Dnes je Proroci islámu tématem, které ve společnosti vyvolává velký zájem a debatu. Postupem času získává Proroci islámu stále větší význam a ovlivňuje aspekty na osobní i globální úrovni. Od svého vzniku Proroci islámu vzbuzuje zájem akademiků, odborníků i široké veřejnosti a vyvolává diskuse o svých důsledcích, důsledcích a možných řešeních. V tomto článku důkladně prozkoumáme fenomén Proroci islámu, analyzujeme jeho příčiny, účinky a možná řešení. Prozkoumáme také, jak Proroci islámu ovlivnil různé aspekty našeho každodenního života, a budoucí perspektivy, které si toto téma představuje.
Islám uznává ve své tradici velké množství proroků. Někteří pochází z Bible, jiní z předislámské tradice, přičemž Mohammed je mnohými muslimy brán jako poslední z proroků („pečetí“). Postavy jako Adam, Noe, Abrahám, Mojžíš i Ježíš jsou z hlediska islámu pravověrnými muslimy.
Muhammad jako poslední prorok se týká zejména sunnitského islámu, protože v řadě sekt odštěpených od islámu se prorocké nebo pseudoprorocké tendence vyskytovaly (například u hašašínů a řady jiných). V šíitském islámu je za autoritu pokládán ajatolláh, který by měl být z Prorokova rodu, ale nemá autoritu prorockou v pravém slova smyslu.
Islám čerpá příběhy o prorocích především ze 3 zdrojů:
Islám uznává většinu biblických proroků (některé vynechává a pomíjí, zvláště tzv. Menší proroky) a činí z nich muslimy.
"A hle, uzavřeli jsme s proroky úmluvu, s tebou (Mohamedem), s Noem, s Abrahamem, s Mojžíšem i s Ježíšem synem Mariiným, a uzavřeli jsme s nimi úmluvu přísnou..." Korán 33:7
Islámské proroky lze rozdělit do několika různých časových skupin (podle historické a teologické posloupnosti):
Adam je taktéž první člověkem a prorokem podle Islámu. Korán vypráví biblický příběh o Adamovi s významnými odchylkami.
V Koránu se Henoch objevuje pod jménem Idris.
Noe je jedním z nejuznávanějších proroků Islámu. Pojednává o něm velké množství koránských súr i textů islámské tradice.
Húd je nejstarším ze všech předislámských proroků, které nenajdeme v Bibli, ale pouze v Koránu. Mytologie zasazuje Húda do období říše Ádovců.
Sálih je oblíbeným předislámským prorokem, který stál u zániku thámudovské civilizace. Jeho příběh je spojen s osudem posvátné velbloudice.
Korán nepřejímá myšlenku vyvoleného židovského národa, ale přesto považuje Abraháma jednak za praotce Arabů (dle biblického líčení byl Izmael, Abrahámův syn z otrokyně Hagary, praotcem arabského národa), jednak za zbožného hanífu, tj. věrného ctitele jediného Boha. Je proto jedním ze vzorů čisté koránské víry, stejně jako pozdější proroci. Podle Koránu odešel do Sýrie/Palestiny z Babylonu.
Mojžíš je pravděpodobně nejdůležitějším ze všech biblických proroků, kteří vystupují v Koránu. Ačkoliv se Mohamedova teologie soustředila na Abraháma, Mojžíš a jeho příběh zabírají jednoznačně největší počet veršů v Koránu ze všech prorockých postav.
Mojžíšův tchán Jetro (Reuel), vystupující také v Bibli, je podle Koránu prorokem, vyslaným k Midjanovcům.
Samuel je zmiňován jak v islámské tradici, tak v Koránu (ačkoliv tam není přímo jmenován). Je mu přisuzován proroctví o příchodu Ježíše Krista a proroka Mohameda.
Jonáš je jedním z biblických proroků, kteří získali v islámu velikou oblibu. Korán Jonáše zmiňuje hned několikrát a existuje i súra, nazvaná přímo po něm.
Postava Jeremjáše (arabsky zvaného Aramayah) je také uznávána v islámské tradici. Není sice zmíněn v Koránu, ale pasáž v súře 17:2–8 obsahuje v některých tafsírech (komentářích ke Koránu) výslovnou zmínku o proroku Jeremjášovi. Mnohem více informací o tomto prorokovi však rozvíjí islámská tradice a mytologie, která kromě jiného vypráví o jeho zázračném setkání s prorokem Danielem.[1]
Ezdráš je jednou z okrajových postav Koránu. Koránský Ezdráš je pravděpodobně syntézou několika různých tradic.