šofar se stal referenčním bodem v současné diskusi a jeho relevance je v současném kontextu nepopiratelná. Prostřednictvím podrobné analýzy budou prozkoumány různé aspekty obklopující Šofar, od jeho historického původu až po jeho dnešní dopad. Bude zkoumán jeho vliv v různých oblastech, stejně jako důsledky, které má pro různé sektory společnosti. Kromě toho budou prezentovány různé pohledy a názory na Šofar s cílem nabídnout ucelenou a obohacující vizi na toto vysoce relevantní téma.
Šofar (hebrejsky שׁוֹפָר), někdy též méně přesně keren (hebrejsky קרן), je dechový hudební (signální) nástroj ze zvířecího rohu, používaný při židovských slavnostních příležitostech, zejména během svátku Roš ha-šana. Jedná se o židovský náboženský předmět, který je vyroben opracováním rohu z ovce, kozy, antilopy nebo gazely. Je však zakázáno použít roh z krávy, kvůli asociaci s modloslužebnictvím zlatému teleti.[1]
Šofar v historii
Poprvé bylo možné zvuk šofaru slyšet při zjevení na hoře Sinaj.
| „ | Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl. Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a postavili se před úpatí hory. Celá hora Sinaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla. Zvuk polnice víc a více sílil. Mojžíš mluvil a Bůh mu hlasitě odpovídal. | “ |
| — Exodus 19:16-19 | ||
Tóra předepisuje povinnost troubit na šofar o svátku Roš ha-šana a jednou za sedm let rovněž o svátku Jom kipur k vyhlášení jubilejního roku a „svobody po celé zemi“. Krom toho se ve starověku šofar používal k řadě dalších účelů: ohlášení blížícího se šabatu, svátků a Roš chodeš, při bohoslužbě ve stanu úmluvy a v Chrámu, ke svolání lidu Izraele do války,[1], jako výzva k pokání při obecních půstech a jako upozornění na důležitá oznámení.
Od založení státu Izrael v roce 1948 se na šofar troubí také při slavnostní inauguraci prezidenta. Roku 1967 při šestidenní válce zatroubil po dobytí Starého Města v Jeruzalémě na šofar pozdější aškenázský vrchní rabín Šlomo Goren u Zdi nářků na znamení konce arabského zákazu troubit na tomto místě na šofar a nové éry vykoupení.[2]
Symbolika beraního rohu je rovněž spjata s příchodem mesiáše.
Šofar v liturgii
Elul
Po celý měsíc elul se ve všední dny na konci ranní modlitby troubí na šofar. Tato praxe se opírá o verš žalmu[3], kde slovo „chodeš“ může znamenat oslavu novoluní, ale také celý měsíc před stanoveným časem svátku, tedy měsíc elul.
Roš ha-šana
Příkaz Tóry říká, že zvuk šofaru má být slyšen na svátek Roš ha-šana.[4] Je však předepsáno použít šofar, který je vyroben z beraního, popřípadě i ovčího rohu; není-li takový k dispozici, lze použít roh kozí, antilopí nebo gazelí. Rabínským příkazem je předepsáno zatroubit v každý den svátku sto signálů (me'a kolot); ty jsou rozděleny do čtyř sekvencí (30+30+30+10 signálů) zařazených na určená místa ve sváteční liturgii; druhá posloupnost troubení začleněná modlitby musaf je navíc rozdělena do tří částí přiřazených k jednotlivým požehnáním této modlitby.
Původně bylo povinné novoroční troubení praktikováno i tehdy, připadlo-li Roš ha-šana na šabat. Po zboření chrámu bylo troubení v takových případech omezeno na obce, kde sídlil rabínský soud založený na spolehlivé tradici, a postupně zcela vymizelo.
Jom kipur
Jomkipurové troubení k ohlášení jubilejního roku se nepraktikuje. Namísto toho se troubí na šofar posloupnost deseti signálů bezprostředně po skončení poslední sváteční modlitby (ne'ila). Jako důvod se kromě připomínky „jubilejního“ troubení uvádí i praktický účel: oznámení konce svátku a půstu.
Reference
Literatura
- NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha: Sefar, 1992. 285 s. ISBN 80-900895-3-4.
