V tomto článku prozkoumáme dopad Miroslav Rafaj na současnou společnost. Miroslav Rafaj je předmětem zájmu a diskusí v různých oblastech vědění, od společenských věd po technologie. Jeho vliv přesáhl geografické a kulturní hranice a jeho význam se neustále vyvíjí. Na těchto stránkách budeme analyzovat různé aspekty, které tvoří přítomnost Miroslav Rafaj v naší současné realitě, stejně jako její projekci do budoucnosti. Od jeho původu až po jeho praktické důsledky se ponoříme do hluboké analýzy, která se snaží osvětlit téma tak relevantní, jak je v současné době nevyhnutelné.
Miroslav Rafaj | |
---|---|
Narození | 25. dubna 1934 Zubří (u Rožnova pod Radhoštěm) ![]() |
Úmrtí | 5. prosince 1987 (ve věku 53 let) Opava ![]() |
Povolání | lesní inženýr, redaktor a prozaik |
Národnost | česká |
Stát | ![]() |
Alma mater | Vysoká škola zemědělská a lesnická v Brně |
Ocenění | zasloužilý umělec (1986) Cena Antonína Zápotockého |
Příbuzní |
|
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Miroslav Rafaj (25. dubna 1934, Zubří (u Rožnova pod Radhoštěm) – 5. prosince 1987, Opava) byl český lesní inženýr, redaktor a prozaik, bratr (dvojče) literárního kritika a básníka Oldřicha Rafaje.[1]
Vyrůstal v rodině krejčího. Po maturitě na reálném gymnáziu v Novém Jičíně roku 1953 vystudoval na Vysoké škole zemědělské a lesnické v Brně obor inženýrské stavby lesnické a roku 1958 získal titul inženýr. Od roku 1960 žil v Opavě, kde do roku 1968 působil jako stavbyvedoucí a projektant v podniku zemědělských meliorací. Pak řídil opavskou Okresní správu silnic a v letech 1971–1972 byl vedoucím odboru výstavby Městského národního výboru ve Vítkově. Roku 1973 se stal šéfredaktorem nakladatelství Profil v Ostravě a tuto funkci vykonával až do své smrti. Zároveň se roku 1977 stal tajemníkem severomoravské pobočky normalizačního Svazu českých spisovatelů.[1]
Náměty pro své prózy čerpal především z pracovních prostředí, které osobně poznal. Jeho hrdinové v nich překonávají pracovní těžkosti a vzájemná nedorozumění a nacházejí k sobě cestu tím, že zapomínají na osobní zájmy ve prospěch společného díla, čímž demonstrují zrání nového socialistického člověka. V letech tzv. normalizace byly proto jeho knihy vyzvedány jako vzor tzv. angažované literatury. Jeho prozaické dílo doplňuje několik divadelních, televizních a rozhlasových her.[1]