Síťokřídlí

V dnešním světě získal Síťokřídlí nebývalý význam. Ať už v akademické, obchodní, technologické nebo sociální oblasti, Síťokřídlí se stal základním tématem, které prochází všemi oblastmi našeho života. Jeho vliv byl tak významný, že je nezbytné porozumět jeho dopadu a důsledkům, které s sebou nese. V tomto článku podrobně a vyčerpávajícím způsobem prozkoumáme vše, co souvisí s Síťokřídlí, od jeho počátků až po jeho budoucí vyhlídky, s cílem poskytnout kompletní a aktualizovanou vizi tohoto tématu, které je dnes tak aktuální.

Jak číst taxoboxSíťokřídlí
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenčlenovci (Arthropoda)
Třídahmyz (Insecta)
Podtřídakřídlatí (Pterygota)
Řádsíťokřídlí (Neuroptera)
Linné, 1758
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Síťokřídlí (Neuroptera) jsou řád dravého hmyzu s proměnou dokonalou. Svým vzezřením tvoří velmi různorodou skupinu, patří sem na první pohled velmi odlišné druhy jako např. pakudlanky, ploskorozi nebo mravkolvi. Rozšířené jsou především v tropech a subtropech, ale některé druhy zasahují až do polárních oblastí.[1] Po celém světe je známo asi 7000 druhů, v Česku přes 70.[2]

Popis

Dospělec

pakudlanka jižní

Síťokřídlí mají velmi rozmanitý vnější vzhled, ale jejich tělo je vždy štíhlé. Většinou je zbarveno nevýrazně a jeho povrch je velmi jemný. Dosahují délky od 2 do 75 mm.[1] Na malé hlavě jsou výrazné velké polokulovité složené oči. Jednoduchá očka (ocelli) mají jen dvě čeledi (strumičníkovití a Dilaridae).[3] Tykadla jsou umístěna mezi očima a jsou většinou dlouhá a tenká, někdy zakončené paličkou (ploskorozi). Ústní ústrojí je kousací. Hruď se skládá ze tří vzájemně pohyblivých podobných článků, kdy předohruď je velmi pohyblivá. U čeledi pakudlankovitých je předohruď výrazně prodloužená, podobně jako u dlouhošíjek. Křídla mají velmi složitou žilnatinu (odtud pochází jméno řádu), většinou jsou čirá, občas se skvrnami, ale někdy i pestře zbarvená (ploskorozi). Křídla mají různé tvary a při letu jsou převážně nespojené. Nohy jsou běhavého typu. U pakudlanek je přední pár nohou přetvořen na loupeživé končetiny, kterými uchvacuje kořist podobně jako kudlanky. Rozpětí křídel může dosahovat od 5 do 75 mm.[2] Zadeček má 10 článků, jen čeleď zlatoočkovití má 9 článků.[4]

Larva

ploskoroh pestrý

Ještě víc než u dospělců platí u larev, že jsou v rámci tohoto řádu druhy velmi odlišného vzhledu. Tělo mohou mít tlusté i tence protáhlé. Ústní ústrojí mají vždy kousavé s velkými kusadly. Nohy mají většinou dlouhé a velmi pohyblivé.

Kukla

Larva si vytváří kokon, ve kterém se zakuklí. Na kukle jsou zřetelně vidět končetiny, křídla i tykadla budoucího dospělce.

Vývoj jedince a rozmnožování

Síťokřídlí se vyvíjejí proměnou dokonalou. Vajíčka s tenkou stopkou klade většina samiček jednotlivě nebo ve skupinách na rostliny nebo větvičky. Některé čeledi (mravkolvi) kladou vajíčka do země. Larva se líhne po 4 až 21 dnech, někdy i více.[5] Délka života larev je dost odlišná, muže to být od 14 dnů (denivkovití) do dvou let (mravkolvovití, ploskorohovití).[5] Larva se zakuklí po třech vývojových stupních, jen výjimečně po čtyřech (pakudlanky).[5] Z kukly se líhne dospělec do několika dnů.[5] Při kopulaci nejčastější sedí sameček vedle samičky a předává jí spermatofór. Dospělec žije většinou krátce, ale jsou i druhy které přezimují jako dospělci.

Stanoviště a potrava

Mravkolev číhá na dně své pasti

Většina síťokřídlých jsou teplomilné druhy. Síťokřídlí jsou suchozemský hmyz s výjimkou larev vodnařkovitých, které žijí jako parazité vodních hub. Larvy pakudlanek se živí parasiticky v kokonech pavouků nebo vos jejich vajíčky a čerstvě vylíhlými jedinci. Larvy mravkolvů žijí na dně vyhrabaných nálevkovitě tvořených děr v písku, do kterých chytají hmyz, především mravence. Některé další čeledi (např. zlatoočkovití) se živí mšicemi. Larvy tráví svou kořist tak, že do ní vstřikují trávicí šťávy a pak ji vysávají, což se nazývá mimotělní trávení. Dospělci se živí také dravě, hlavně hmyzem (např. mšicemi, mouchami).

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b JÁSIČ, Ján. Entomologický naučný slovník. 1. vyd. Bratislava: Príroda n.p., 1984. S. 412–414. 
  2. ↑ a b SEVERA, František; ZAHRADNÍK, Jiří. Hmyz. 2. vyd. Praha: AVENTINUM, 2004. ISBN 80-86858-36-7. S. 53–55. 
  3. ↑ OBENBERGER, Jan. Entomologie IV. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1958. S. 431. 
  4. ↑ OBENBERGER, Jan. Entomologie IV. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1958. S. 436. 
  5. ↑ a b c d OBENBERGER, Jan. Entomologie IV. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1958. S. 446–448. 

Externí odkazy