Ministerstvo státní správy (Čína)

V tomto článku se ponoříme do fascinujícího světa Ministerstvo státní správy (Čína). Od jeho počátků až po současný vývoj, přes jeho rozmanité aspekty a aplikace v různých kontextech, se ponoříme do podrobné cesty, která nám umožní plně pochopit jeho důležitost a dopad na společnost. Ministerstvo státní správy (Čína) je téma, které v průběhu času vzbudilo zájem mnoha lidí, a v tomto článku prozkoumáme jeho nejdůležitější aspekty, objevíme jeho možné budoucí důsledky a analyzujeme jeho význam v dnešním světě. Nezáleží na tom, zda jste odborníkem na toto téma, nebo se v něm teprve začínáte ponořit, tento článek vám poskytne cenné informace a pozve vás, abyste se ponořili hlouběji do vzrušujícího vesmíru Ministerstvo státní správy (Čína).

Ministerstvo státní správy (čínsky v českém přepisu li-pu, pchin-jinem lìbù, znaky 吏部) či ministerstvo personálu byl v Číně od 6. do 19. století jeden z ústředních úřadů státní správy čínských států, jmenovitě říší Suej a Tchang, států období pěti dynastií, říší Sung, Ťin, Jüan, Ming a Čching.

Provádělo jmenování, odvolávání a překládání úředníků. Rovněž udělovalo šlechtické a čestné tituly. Původně bylo částí kanceláře šang-šu šeng, v říši Jüan a rané Ming (ve 13. a 14. století) náleželo pod kancelář čung-šu šeng. Od roku 1380 se osamostatnilo a přímo podléhalo císaři.

Historie

Ministerstvo vzniklo v říši Suej jako jeden ze šesti funkčních oddílů kanceláře šang-šu šeng, součástí kanceláře šang-šu bylo i za pěti dynastií a v říši Sung. Po splynutí „tří kanceláří“ san-šeng (čung-šu šeng, men-sia šeng a šang-šu šeng) bylo říši Jüan a zprvu i v říši Ming částí kanceláře čung-šu. Roku 1380 byla kancelář čung-šu zrušena a ministerstva, včetně ministerstva státní správy, se osamostatnila a nadále byla přímo podřízena císaři.[1]

Zodpovídalo za jmenování, hodnocení, povyšování a degradaci úředníků. Též udělovalo čestné tituly a vyznamenání. V období rané Sung i jmenovalo důstojníky, jinak obvykle vybírané ministerstvem vojenství.[1]

V čele stál ministr šang-šu (čínsky pchin-jinem shàngshū, znaky 尚書), který měl za Tchangů hlavní třetí hodnost (v systému devíti hodností), vedlejší druhou za Sungů, hlavní třetí za Ťinů, Jüan a do 1380 Mingů, hlavní druhou po 1380 za Mingů a Čchingů, vedlejší první za Čchingů po 1730.[1] Pomáhali mu dva náměstci ministra š’-lang (čínsky pchin-jinem shìláng, znaky 侍郎).[2]

Dělilo se na odbory (司, s’) a/nebo sekce (科, kche). V čele odboru stál ředitel lang-čung (郞中). Za Suejů a Tchangů se skládalo ze čtyř odborů:[1]

  • pro jmenování úředníků (吏部司, li-pu s’);
  • šlechtických titulů (司封司, s’-feng s’), nejpozději za Sungů rozhodoval i o udělování posmrtných titulů a hodností zasloužilým osobnostem;[1]
  • čestných titulů (司勳司, s’-sün s’);[1]
  • hodnocení (考功司, kchao-kung s’),[1] či přezkušování schopností, do roku 736 organizoval úřednické zkoušky.[3]

Za Ťinů fungovaly jen dva odbory – hodnocení a šlechtických titulů; za Jüan se dělilo na tři sekce.[1] Za dynastie Jüan podléhalo častým reorganizacím, v letech 1260–64 a 1266–68 existovalo společné ministerstvo státní správy, obřadů a daní li-hu-li-pu (čínsky pchin-jinem lìhùlǐbù, znaky 吏戶禮部),[4] v letech 1264–66 a 1268–70 ministerstvo státní správy a obřadů li-li-pu (čínsky pchin-jinem lìlǐbù, znaky 吏禮部). Definitivně se ministerstvo státní správy osamostatnilo roku 1294.[1]

V mingské době běžný chod ministerstva obstarával všeobecný odbor s’-wu-tching (司務廳) v čele se dvěma vedoucími s’-wu (司務; vedlejší devátá hodnost), za specializovanou činnost odpovídaly odbory:[5]

  • pro jmenování (文選司, wen-süan s’, plným názvem 文選淸吏司, wen-süan čching-li s’);
  • titulů (驗封司, jen-feng s’, plným názvem 驗封淸吏司, jen-feng čching-li s’), udělující šlechtické tituly;
  • záznamů (司勳司, ťi-sün s’, plným názvem 驗封淸吏司, ťi-sün čching-li s’), udělující čestné tituly a vyznamenání;
  • hodnocení (考功司, kchao-kung s’, plným názvem 考功淸吏司, kchao-kung čching-li s’).[5]

Kromě ministerstva v hlavním městě říše (Nankingu, od roku 1421 Pekingu), existovalo v mingské době i paralelní ministerstvo státní správy ve vedlejším hlavním městě (v letech 1402–1421 Pekingu, od 1421 v Nankingu).[6] Ministerstvo ve vedlejší metropoli mělo stejnou strukturu, avšak méně úředníků.[6] Nankingské ministerstvo státní správy po roce 1421 odpovídalo za hodnocení úředníků z Nankingu a jihočínských provincií (od začátku 20. let 15. století Kuang-tungu, Kuang-si a S’-čchuanu, od let 1435/6 částí (od 1506 celých) Ťiang-si, Chu-kuangu a Fu-ťienu, od roku 1506 Če-ťiangu a prefektur Su-čou a Sung-ťiangu v Jižní metropolitní oblasti.[7] Pekingské ministerstvo rozhodovalo o přeloženích a povýšeních úředníků zmíněných regionů na základě spisů nankingského ministerstva.[7]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1193-3. S. 306. 
  2. ↑ Hucker (1985), s. 427.
  3. ↑ KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. S. 80. 
  4. ↑ Hucker (1985), s. 304–305.
  5. ↑ a b HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 1–66, na s. 32–33. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b FANG, Jun. China's Second Capital – Nanjing under the Ming, 1368-1644. 1. vyd. Abingdon, Oxon: Routledge, 2014. ISBN 9780415855259. S. 32 a 45. (anglicky) . 
  7. ↑ a b Fang, s. 49.

Literatura

  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1193-3. 
  • KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. 
  • РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. (rusky) 
  • XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. 
Tři kanceláře a šest ministerstev
Tři kanceláře
Šest ministerstev