Masakr v Sabře a Šatíle

V dnešním světě se Masakr v Sabře a Šatíle stal tématem zájmu a debat v různých oblastech. Od politiky a ekonomiky po zdraví a zábavu, Masakr v Sabře a Šatíle upoutal pozornost milionů lidí po celém světě. S dopadem, který zahrnuje různé aspekty společnosti, Masakr v Sabře a Šatíle nadále vyvolává kontroverze a úvahy. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Masakr v Sabře a Šatíle a jeho vliv na každodenní život, analyzujeme jeho význam v současném kontextu a jeho možné dopady v budoucnu. Stejně tak budeme zkoumat různé pohledy a názory na Masakr v Sabře a Šatíle s cílem nakreslit úplné panorama, které nám umožní pochopit jeho rozsah a význam v současné společnosti.

Památník v Sabře, jih Bejrútu

Masakr v Sabře a Šatíle (arabsky: مذبحة صبرا وشاتيلا) byl masakr palestinských Arabů, který se odehrál 16. až 18. září 1982 během občanské války v Libanonu. Sabra a Šatíla jsou dodnes existující palestinské uprchlické tábory v libanonském hlavním městě Bejrútu. Odhady počtu zabitých se různí. Podle některých zdrojů se jednalo o 474 mužů, žen a dětí,[1] podle jiných o 980,[2] některé hovoří o 2300.[3]

V prosinci 1982 Valné shromáždění Organizace spojených národů masakr odsoudilo a prohlásilo jej za akt genocidy.[4]

Pozadí masakru

Jednou z prvotních příčin bylo tzv. Černé září, což bylo období v roce 1970, kdy v Jordánsku probíhaly nepokoje mezi vládními silami a palestinskými Araby.[2] Palestinci se dokonce pokusili o atentát na krále Husajna I.[5] a poté co teroristé z Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP) nechali na ammánském letišti vyhodit do povětří tři letouny, král vyhlásil stanné právo a jordánská armáda zaútočila proti palestinským militantům.[5] Po eskalaci událostí, kdy do Jordánska dokonce vtrhla syrská armáda, která se ale po izraelské intervenci stáhla, podepsal Jásir Arafat dokument o zrušení palestinských guerillových základen v zemi.[5] To však odmítli členové LFOP a Demokratické fronty pro osvobození Palestiny (DFOP), načež vyzvali ke svrhnutí krále.[5] Jordánská armáda pak zaútočila na dvě centra palestinských militantů a po silných bojích prchla většina militantů do Libanonu.[6] Uvádí se, že během událostí Černého září zemřelo 5–10 tisíc lidí[6] (některé zdroje uvádí až 15 tisíc).[2]

V návaznosti na dlouhodobý vnitrostátní vývoj i aktuální situaci související s pobytem palestinských uprchlíků, vypukla v roce 1975 v Libanonu občanská válka. V roce 1978 podnikly Izraelské obranné síly (IOS) operaci Lítání proti Palestincům, kteří z jihu Libanonu ostřelovali sever Izraele.[7] Při operaci obsadily jih Libanonu, ze kterého se podle rezoluce RB OSN č. 425 stáhly. Rezoluce dále rozhodla o nasazení jednotek UNIFIL (United Nations Interim Force in Lebanon).[7] Poté, co situace opět začala v roce 1982 eskalovat, zahájil Izrael operaci „Mír pro Galileu“, známou také jako první libanonská válka.[8] Válka měla za následek odchod Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásira Arafata ze země.[9] I přesto se však objevovaly násilnosti, z nichž nejvážnější bylo zavraždění libanonského prezidenta a vůdce křesťanských falangistů Bašíra Džamáíla. Bombu, která Bašíra zabila, totiž položil čtyřiadvacetiletý křesťan Habíb Šartúní, který pracoval pro tajné služby v Damašku a byl členem Syrské socialistické národní strany. V reakci na atentát vnikly jednotky falangistů do zmíněných palestinských táborů, kde zmasakrovali uprchlíky, včetně starců, žen a dětí.[10] Počet obětí se oficiálně odhaduje v rozmezí 750 až 3500 osob.

Útok

Po zavraždění libanonského křesťanského prezidenta Bašíra Džamáíla hledali falangisté odplatu. V poledne 15. září izraelská armáda tábory Sabra a Šatila obklíčila, zřídila u vchodů kontrolní stanoviště a v několika přilehlých výškových budovách pozorovatelny. Jedna z nich se nacházela v sedmipodlažní kuvajtské ambasádě, ze které dle časopisu Time byl „volný a panoramatický výhled“ na oba tábory. O několik hodin později začaly izraelské tanky na tábory střílet.[11]

Podle Lindy Malone z Jerusalem Fund se Ariel Šaron a Rafa'el Ejtan[12] setkal s jednotkami falangistických milicí, vyzval je ke vstupu do táborů, přičemž tvrdil, že OOP byla zodpovědná za Džamáílovo zavraždění.[13] Schůzka skončila v 15 h. 16. září.[11]

O hodinu později se 1 500 bojovníků shromáždilo na bejrútském letišti, které obsadil Izrael. Pod velením Elieho Hobeiky se v džípech izraelské armády přesouvali k táborům dle izraelských instrukcí, kudy se dostanou dovnitř. Jednalo se převážně o falangisty, ale někteří bojovníci pocházeli ze „Svobodných libanonských sil“ Saada Haddada.[11] Dle Ariela Šarona a osobního strážce Elieho Hobeiky bylo falangistům dáno „tvrdé a jasné“ varování před útoky na civilisty.[14] Avšak tou dobou bylo známo, že falangisté byli pro Palestince velkým nebezpečím. Dva týdny před masakrem (1. září) otiskl list izraelské armády Bamahane rozhovor izraelského představitele s falangistou, který řekl: „Otázka, kterou si klademe, zní: čím začít - znásilňováním nebo zabíjením?“[15]

První jednotka 150 falangistů vstoupila do tábora v 18 hodin. Během noci stříleli Izraelci nad tábor světlice. Podle jedné holandské zdravotní sestry byl tábor v noci stejně jasný jako „sportovní stadion během fotbalového utkání“.[16]

Ve 23 h. byla izraelskému velení ve východním Bejrútu zaslána zpráva, která hlásila zabití 300 lidí včetně civilistů. Zpráva byla přeposlána do velení v Tel Avivu a Jeruzalémě, kde ji četlo více než 20 izraelských vyšších důstojníků.[11]

V jedné chvíli se jeden z bojovníků rádiem zeptal svého velitele Hobeiky co mají dělat s ženami a dětmi v uprchlickém táboře. Rozhovor zachytil izraelský důstojník a slyšel Hobeikovu odpověď: „Tohle je naposledy, co se mě na něco takového ptáte. Víte naprosto přesně, co máte dělat.“ V pozadí rozhovoru bylo slyšet smích falangistických vojáků.

Odpoledne byl svolán mítink izraelského velitele operace a velitelem falangistů. V pátek ráno nařídili Izraelci falangistům zastavit jejich operaci kvůli zprávám o spáchaném masakru.

17. září se navzdory okupaci podařilo do táborů proniknout několika nezávislým pozorovatelům. Jedním z nich byl norský novinář a diplomat Gunnar Flakstad, který viděl falangisty při uklízení mrtvých těl ze zničených domů v Šatile.[17]

Mnoho nalezených těl bylo zohaveno. Mnoho chlapců bylo vykastrováno, někteří skalpování, někteří měli do těl vyrytý křesťanský kříž.[18]

Americká novinářka Janet Lee Stevens napsala později svému manželovi dr. Franklinovi Lambovi: „Viděla jsem mrtvé ženy v domech se sukněmi vytaženými do pasu a roztaženýma nohama, tucty mladých mužů zastřelených v řadě u zdi, děti s podříznutým hrdlem, těhotnou ženu s rozpáraným břichem a očima stále otevřenýma, její zčernalá tvář v němém výkřiku hrůzy, bezpočet miminek a batolat, kteří byli probodnutí nebo rozpáráni a pohození na haldy odpadků.“[19]

Před masakrem vůdce OOP Jásir Arafat požadoval návrat mezinárodních jednotek Itálie, Francie a USA do Bejrútu, aby chránily civilisty. Tyto jednotky dohlížely na odchod Arafata a OOP z Bejrútu. Itálie vyjádřila „hluboké obavy“ ohledně „nového izraelského postupu“, ale žádné jednotky se do Bejrútu nevrátily.[20] Henry Kamm, zvláštní zpravodaj The New York Times, ve zprávě z 16. září 1982 z Říma napsal: „Jásir Arafat, velitel Organizace pro osvobození Palestiny, dnes vyzval Spojené státy, Francii a Itálii, aby poslali zpět své vojáky do Bejrútu k ochraně jeho obyvatel proti Izraeli...“

„V sázce je čest tří armád a čest jejich zemí,“ řekl Arafat na tiskové konferenci. „Ptám se Itálie, Francie a Spojených států: Co zbylo z vašeho slibu chránit obyvatele Bejrútu?“

Podíl izraelské armády

V silách izraelské armády bylo proti masakru zakročit, neprojevila však o to sebemenší zájem.[10]

Skutečnost, že izraelská armáda nezakročila, vyvolala v Izraeli velkou vlnu protestů.[9] Na telavivském náměstí Izraelských králů se uskutečnila protiválečná demonstrace, jíž se zúčastnilo rekordních 400 tisíc lidí (v té době desetina obyvatel země).[9] Na nátlak veřejnosti byla ustavena vyšetřovací komise (Kahanova komise), která měla prošetřit podíl IOS na masakru.[21] Komisi vedl soudce nejvyššího soudu Jicchak Kahan.[21] Závěry vyšetřování prokázaly, že hlavní vinu na masakru mají jednotky falangistů.[21][22] Izraelskou armádu zpráva označila za nepřímo zodpovědnou.[21][22] Nejhůře ze zprávy vyšel tehdejší ministr obrany a pozdější premiér Ariel Šaron, náčelník generálního štábu Rafael Ejtan a velitel vojenské kontrarozvědky Aman Jehošua Sagui.[21][22] Nikdo z nepřímých viníků nebyl nikdy trestně stíhán.[21]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sabra and Shatila massacre na anglické Wikipedii.

  1. ↑ ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 159. 
  2. ↑ a b c SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém: ohnisko dění. Ostrava: A-alef, 2003. ISBN 80-85237-71-7. S. 77. 
  3. ↑ GILBERT, Martin. Izrael - dějiny. Brno: BB art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 497. 
  4. ↑ The situation in the Middle East . OSN, 1982-12-16 . Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 142
  6. ↑ a b Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 143
  7. ↑ a b Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 155
  8. ↑ Izrael - dějiny. S. 492
  9. ↑ a b c Izrael - dějiny. S. 496-497
  10. ↑ a b Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 158-159
  11. ↑ a b c d Shahid, Leila. The Sabra and Shatila Massacres: Eye-Witness Reports. Journal of Palestine Studies, Vol. 32, No. 1. (Autumn, 2002), pp. 36–58.
  12. ↑ Linda Malone, "Prime Minister Ariel Sharon, A War Criminal" Archivováno 14. 7. 2006 na Wayback Machine., Information Brief No. 78, 14 June 2001, The Jerusalem Fund / The Palestine Center. Accessed 24 February 2006.
  13. ↑ Robert Fisk: The Great War for Civilisation: The Conquest of the Middle East, pp. 484,488–489, ISBN 978-1-4000-7517-1
  14. ↑ Robert Maroun Hatem, From Israel to Damascus, Chapter 7: The Massacres at Sabra and Shatilla online Archivováno 30. 3. 2003 na Wayback Machine.. Accessed 24 February 2006.
  15. ↑ David Hirst, (2010). Beware of small states. Nation Books. ISBN 978-0-571-23741-8. p. 156
  16. ↑ New York Times, 26 September 1982. in Claremont Research p. 76
  17. ↑ Harbo, John (20 September 1982). Aftenposten. Middle East correspondent Harbo was also quoted with the same information on ABC News "Close up, Beirut Massacres", broadcast 7 January 1983.
  18. ↑ "Syrians aid 'Butcher of Beirut' to hide from justice," The Daily Telegraph, 17 June 2001.
  19. ↑ weekly.ahram.org.eg . . Dostupné v archivu pořízeném dne 03-04-2011. 
  20. ↑ http://www.nytimes.com/1982/09/17/world/arafat-demands-3-nations-return-peace-force-to-beirut.html?scp=1&sq=henry+kamm+september+17+1982&st=nyt
  21. ↑ a b c d e f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 161
  22. ↑ a b c Izrael - dějiny. S. 498-499

Související články

Externí odkazy