V tomto článku prozkoumáme téma Miloš Vesel do hloubky. V průběhu historie hrál Miloš Vesel zásadní roli v různých oblastech společnosti, od kultury a umění po vědu a techniku. Prostřednictvím podrobné analýzy budeme analyzovat význam Miloš Vesel v současném kontextu a také jeho vliv na vývoj a vývoj různých aspektů každodenního života. Kromě toho prozkoumáme, jak Miloš Vesel v průběhu času podléhal četným interpretacím a přístupům, což přispělo k jeho pokračující relevanci i dnes. Od svých počátků až po dnešní přítomnost zanechala Miloš Vesel ve světě nesmazatelnou stopu a tento článek se snaží do hloubky prozkoumat a pochopit její dopad.
Miloš Vesel | |
---|---|
![]() Reliéf Miloše Vesela | |
Narození | 29. ledna 1909 Zvolen ![]() |
Úmrtí | 22. června 1989 (ve věku 80 let) Ružomberok ![]() |
Národnost | Slováci |
Povolání | spisovatel |
Ocenění | Odznak Československého partyzána (1947) |
Příbuzní | Milan Vesel a Mirko Vesel (sourozenci) |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Miloš Vesel (29. ledna 1909 Zvolen – 22. června 1989 Ružomberok)[1] byl spoluorganizátor a účastník Slovenského národního povstání společně se svými bratry Mirko Veselem a Milanem Veselem.[2] Působil jako velitel prvního praporu 2. československé paradesantní brigády. V únoru 1945 byl převelen ke čtvrté československé samostatné brigádě 1. československého armádního sboru. V roce 1950 byl z politických důvodů propuštěn z armády. Rehabilitován byl v roce 1964. V roce 1991 mu byla udělena hodnost generálmajora in memoriam.
Miloš Vesel absolvoval gymnázium v Banské Bystrici. Poté vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích. Od roku 1932 nastoupil jako důstojník k vojenské jednotce Československé armády. V roce 1939 byl během reorganizace armády převelen k dělostřeleckému pluku do Ružomberku. Od léta roku 1941 bojoval na východní frontě. V roce 1942 se připojil k protifašistickému odboji.
V létě roku 1944 byl přeložen jako velitel posádky do do Ružomberku. Stal se společně se svými staršími bratry Mirko a Milanem spoluorganizátorem a účastníkem ve slovenském národním povstání. Ode dne 25. srpna 1944 začal plnit rozkazy vojenského ústředí ilegální Slovenské národní rady. Se svojí jednotkou nejdříve osvobodil politické vězně z místní věznice. Dne 27. srpna 1944 společně s partyzány začali likvidovat německé mocenské postavení v Ružomberku. Němci vypsali vysokou odměnu za jeho chycení, ale dařilo se mu unikat.[2]
Po ústupu do hor, působil ve Vajskovské dolině v Nízkých Tatrách jako velitel prvního praporu a současně jako zástupce velitele 2. československé paradesantní brigády. Na základě rozkazu generála Ludvíka Svobody přešel v únoru 1945 ke čtvrté československé samostatné brigádě 1. československého armádního sboru. Zúčastnil se osvobozování Liptova, středního Pováží a přes Moravu došel až do Prahy.[1]
Na podzim v roce 1944 byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Po ukončení války se stal velitelem protitankové dělostřelecké brigády a velitelem posádky v Ružomberku. V roce 1949 byl na zvláštní dovolené a v roce 1950 byl z politických důvodů propuštěn z armády. Rehabilitován byl v roce 1964.[2]
Zemřel ve věku osmdesáti let v Ružomberku. V roce 1991 mu byla udělena hodnost generálmajora „in memoriam“.[3] Jeho jménem byla v roce 1999 pojmenována ulice v Ružomberku.