V dnešním světě je Pavel Zajíček téma, které vyvolává velký zájem a debatu. Ať už kvůli své historické relevanci, svému vlivu na společnost nebo svému vlivu na osobní úrovni, Pavel Zajíček je téma, které nezůstane bez povšimnutí. V průběhu let vyvolala protichůdné názory a byla předmětem mnoha studií a výzkumů. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Pavel Zajíček, analyzujeme jeho důležitost, jeho důsledky a různé perspektivy, které kolem něj existují. Od svého dopadu na populární kulturu až po jeho relevanci v akademické oblasti je Pavel Zajíček nepochybně dnes velmi důležité téma.
Pavel Zajíček | |
---|---|
![]() Pavel Zajíček v roce 2014 | |
Základní informace | |
Narození | 15. dubna 1951 Praha |
Úmrtí | 5. března 2024 (ve věku 72 let) Praha |
Povolání | hudebník, básník, výtvarník |
Nástroje | klávesy, zpěv |
Aktivní roky | 1973–2016 |
Vydavatel | Guerilla Records |
Příbuzná témata | DG 307 |
Ocenění | účastník odboje a odporu proti komunismu |
Manžel(ka) | Minna Pyyhkala |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Pavel Zajíček (15. dubna 1951 Praha – 5. března 2024 Praha[1]) byl český básník, textař a výtvarník. Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů českého undergroundu.
Po nedokončených studiích na Stavební fakultě ČVUT pracoval v různých dělnických profesích. V roce 1973 založil spolu s Mejlou Hlavsou undergroundovou hudební skupinu DG 307, která s několika přestávkami a mnoha personálními obměnami fungovala do roku 2016. V roce 1976 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu odnětí svobody za výtržnictví – rozsudek byl v roce 2003 zrušen Nejvyšším soudem.[2] Roku 1980 vynuceně emigroval nejprve do Švédska, kde opustil svou rodinu a našel si švédskou přítelkyni. Partnerem jeho manželky se později stal Švéd. Zajíček začal studovat ve švédské Uppsale a Göteborgu švédštinu a angličtinu, ale v roce 1986 se přestěhoval do New Yorku. Tam experimentoval výtvarně i hudebně, našel si další ženu, oženil se a zplodil další dítě.[3] Po roce 1989 žil střídavě v New Yorku a v Praze, od roku 1995 žil trvale v Praze. Jeho zdravotní stav se po prodělané mozkové mrtvici výrazně zhoršil. V roce 2017 už ho zastihla třetí mrtvice.[4] V posledních dnech života se k této nemoci přidružil ještě zápal plic, kterému Pavel Zajíček v Thomayerově nemocnici podlehl 5. března 2024.[1]
Pavel Zajíček byl zejména literátem, podílel se však také na hudební podobě DG 307 a byl tvůrčí i výtvarně. V malých rolích se objevil i v některých filmech. Nejznámější je patrně jeho role rozhlasového moderátora ve filmu Knoflíkáři (1997).[5] Dále ztvárnil například roli Lurii v adaptaci knihy Jáchyma Topola Anděl Exit (2000).
Před rokem 1980 se ilegálně šířily jeho písně pro DG 307, jejichž texty obstojí i bez hudebního doprovodu. Svými básněmi také přispěl do repertoáru skupiny The Plastic People of the Universe. Texty, které nebyly určeny ke zhudebnění, publikoval v řadě samizdatů, které měly originální výtvarnou koncepci a byly vydány v minimálních nákladech. Patří sem Mařenická kniha (1977, jediný exemplář), Dopisy (Tok okamžiků) (1977), Vyslov sám sebe i svůj svět (1977), Úlomky skal (1979), Roztrhanej film (1980), Šedej sen (1980) a Listy k čemukoliv (1980). Tyto texty vyšly souborně pod názvem Zápisky z podzemí (1973–1980). Ve sbírce DG 307 – Texty 1973–1980, publikované pod pseudonymem Pavel Z., jsou obsaženy zhudebněné texty. Próza Jakoby… Svět v zrnku písku… vyšla v roce 2003. Sbírka Cesta vlakem z P. do B. – Pollockovy fleky odposlouchaná slova je z roku 2007. V roce 2008 vyšla v bibliofilském vydání sbírka Roztrhanej film, jejíž součástí je CD s autorským čtením a originální grafický list Pavla Zajíčka. V roce 2012 vyšla sbírka Chvění.[6]
Poezie Pavla Zajíčka je expresivní, záměrně používá hovorovou řeč a vulgarismy („můj kraj stejně jako tvůj kraj / jde do prdele“), angažovaná („milovat / neživý i živý / nevidět ve všem / jenom chyby / přijímat co tě / voslovuje / voslovit / co tě vobklopuje…“), ovlivněná surrealismem („…vodsouzený / zavěšený / na pupeční šňůře / kdo nám pomůže / až vypadnem ven? / kdo nám rozdupe / narozenej sen?…“), často odkazuje na archetypální symboly (cesta, oheň, stín, kořeny, znamení…). S textem Anti, jenž obsahuje větu „běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu“,[7] operovala StB a byl použit i soudci v procesu se skupinou The Plastic People of the Universe. Zajíčkova pozdější tvorba je intimnější a neurčitější. Ačkoli je Zajíčkova poezie žánrově různorodá, obsahově vytváří kompaktní celek. Autor se stále snažil „zůstat sám sebou uvnitř toho šílenýho běsu“.