Mikuláš z Pelhřimova

Mikuláš z Pelhřimova
Socha Mikuláše Biskupce z topolového dřeva, 280 cm vysoká, autor Matouš Háša (2009); umístěna je na městských hradbách Pelhřimova, zhruba v polovině ulice PříkopySocha Mikuláše Biskupce z topolového dřeva, 280 cm vysoká, autor Matouš Háša (2009); umístěna je na městských hradbách Pelhřimova, zhruba v polovině ulice Příkopy
Narození1385
Pelhřimov
Úmrtí1459 (ve věku 73–74 let)
Poděbrady
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníspisovatel, teolog a kronikář
Nábož. vyznáníhusitství
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska Mikuláše z Pelhřimova na zdi sborového domu Českobratrské církve evangelické v Pelhřimově v Růžové ulici

Mikuláš z Pelhřimova zvaný též Biskupec (asi 1385 Pelhřimov – asi 1459 Poděbrady) byl český husitský kněz, bakalář svobodných umění, od roku 1420 hlava („biskup") nezávislé táborské církve. V teologických polemikách proti pražským mistrům byl hlavním mluvčím táborské strany a jejím největším literárním tvůrcem. Jeho spis Confessio Taboritarum měl mezinárodní ohlas v reformační literatuře a je znám i z tisků 16. a počátku 17. století.

Pocházel z Pelhřimova, patrně z měšťanské rodiny; narodil se asi v polovině 80. let 14. století. Absolvoval pelhřimovskou městskou školu a nejpozději od roku 1406 studoval na artistické fakultě pražské univerzity; v roce 1409 se stal bakalářem svobodných umění. V Praze byl svědkem vzrušujícího zápasu a činnosti mistra Jana Husa. Přimkl se k mistru Janovi, o čemž svědčí jeho členství v koleji královny Hedviky, založené do značné míry Husovou zásluhou záhy po vydání Dekretu kutnohorského. V roce 1415 byl vysvěcen na kněze a odešel na faru v Kondraci. Hned od počátku se angažoval v husitském hnutí a od vzniku Tábora až k jeho pádu patřil k jeho čelným duchovním představitelům.

V roce 1420 táborský lid „svorně zvolil Mikuláše z Pelhřimova, kněze a bakaláře umění, za svého biskupa neboli staršího, aby ho všichni jeho kněží uznávali za představeného a aby nikdo nekázal lidu slovo Boží, leda se svolením toho biskupa, i aby s ostatními kněžími věrně rozděloval peníze obce podle potřeby každého bratra, jak by se mu uzdálo." Byl sice nazýván biskupem, ale byl jen starším (seniorem), protože v důležitých věcech rozhodovala synoda kněžstva. Táborské kněze nesvětil a jeho moc se zakládala jen na volbě kněží a laiků. Byla vyslovena i domněnka, že přízvisko „Biskupec" zdědil po svém otci.

Poprvé vystoupil jako zástupce táborů a jejich věrouky na schůzi bohoslovců táborských a pražských v domě Petra Zmrzlíka v prosinci roku 1420, kde však nedošlo ke shodě. Zároveň obhajoval umírněné táborské učení proti hlasatelům radikálních pikartských a chiliastických myšlenek, které zastávala skupina táborských kněží v čele s Martinem Húskou a Petrem Kánišem.

Jako zástupce Tábora se účastnil snad všech sporů s pražskými univerzitními mistry. Výrazně se též podílel na formulaci táborského učení, např. na synodě v Písku v únoru 1422. Byl přítomen na jednání v Chebu (1432) o účasti husitského poselstva na basilejském koncilu a byl pak i jedním ze čtyř řečníků, kteří na koncilu hájili husitské zásady. Vystoupil na něm 20. a 21. ledna 1433 a zdůvodňoval artikul o trestání veřejných hříchů.

V roce 1443 naposledy hájil táborské učení proti pražským mistrům na kněžské synodě v Kutné Hoře. Synoda se rozešla bez dohody a odsunula rozhodnutí na sněm. Zemský sněm v roce 1444 schválil teologické stanovisko Jana Rokycany a učení táborských bohoslovců bylo odsouzeno jako bludné. Mikuláš z Pelhřimova a jeho stoupenci se však odmítli podřídit.

Jako starší táborských kněží měl nepochybně sídlit na Táboře a jistě tam po nějakou dobu i působil, ale nebylo tomu tak vždy. Po značnou část vlastního husitství byl duchovním správcem táborské obce písecké, která ovšem byla hned po Táboru nejdůležitější a patřila k hnutí už od jeho vzniku. V Písku je doložen jako farář i počátkem roku 1443. Když se v roce 1449 Písek podrobil zemskému správci Jiřímu z Poděbrad, odešel do Tábora. V srpnu 1452 se však Jiřímu poddal i Tábor a Mikuláš byl uvězněn na staroměstské radnici, dokud neslíbil poslušnost Janu Rokycanovi. Nicméně ani poté nebyl propuštěn, ale byl držen v žaláři na hradu zemského správce v Poděbradech. Tam si snad urychlil svůj skon pokusem o útěk, při němž utrpěl těžké zranění; zemřel patrně v roce 1459.

Učení

V nauce o eucharistii odmítl dogma o transsubstanciaci („přepodstatnění"), což je učení o reálné („skutečné") přítomnosti těla Ježíše Krista v této svátosti. Dle jeho názoru svátostný chléb (hostie) „není totožný s Kristovým tělem, sedícím v nebi na pravici Boží, ani tam není Kristovo tělo tak, jak někteří tvrdí, protože tento způsob přítomnosti by předpokládal zánik podstaty chleba a proměnu jeho podstaty v tělo Kristovo." Mikuláš tedy odmítá dogma, že podstata chleba a vína po konsekraci zaniká a je nahrazena podstatou těla a krve Kristovy. Podle jeho nauky je v elementech eucharistie (v hostii a vínu) Kristovo tělo přítomno duchovně a svátostně. Věřícím, kteří svátost řádně přijímají, dává Kristus „život, pastvu, rozkoš, posilnění duchovní, utěšení i všeliké nasycení."

Mikuláš dále vystupoval proti tomu, aby se mše sloužila v ornátech, zavrhoval očistec, modlitby za mrtvé, posty, svěcení svátků kromě neděle a všechny okázalé ceremonie církevní. Jenom bible mu byla pramenem křesťanství; nauky církevních otců jsou od lidí omylných a lze je přijímat, jen pokud jsou v souladu se zákonem Ježíše Krista.

Dílo

Byl dále autorem Výkladu na Zjevení sv. Jana (asi z let 1425–1426), traktátu o večeři Páně a dalších spisů, zejména polemických a obranných; u některých se dochoval jen název.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b KEJŘ, Jiří. Husité. 1. vyd. Praha: Panorama, 1984. 265 s. cnb000021592. S. 240.
  2. ↑ a b c HLAVÁČEK, Ivan, ed. Ze zpráv a kronik doby husitské. Vydání první. Praha: Svoboda, 1981. 487 s. cnb000001015. S. 17.
  3. ↑ a b c d VAVŘINEC z Březové. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., oprav. Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. S. 355.
  4. ↑ VAVŘINEC z Březové. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., oprav. Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759.
  5. ↑ PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba. Vyd. 3.(1. a 2. díl) a vyd. 2. (3. a 4. díl), v jednom svazku a vázané 1. Praha: Odeon, 1992. Jednotlivé díly mají samostatné stránkování. ISBN 80-207-0385-3. S. 125 prvního dílu.
  6. ↑ ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 1998. 815 s. ISBN 80-85983-51-6. S. 177.
  7. ↑ ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-072-6. S. 115.
  8. ↑ a b c Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 19. díl. V Praze: J. Otto, 1902. 1051 s. cnb000277218. S. 426–427.
  9. ↑ a b Výbor z české literatury doby husitské. 2. svazek. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. 630 s. cnb002610105. S. 56
  10. ↑ MOLNÁR, Amedeo, ed. Slovem obnovená: čtení o reformaci. 1. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1977. 265 s. cnb000460704. S. 84, 88–91.
  11. ↑ KEJŘ, Jiří. Husité. 1. vyd. Praha: Panorama, 1984. 265 s. cnb000021592. S. 226.
  12. ↑ ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 1998. 815 s. ISBN 80-85983-51-6. S. 200.
  13. ↑ BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Biskupec z Pelhřimova Mikuláš, s. 23. 
  14. ↑ VAVŘINEC z Březové. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., oprav. Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. S. 356.
  15. ↑ BISKUPEC z Pelhřimova, Mikuláš. Vyznání a obrana táborů. Překlad František Mrázek Dobiáš a Amedeo Molnár. Vyd. 1. Praha: Academia, 1972. 330 s. cnb000129080. S. 80.
  16. ↑ ČERNÝ, Pavel. Co znamená tělo a krev Páně? Eucharistie a zápas o jednotu církve. Theologia vitae. Roč. 2 (2009), čís. 1, s. 73. ISSN 1803-4829. 
  17. ↑ SEDLÁK, Jan Nepomuk. Táborské traktáty eucharistické. Brno: Knihtisk. benedikt. rajhrad., 1918. 106 s. cnb000344460. S, XXV.
  18. ↑ Výbor z české literatury doby husitské. 2. svazek. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. 630 s. cnb002610105. S. 59.
  19. ↑ HLAVÁČEK, Ivan, ed. Ze zpráv a kronik doby husitské. Vydání první. Praha: Svoboda, 1981. 487 s. cnb000001015. S. 18.

Literatura

Související články

Externí odkazy

Portály: Husitství | Křesťanství | Literatura | Středověk | Válka a vojenství | Lidé