Veljko Kadijević

Tento článek se bude zabývat tématem Veljko Kadijević, které v současnosti vyvolalo velký zájem a diskusi. Veljko Kadijević je relevantní téma v dnešní společnosti, protože ovlivňuje různé oblasti každodenního života. V průběhu historie byl Veljko Kadijević předmětem analýzy a úvah, vyvolával protichůdné názory a vyvolával širokou škálu reakcí. V tomto smyslu je klíčové důkladně analyzovat Veljko Kadijević, abychom pochopili jeho dopad na společnost a prozkoumali možná řešení nebo přístupy k řešení tohoto problému. S cílem poskytnout komplexní a obohacující vizi bude tento článek shromažďovat různé pohledy a argumenty související s Veljko Kadijević s cílem nabídnout globální a reflexivní pohled na tuto problematiku.

Veljko Kadijević
ministr obrany
Ve funkci:
15. května 1988 – 8. ledna 1992
PředchůdceBranko Mamula
NástupceBlagoje Adžić (pověřen řízením)
Stranická příslušnost
ČlenstvíSvaz komunistů Jugoslávie
Narození21. listopadu 1925
Glavina Donja
Úmrtí2. listopadu 2014 (ve věku 88 let)
Moskva
Příčina úmrtínemoc
Alma materKolej armádního velení a generálního štábu Spojených států
Higher Military Academy of YPA
Vojenská akademie Spojených států amerických
Profesepolitik a voják
OceněníŘád jugoslávské hvězdy
Řád bratrství a jednoty
Řád partyzánské hvězdy
Řád lidové armády
Řád za statečnost
… více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Veljko Kadijević (v srbské cyrilici Вељко Кадијевић; 21. listopadu 1925, Glavina Donja poblíž Imotski – 2. listopadu 2014, Moskva) byl generál Jugoslávské lidové armády a poslední ministr obrany (Svazový sekretář lidové obrany) Jugoslávie od roku 1988 do své rezignace v roce 1992.[1]

Narodil se 21. listopadu 1925 ve vesnici Glavina Donja poblíž Imotski v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jeho otec byl Srb a matka Chorvatka.[2] Považoval se za „projugoslávského Srba“.[3] V roce 1941 během druhé světové války se připojil k jugoslávským partyzánům po invazi Osy do Jugoslávie. V roce 1943 vstoupil do Komunistické strany Jugoslávie (KPJ). Téměř okamžitě dostal za úkol plnit důležité povinnosti. Po válce zůstal aktivním vojákem a vystudoval Vojenskou akademii v Bělehradě a CGSC ve Fort Leavenworth v Kansasu.[4]

Patřil mezi „jestřáby“ jugoslávské politiky; před rozpadem země několikrát zdůraznil, že zemi je nezbytné bránit silou. V lednu 1990 prohlásil, že nedopustí, aby se z Jugoslávie stal druhý Libanon.[5] V březnu 1991 vyjednával se Sovětským svazem případnou vojenskou pomoc pro situaci, pokud by západní země měly zájem Jugoslávii z důvodů rostoucí vnitřní nestability (v březnu 1991 již zbývalo jen několik týdnů do vypuknutí prvních střetů v oblasti Plitvických jezer) vojensky obsadit.[6]

Velel proto jugoslávské armádě jak během desetidenní války ve Slovinsku, tak i během války v Chorvatsku. Sám, ačkoliv byl z Chorvatska, se považoval především za jugoslávce.[zdroj?] Přes deset let žil v Rusku; roku 2008 získal ruské občanství. V Chorvatsku byl totiž stíhán za válečné zločiny.[7]

Reference

  1. ↑ Smrt Jugoslavije/Učesnici događaja . . Dostupné v archivu pořízeném dne 2001-03-05. 
  2. ↑ CENCICH, John R. The Devil's Garden: A War Crimes Investigator's Story . Lincoln, Nebraska: University of Nebraska Press, 2013. S. 115. ISBN 978-1-61234-173-6. 
  3. ↑ Thomas S. Szayna; MICHELE ZANINI. Identifying Potential Ethnic Conflict: Application of a Process Model. Redakce Thomas S. Szayna. Santa Monica, California: RAND Corporation, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-83302-842-6. Kapitola The Yugoslav Retrospective Case, s. 83. 
  4. ↑ Matjaž Klemenčič; MITJA ŽAGAR. The Former Yugoslavia's Diverse Peoples: A Reference Sourcebook. Santa Barbara, California: ABC-CLIO, 2004. Dostupné online. ISBN 1-85109-547-0. S. 380. 
  5. ↑ RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. : Westview Press, 2002. 426 s. Dostupné online. ISBN 0-8133-3905-7. S. 59. (angličtina) 
  6. ↑ KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd: Filip Višnjić, 2007. Kapitola Politika SAD u prvim godinama jugoslovenske krize, s. 57. (srbština) 
  7. ↑ Oficiální vývěska chorvatské policie. www.mup.hr . . Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-06-09.