V dnešním článku se ponoříme do fascinujícího světa Obléhání Karlštejna husity, prozkoumáme jeho původ, jeho dopad na dnešní společnost a jeho možné důsledky pro budoucnost. Obléhání Karlštejna husity od nepaměti přitahuje pozornost lidí všech věkových kategorií a kultur a stává se tématem neustálých diskusí a úvah. V průběhu historie se Obléhání Karlštejna husity vyvíjel a přizpůsoboval společenským, politickým a technologickým změnám a zanechal v lidstvu nesmazatelnou stopu. Prostřednictvím tohoto článku objevíme více o Obléhání Karlštejna husity a jeho mnoha aspektech, stejně jako pohledy odborníků a vědců, které nám pomohou pochopit jeho význam v současném světě. Připravte se ponořit se na cestu poznání a objevů o Obléhání Karlštejna husity!
Obléhání Karlštejna | |||
---|---|---|---|
konflikt: Husitské války | |||
![]() Věnceslav Černý: Husité obléhají Karlštýn | |||
Trvání | 20. května 1422 – 8. listopadu 1422 | ||
Souřadnice | 49°56′21″ s. š., 14°11′17″ v. d. | ||
Výsledek | uzavření příměří | ||
Strany | |||
| |||
Velitelé | |||
| |||
Síla | |||
| |||
Ztráty | |||
| |||
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Obléhání Karlštejna trvalo od 20. května[1] nebo 28. května[2] do 8. listopadu 1422. Husitské vojsko pražanů oblehlo hrad Karlštejn a neúspěšně se ho pokoušelo dobýt. Na pomoc obleženému Karlštejnu byla v Norimberku svolána křížová výprava, její účastníci ale do bojů vůbec nezasáhli a výprava se rozpadla. Po neúspěšném obléhání uzavřely znesvářené strany roční příměří.[3][4][5]
Hrad Karlštejn byl v držení přívženců Zikmuda a již od roku 1420 byla posilována jeho posádka. Na hrad se také v roce 1421 přesunula část posádky Pražského hradu. Byl tak vytvořen opěrný bod katolíků ve Středních Čechách. V době obléhání už na hradě pravděpodobně nebyly korunovační klenoty, které odsud byly odvezeny v době Zikmundovy korunovace. Před vlastním obléháním se husité neúspěšně pokusili zmocnit zásob v podhradí. [1][2]
Koncem května 1422 pražští husité s polskými oddíly obsadili okolní kopce. Následně začali budovat zátarasy na okolních cestách a připravovali postavení pro palné zbraně. Třetího dne započali ostřelování hradu. K dispozici měli pět velkých děl, pět praků, několik srubnic a tarasnic.[1] Během ostřelování bylo zničeno několik děl. Ta se roztrhla vlivem použití velkých nábojů a velkého množství střelného prachu.[3][1] Střelba hrad výrazně nepoškodila a tak bylo vydáno nařízení svážet z Prahy fekálie, a ty poté byly vrhány v sudech do hradu. V červenci byl husity také otráven potok, který byl zdrojem pitné vody pro hradní posádku. Teprve až v září k vojsku dorazil Zikmund Korybutovič. Koncem měsíce bylo uzavřeno třídenní příměří. Na začátku října odtáhla velká část husitského vojska. Korybutovič se vrátil do Prahy potlačit vzpouru radikálních husitů.[6] V Norimberku byla kardinálem Castiglione svolána křížová výprava na pomoc Karlštejnu. Již oslabené husitské vojsko pod hrozbou příchodu nepřátelské pomoci provedlo 22. října poslední pokusy o dobytí hradu. Všechny byly neúspěšné. Následně proběhlo ještě několik menších potyček. V listopadu pak bylo uzavřeno roční příměří.[1]
Během obléhání vystřelili husité na Karlštejn 9 032 velkých kamenů, asi 1813 sudů s fekáliemi a 22 soudků s ohněm. Posádka hradu chránila střechy a dřevěná patra před zničením pokládáním proutí, které se ještě prokládalo kůžemi.[1][3][2]
Uzavřené příměří obsahovalo podmínky pro obě strany. Karlštejnští nesměli opravovat poničený hrad, měnit velikost posádky a vojensky pomáhat Zikmundovi při jeho případném tažení do Čech. Husité zase nesměli změnit polohu v okolí hradu, přičemž v té době již ztratili některá svá původně zaujatá postavení.[1] Křížová výprava, kterou tvořily především jednotky markrabětů braniborského a míšenského, se rozpadla krátce po překročení českých hranic.[6] Korybutovič se od Karlštejna vracel do Prahy ještě před uzavřením příměří. Po návratu do Prahy řešil povstání radikálních husitů. Zkonfiskoval jim majetek a dal popravit pět radikálů, kteří se účastnili útoku na vězení Staroměstské radnice, tím se jeho pozice ještě více oslabila. V kombinaci s politikou Polsko-litevské unie to předznamenalo jeho první odchod z Českých zemí.[6]