Libouchec (zámek)

V tomto článku prozkoumáme Libouchec (zámek), téma, které upoutalo pozornost milionů lidí po celém světě. Libouchec (zámek) je téma, které vyvolalo velký zájem díky své relevanci v každodenním životě, svému vlivu na společnost a významu v různých oblastech. V tomto článku budeme podrobně zkoumat Libouchec (zámek), zkoumat jeho původ, jeho vývoj v čase a jeho vliv na různé aspekty života. Od jeho dopadu na pop kulturu až po jeho roli v historii, Libouchec (zámek) je téma, které si zaslouží být důkladně prostudováno. Prostřednictvím multidisciplinárního přístupu budeme analyzovat různé aspekty Libouchec (zámek) a jeho dopad na moderní svět. Připravte se na ponoření do fascinujícího světa Libouchec (zámek) a objevte vše, co toto téma nabízí!

Libouchec
Nádvoří
Nádvoří
Základní informace
Slohrenesanční
Výstavba1611
StavebníkGünter z Bünau
Další majiteléThunové
rytíři z Bünau
Současný majitelPolesí Střekov, a.s.
Poloha
AdresaLibouchec, ČeskoČesko Česko
Souřadnice50°45′33,77″ s. š., 14°2′17,57″ v. d.
Map
Další informace
Rejstříkové číslo památky44040/5-5347 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Webwww.zameklibouchec.cz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Libouchec je zámek na okraji střední části obce Libouchec v okrese Ústí nad Labem. Založen byl ve druhé polovině 16. století rytíři z Bünau. Není veřejně přístupný, ale majitel umožňuje prohlídky nebo konání společenských akcí. Od roku 1989 je chráněn jako kulturní památka.[1]

Historie

Vstupní průčelí

Předchůdcem zámku byla gotická tvrz. Písemné zprávy o ní se nedochovaly, ale předpokládá se, že byla postavena ve čtrnáctém století, kdy patřila Vartenberkům. Poté, co byl Libouchec připojen k děčínskému panství, přestala sloužit jako panské sídlo, a zpustla.[2] Stávala na místě domu čp. 175 a tvrziště, které se po ní zachovalo, zaniklo až v sedmdesátých letech dvacátého století.[3]

Renesanční zámek založil po roce 1579 Günter z Bünau poté, co libouchecké panství zdědil po svém otci. Jeho potomkům vesnice patřila do roku 1628, kdy Rudolf starší z Bünau kvůli obnovenému zřízení zemskému prodal svůj majetek Kryštofu Šimonovi z Thunu za 73 tisíc rýnských zlatých[3] a odešel ze země. Libouchec byl opět připojen k Děčínu, a v zámku od té doby sídlili úředníci.[2] V roce 1631 se zámku na krátký čas zmocnili páni z Bünau během vpádu saských vojsk, ale o rok později při jejich ústupu Libouchec opět opustili.[3]

Roku 1872 zámek vyhořel a po rekonstrukci byl využíván k obytným a hospodářským účelům. Ve druhé polovině dvacátého století v zámeckém areálu hospodařil státní statek.[2] Od roku 2003 je majitelem zámku společnost Polesí Střekov, která objekt postupně opravuje, umožňuje prohlídky a konání společenských událostí. [4][5]

Stavební podoba

Dvoukřídlý jednopatrový zámek byl postaven v severozápadním nároží poplužního dvora. Obě křídla byla v prvním patře spojena pavlačí, po které se zachovaly dvě ozdobné konzole. Sklepní prostory jižního křídla jsou zaklenuté valenými klenbami. Místnosti v přízemí obou křídel mají křížové klenby a místnosti v prvním patře jsou plochostropé. Pokoje v patře zpřístupňovala chodba, do které na jednom konci ústila pavlač a na druhém schodiště z mladší osmiboké věže.[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky . Praha: Národní památkový ústav . Identifikátor záznamu 156383 : Zámek. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ . 
  2. ↑ a b c ANDĚL, Rudolf, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. S. 278–279. 
  3. ↑ a b c d ÚLOVEC, Jiří. Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech. A–M. Svazek 1. Praha: Libri, 2003. 504 s. ISBN 80-7277-099-3. Kapitola Libouchec, s. 420–426. 
  4. ↑ Zámek Libouchec . Polesí . Dostupné online. 
  5. ↑ Zámek Libouchec . . Dostupné online. 

Literatura

  • SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Litoměřicko a Žatecko. Svazek XIV. Praha: Jiří Čížek – ViGo agency, 2000. 446 s. Kapitola Tvrze okolo Děčína, s. 94. 

Související články

Externí odkazy