Nikolaj Vasiljevič Gogol

Nikolaj Vasiljevič Gogol
N. V. Gogol v roce 1841, malba od Fjodora Antonoviče MolleraN. V. Gogol v roce 1841,
malba od Fjodora Antonoviče Mollera
Narození1. dubna 1809
Soročince
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium (dnes Ukrajina)
Úmrtí4. března 1852 (ve věku 42 let)
Moskva
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Místo pohřbeníMonastýr Danilov (do 1931)
Novoděvičí hřbitov (od 1931; 55°43′28″ s. š., 37°33′18″ v. d.)
PseudonymВ. Алов
Povolánídramatik, historik, literární kritik, učitel, básník, prozaik, publicista a spisovatel
Národnostukrajinská
Alma materPetrohradská státní univerzita
Žánrpróza a drama
Literární hnutíRomantismus (literatura)
Významná dílaVečery na samotě u Dikaňky,
Mirgorod,
Revizor
Hráči
Mrtvé duše
Ženitba,
Petrohradské povídky
RodičeVasyl Panasovych Gogol-Yanovsky a Mariia Hohol
VlivyJekatěrina Michajlovna Chomjakovová
Thomas de Quincey
Alexandr Sergejevič Puškin
E. T. A. Hoffmann
PodpisPodpis
„Proboha, smějte se častěji, je to jediný spolehlivý lék na všechny nemoci.“
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Plné texty děl na Projektu Gutenberg
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sergej Lvovič Levickij: Nikolaj Vasiljevič Gogol, 1849, daguerrotypie Busta dramatika v Petrohradu

Nikolaj Vasiljevič Gogol (rusky Николай Васильевич Гоголь, ukrajinsky Мико́ла Васи́льович Го́голь – Mykola Vasyľovyč Hohoľ; 20. březnajul./ 1. dubna 1809greg., Soročynce, dnes Velyki Soročynci – 21. únorajul./ 4. března 1852greg., Moskva) byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu. Byl představitelem ruského romantismu s velmi silnými prvky realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován.

Biografie

Pocházel z rodiny středních statkářů (Gogolovi měli asi 80 nevolníků). Jeho otec byl vášnivý milovník divadla, psal verše i komedie. Založil divadlo, v němž malý Gogol hrál – zásadně ženské role. Byl vychován v přesvědčení, že je geniální a zázračné dítě. Podle rodinné legendy pocházel ze starodávné ukrajinské kozácké rodiny a byl potomkem slavného kozáka Ostapa Gogola, který byl koncem 17. století hejtmanem na Ukrajině.

V roce 1818 začal Gogol studovat na poltavské župní škole, po jejím absolvování ho doma vzdělával poltavský učitel Hryhorij Soročynskyj. V roce 1828, po absolvování nižynského gymnázia vyšších věd, odešel z Vasylivky do Petrohradu. V roce 1832 strávil tři letní měsíce ve Vasylivce. V různých letech pravidelně navštěvoval svá rodná místa. V roce 1851 strávil několik dní ve Veliké Obuchivce, odešel do Poltavy do správní rady, kde vyřešil otázku dluhů své matky.

Po absolvování gymnázia odešel koncem roku 1828 do Petrohradu, kde byl přijat do divadla, ale nebyl úspěšný. Poté se pokusil vydat své básně a uspořádat výstavu svých obrazů, ale setkal se s velkou kritikou.

Jeho přátelům se podařilo uvést básníka na Petrohradské univerzitě na katedru profesorskou, v roce 1835 ale tuto pozici opustil. Gogol se nikdy nepovznesl nad způsob myšlení takzvaného zdravého rozumu, ani neměl palčivé touhy po hlubším vědění. Gogol se spokojil vzděláním, kterého se mu dostalo na tehdejším gymnáziu v provincii.

Nakonec působil jako úředník. Léta 1836–1839 strávil většinou v Itálii, zčásti také v Paříži. Od smrti Alexandra Puškina v roce 1837, jíž byl hluboce zasažen, začal Gogol trpět depresemi, které se postupně zhoršovaly. Jejich součástí byl pocit vnitřního rozpolcení a pochybnostmi o smyslu své tvorby. Roku 1839 se vrátil do Ruska, aby vydal román Mrtvé duše. Po jeho vydání v roce 1842 pobýval v Německu, Belgii a Francii, trpěl stále se zhoršujícími depresemi, úzkostnými stavy a podléhal mystickým náladám. V této době publikoval Vybraná místa z korespondence s přáteli, knihu, v níž obhajoval pravoslavnou církev, panslavistické ideje, ruské samoděržaví, a dokonce i nevolnictví. U jeho přátel, pokrokových spisovatelů Sergeje Aksakova a Vissariona Bělinského, kniha vyvolala údiv a rozčarování.

Roku 1848 Gogol podnikl pouť do Jeruzaléma, od níž si marně sliboval mystické probuzení. Po jejím ukončení se vrátil do Ruska, nějakou dobu pobýval v Petrohradě a poté na Ukrajině u své matky. Poslední měsíce života strávil v Moskvě v domě svého přítele hraběte Alexandra Tolstého.

V této době se spřátelil se starcem (pravoslavným mnichem a duchovním učitelem) Matvejem Konstantinovským, který ho přesvědčil o hříšnosti jeho literární tvorby a probudil v něm strach z věčného zatracení. To mělo za následek vyhrocení Gogolových mystických a asketickch nálad a současně i depresí. Je pravděpodobné, že se jednalo o symptomy propukající schizofrenie. V noci 12. února se Gogol psychicky zhroutil, spálil téměř hotový rukopis druhého dílu Mrtvých duší a prohlásil, že celé Mrtvé duše byly omylem, jehož sepsání mu vnukl Ďábel. Gogol odmítal jídlo a po devíti dnech velkého psychického utrpení zemřel, bylo mu necelých 43 let.

Na Gogolovu tvorbu navazuje prakticky celá ruská literatura 2. poloviny 19. století. Za nejlepší z jeho díla jsou považovány povídky, kde plně využil své vypravěčské umění a schopnost spojovat reálné s fantastickým.

Hodnocení

Dle T. G. Masaryka

„ Gogolův realismus je umělecky omezený: nedaří se mu žádný větší, složitější dílo, dovede jen reprodukovat, co spatřil; Mrtvé duše ani Revizor nejsou díla umělecká, jsou to jen jednotlivé perly charakteristiky, přířazené k sobě. “
— Tomáš Garrigue Masaryk. Rusko a Evropa, sv. 3

Díla

Rozhlasové adaptace

Odkazy

Reference

  1. ↑ BOJANOWSKA, Edyta M. Nikolai Gogol: Between Ukrainian and Russian Nationalism. Cambridge, MA: Harvard University Press, 2007. ISBN 9780674022911. Kapitola Introduction, s. 1–13. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  2. ↑ LAVRIN, Janko. Nikolay Gogol: Ukrainian-born writer . Mar 27, 2021 . Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  3. ↑ FANGER, Donald. The Creation of Nikolai Gogol. : Harvard University Press, 2009-06-30. Dostupné online. ISBN 9780674036697. S. 87–88. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  4. ↑ FANGER, Donald. The Creation of Nikolai Gogol. : Harvard University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-674-03669-7. S. 24. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  5. ↑ VAAG, Irina. Gogol: russe et ukrainien en même temps . 2009-04-09 . Dostupné online. (francouzsky) Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  6. ↑ GIPPIUS, V. V. Gogol. Redakce Robert A. Maguire; překlad Robert A. Maguire. : Duke University Press, 1989. Dostupné online. ISBN 9780822309079. S. 7. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  7. ↑ Joe Andrew. Writers and society during the rise of Russian realism. : The Macmillan Press LTD, 1995. Dostupné online. ISBN 9781349044214. S. 13, 76. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  8. ↑ Amy C. Singleton. Noplace Like Home: The Literary Artist and Russia's Search for Cultural Identity. : SUNY Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-7914-3399-7. S. 65. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  9. ↑ https://www.e-reading.club/bookreader.php/1037622/Boyanovska_-_Mikola_Gogol__mizh_ukrainskim_i_rosiyskim_nacionalizmom.html
  10. ↑ Найкращий прояв сили — народження митця: історія села Гоголеве - ipoltavets.com . 2022-08-02 . Dostupné online. (ukrajinsky) 
  11. ↑ Masaryk 1996, s. 225.
  12. ↑ Masaryk 1996, s. 226.
  13. ↑ Vij (1995) . Panáček v říši mluveného slova, 2005-08-24 . Dostupné online. 

Literatura

Související články

Externí odkazy

Online díla
Portály: Lidé | Literatura | Rusko | Ukrajina