V dnešním světě je Leonor Michaelis téma velkého významu a zájmu širokého publika. Ať už kvůli svému dopadu na společnost, jeho vlivu na populární kulturu nebo jeho významu v profesionální oblasti, Leonor Michaelis se stal bodem sbližování pro různé pohledy a diskuse. V tomto článku se ponoříme do vzrušujícího světa Leonor Michaelis, prozkoumáme jeho různé aspekty, analyzujeme jeho relevanci v různých kontextech a nabídneme panoramatický pohled, který čtenáři umožní pochopit důležitost a rozsah tohoto tématu. Prostřednictvím podrobné a přísné analýzy odhalíme složitost Leonor Michaelis a nabídneme nové perspektivy, které obohatí debatu o tomto fascinujícím tématu.
Leonor Michaelis | |
---|---|
![]() | |
Narození | 16. ledna 1875 Berlín |
Úmrtí | 8. října 1949 (ve věku 74 let) New York |
Místo pohřbení | Ridgewood |
Povolání | biochemik, lékař, chemik, vysokoškolský učitel a fyzik |
Alma mater | Humboldtova univerzita Köllnisches Gymnasium (Berlín) Freiburská univerzita |
Témata | biochemie |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Leonor Michaelis (16. ledna 1875, Berlín – 8. října 1947, New York) byl německý biochemik a lékař známý svou spoluprací s Maud Mentenovou na enzymové kinetice a jako spolutvůrce rovnice Michaelise-Mentenové.
Narodil se v Berlíně. Vystudoval lékařství ve Freiburgu kde absolvoval v roce 1897. Poté se přestěhoval do Berlína, kde téhož roku obdržel doktorát. Michaelis pracoval postupně jako asistent Paula Ehrlicha (1898–1899), Moritze Littena (1899–1902) a Ernsta Viktora von Leydena (1902–1906). V roce 1906 se stal ředitelem bakteriologické laboratoře v berlínské nemocnici "Am Urban". V roce 1908 byl jmenován mimořádným profesorem na Humboldt-Universität zu Berlin. V roce 1922 přesídlil na Nagoyskou universitu v Japonsku jako profesor biochemie a v roce 1929 pak finálně do Rockefeller Institute of Medical Research v New Yorku, kde zůstal až do své smrti.
Mimo jeho role při formulaci rovnice Michaelis-Mentenové (1913) objevil Janusovu zeleň na supravitální barvení mitochondrií a zjistil, že kyselina thiooctová je schopna rozrušovat disulfidické můstky v keratinu, čehož se dodnes využívá při tvorbě vlnitých vlasů při trvalé.