V tomto článku se ponoříme do Vladimír Šamberk, což je dnes velmi důležité téma. Vladimír Šamberk je předmětem zájmu a diskusí již dlouhou dobu a jeho význam v různých oblastech stále roste. Od svého dopadu na každodenní život až po vliv v profesní a akademické oblasti hraje Vladimír Šamberk v naší společnosti zásadní roli. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty a perspektivy Vladimír Šamberk, analyzujeme jeho vývoj v čase, jeho důsledky v různých kontextech a různé názory, které na něj existují.
Vladimír Šamberk | |
---|---|
![]() Vladimír Šamberk | |
Narození | 14. května 1869 Praha ![]() |
Úmrtí | 1930 (ve věku 60–61 let)![]() |
Povolání | herec, malíř a umělec |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Vladimír Šamberk, křtěný Ferdinand Vladimír (14. května 1869 Praha[1] – zřejmě 1930, USA) byl český herec a malíř.
Byl jedním ze tří dětí herce Františka Ferdinanda Šamberka (Schambergera) a herečky Julie Šamberkové. Mládí prožil s matkou v Německu, takže jeho čeština byla poznamenána přízvukem.
V roce 1891 hostoval v pražském Národním divadle. V roce 1892 nastoupil angažmá ve vídeňském Volkstheatru. Po dalším hostování v Praze (1893) byl v roce 1896 angažován v Národním divadle v Praze, odkud však po dvou letech sám odešel.
Odcestoval do USA a vystupoval v herecké společnosti F. Ludvíka [2]. Později se stal členem souboru Irwing Place Theatre v Chicagu. V roce 1903 přijel do Prahy, kde vystupoval pohostinsky v divadle Uranie. V roce 1904 vystupoval v Pištěkově aréně na pražských Vinohradech, kde uvedl Schillerovy Loupežníky jako western [3].
Po návratu do USA se živil portrétováním historických osobností a současně byl profesorem kostýmního malířství na malířské akademii v Chicagu. V roce 1926 byl pozván do Prahy, aby na žádost amerických Čechů portrétoval presidenta T. G. Masaryka [3].
V Praze v roce 1926 pohostinsky vystoupil v Divadle Na Slupi a v roce 1928 v Tylově divadle v Nuslích. Zemřel okolo roku 1930 v USA [4].
„ | Měl po svých rodičích všechny krásné vnější vlastnosti pro divadlo, měl i nesporný a tuze výbušný talent; nebylo ani divu, že se mu konec konců k divadlu zachtělo. Jenže měl k těm všem darům nebes a rodičů ještě něco navíc; říká se tomu „cvrček na mozku“. I když hrál i když s vámi mluvil, pořád to vypadalo, že mu přeskočilo. Trochu a snad hodně to byla póza, částečně to byla jakási scestná geniálnost po rodičích. Při tom to byl kluk hrozně milý, srdečný a vtipný, a když tak mluvil zpola česky a zpola německy, vždy s velikým a jako by milostivým gestem, bylo kolem něho jistě veselo. | “ |
— Jaroslav Kvapil [5] |