Lidská práva v Polsku

Lidská práva v Polsku jsou uvedena ve druhé kapitole ústavy ratifikované v roce 1997. Polsko je smluvní stranou několika mezinárodních dohod týkajících se lidských práv, včetně Evropské úmluvy o lidských právech, Všeobecné deklarace lidských práv, Helsinských dohod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluvy o právech dítěte.

Lidská práva v Polsku nejsou v praxi vždy dodržována. Od roku 1959 do roku 2019 Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že se v Polsku porušila lidská práva v 989 případech.^[1] V roce 2021 zařadila ILGA-Europe Polsko podruhé za sebou na nejnižší příčku v Evropské unii v oblasti ochrany práv LGBT osob.^[2]

Prvky toho, co se dnes nazývá lidskými právy, lze nalézt již v raných dobách polského státu. Kališský zákon (1264) zavedl četná práva pro židovské menšiny v Polsku. Varšavská konfederace z roku 1573 potvrdila náboženskou svobodu všech obyvatel Polska, což bylo nesmírně důležité pro stabilitu tehdejší mnohonárodnostní polské společnosti. Všichni šlechtici shromáždění ve Varšavě podepsali dokument, v němž se zástupci všech hlavních náboženství zavázali ke vzájemné podpoře a toleranci.^[3][4]

V novodobé historii se lidská práva výrazně zlepšila až po pádu komunismu v roce 1989, kdy byly staré represivní normy prosovětského komunistického režimu nahrazeny moderní demokratickou vládou zaručující prvotřídní občanská a politická práva, což potvrdila i organizace Freedom House.^[5]

Polsko ratifikovalo dohodu o Mezinárodním trestním soudu. Tělesné tresty jsou od roku 2010 zcela zakázány. Trest smrti byl zrušen v září 1998.^[6]

Svoboda projevu je v Polsku omezena různými zákony, které zakazují projevy považované za urážku polských státních symbolů nebo prezidenta. Existují také zákony proti urážce náboženského cítění či urážce památek.^[8] V roce 2019 byla zatčena LGBT aktivistka Elżbieta Podleśna za vytvoření a vystavení Duhové madony, která je adaptací Černé madony čenstochovské.^[9]

V roce 2017 Amnesty International vyjádřilo obavy ohledně svobody shromažďování v Polsku a uvedlo, že „úřady používají techniky, jako je sledování, obtěžování a stíhání, aby rozehnaly a zabránily masovým protestům“.^[10] Rovněž uvedlo, že „úřady často upřednostňují provládní a nacionalistické demonstrace před jinými typy shromáždění“.^[11]

Feminismus v Polsku začal v 19. století v době zahraničních vojenských okupací, které byly poznamenány hrubým zneužíváním moci zejména ze strany Rusů,^[12] což mělo dopad i na práva žen.^[13] Před poslední vojenskou okupací v roce 1795 se však ženy, které platily daně, mohly prosadit v politice. Předchůdkyni polského feminismu Narcyzu Żmichowskou, která v roce 1842 založila skupinu sufražetek, Rusové na tři roky uvěznili.^[14][15] Od roku 1918, po návratu nezávislosti, mohly všechny ženy volit. Polsko bylo patnáctou (dvanáctou suverénní) zemí, která zavedla všeobecné volební právo pro ženy. Přesto existuje v současném Polsku řada problémů týkajících se žen, jako je právo na potrat (formálně povolený pouze za zvláštních okolností) a „skleněný strop“.^[16][17]

Domácí násilí, jak vyplývá ze zprávy webu TheNews z roku 2011, vnímá jako problém každý pátý respondent. Třicet osm procent Poláků zná alespoň jednu rodinu, kde dochází k fyzickému násilí, a sedm procent tvrdí, že zná alespoň jednu rodinu, kde dochází k sexuálnímu násilí, což vyplývá z průzkumu výzkumného centra SMG KRC. Průzkum ukázal, že 27 % respondentů se zdráhá zakročit proti zjevným násilníkům z obavy, že by se násilí mohlo přenést na ně samotné, zatímco 17 % se domnívá, že upozornění na problém by původní oběti nepomohlo. Čtvrtina dotázaných se domnívala, že sousedé nebo známí nemají povinnost jednat, když se dozvědí o domácím násilí, protože se domnívají, že je těžké posoudit, která strana je v právu.^[18] 43 % dotázaných prohlásilo, že zasahovat do rodinných záležitostí je přípustné pouze tehdy, když někdo požádá o pomoc, a 14 % dotázaných uvedlo, že nemá smysl takový případ oznamovat, protože oběť by bez ohledu na to nevyhnutelně ustoupila od právních kroků.^[18] 13 % dotázaných uvedlo, že takové zneužívání je soukromou rodinnou záležitostí, 16 % dotázaných uvedlo, že existují situace, kdy je násilí v domácnosti oprávněné. Přibližně 26 % dotázaných uvedlo, že se stali obětí fyzického násilí.^[18]

Znásilnění je nezákonné a trestá se až 12 lety vězení (včetně znásilnění manžela/manželky). Sexuální obtěžování je vzhledem ke společenským názorům nedostatečně hlášeno.^[19] V lednu 2014 byla zavedena reforma, která zjednodušila řízení a zároveň z něj učinila trestný čin stíhaný státem, a nikoli soukromou obžalobu.^[20]

Dne 29. října 2020 vyzvalo Amnesty International polské úřady, aby chránily pokojné demonstranty demonstrující proti omezení potratů před obtěžováním a násilnými útoky ze strany protidemonstrantů. Podle organizace čelili protestující v minulosti nadměrnému použití síly ze strany policistů a byli svévolně zadržováni bez přístupu k právníkům.^[21]

Polsko podepsalo deklaraci OSN o právech LGBTQ+ lidí, ale svazky osob stejného pohlaví nejsou v Polsku uznávány. Polsko však není na seznamu zemí se státem podporovanou homofobií a homosexualita nebyla v Polsku nikdy trestná. Homosexualita byla potvrzena jako legální v roce 1932^[22] a Polsko také uznává změnu pohlaví a nevyžaduje sterilizaci svých transsexuálních občanů.^[23]

V červenci 2021 Evropská komise oznámila, že podala na Polsko (spolu s Maďarskem) žalobu za porušování základních práv LGBTQ+ osob.^[24][25]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Human rights in Poland na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lidská práva v Polsku na Wikimedia Commons

Lidská práva v evropských zemích
Země	Albánie • Andorra • Arménie • Ázerbájdžán • Belgie • Bělorusko • Bosna a Hercegovina • Bulharsko • Černá Hora • Česko • Dánsko • Estonsko • Finsko • Francie • Gruzie • Chorvatsko • Irsko • Island • Itálie • Kazachstán • Lichtenštejnsko • Litva • Lotyšsko • Lucembursko • Maďarsko • Malta • Moldavsko • Monako • Německo • Nizozemsko • Norsko • Polsko • Portugalsko • Rakousko • Rumunsko • Rusko • Řecko • San Marino • Severní Makedonie • Slovensko • Slovinsko • Spojené království • Srbsko • Španělsko • Švédsko • Švýcarsko • Turecko • Ukrajina • Vatikán
Území se sporným postavením	Abcházie • Jižní Osetie • Kosovo • Podněstří
Teritoria, kolonie a zámořská území	Faerské ostrovy (Dán.) • Gibraltar (VB) • Guernsey (VB) • Jersey (VB) • Man (VB)