V tomto článku se budeme věnovat tématu Laplaceova transformace, které vyvolalo velký zájem a debatu v různých oblastech. Laplaceova transformace je relevantní téma, které ovlivňuje každodenní životy lidí na osobní i globální úrovni. V průběhu let se Laplaceova transformace vyvíjel a vytvářel různé pohledy a názory, což vyvolalo nekonečné diskuse a analýzy o jeho důležitosti, důsledcích a možných řešeních. Proto je nezbytné ponořit se hlouběji a pochopit složitost Laplaceova transformace, abyste si vytvořili informovaný názor a přispěli k dialogu na toto téma. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Laplaceova transformace a analyzujeme jeho dopad na dnešní společnost.
Laplaceova transformace v matematice označuje jednu ze základních integrálních transformací. Používá se k řešení některých obyčejných diferenciálních rovnic,[1] zejména těch, jež se objevují při analýze chování elektrických obvodů, harmonických oscilátorů a optických zařízení. V technice se s ní setkáme při studiu vlastností systémů spojitě pracujících v čase, kde je protějškem Z-transformace pro diskrétní systémy.
Užitečnost Laplaceovy transformace spočívá v tom, že převádí funkce reálné proměnné na funkce komplexní proměnné způsobem, při němž se mnohé složité vztahy mezi původními funkcemi radikálně zjednoduší.
Laplaceovu transformaci odvodil roku 1812 francouzský matematik Pierre-Simon de Laplace. Již dříve (1737) však tuto transformaci použil Leonhard Euler při řešení jistých obyčejných diferenciálních rovnic.
Nechť je funkce spojitá (nebo alespoň po částech spojitá) a definovaná na intervalu . Pak Laplaceova transformace funkce je definována integrálním vztahem:
kde je komplexní nezávisle proměnná. Obraz funkce při Laplaceově transformaci je funkce jedné komplexní proměnné , často ji značíme . Definičním oborem je oblast konvergence integrálu (viz níže).
Funkci nazýváme originálem a funkci obrazem funkce .
Inverzní Laplaceova transformace je dána vztahem:
kde je libovolné reálné číslo ležící v oblasti konvergence (pak celá přímka , přes niž se integruje, leží v oblasti konvergence (viz níže)).
I v případě, že funkce je na celém intervalu spojitá a definovaná, nemusí její obraz existovat. Jestliže totiž má mít definiční integrál konečnou hodnotu, musí splňovat kritérium konvergence
Například funkce tuto podmínku nesplňuje, a proto její obraz neexistuje.
Pro danou funkci se množina hodnot , pro něž integrál v Laplaceově transformaci konverguje, nazývá oblast konvergence. Lze ukázat, že jestliže integrál konverguje pro v bodě , pak konverguje v každém bodě , pro který . Oblast konvergence Laplaceovy transformace je tedy , kde je dáno chováním funkce pro .
Pro každou funkci takovou, že existuje, platí pro skoro všechna (Lerchova věta):
Výhodou použití Laplaceovy transformace pro počítání diferenciálních rovnic je její vztah k derivaci:
Vzorec lze odvodit pomocí integrace per partes a platí právě tehdy, když jednotlivé derivace existují. Tento vztah umožňuje přímé začlenění počátečních podmínek do výpočtu řešení diferenciální rovnice.
Pro dané funkce a , a jejich příslušné Laplaceovy transformace a následující tabulka shrnuje vlastnosti Laplaceovy transformace:
Vzor | Obraz | Komentář | |
---|---|---|---|
Linearita | Obrazem lineární kombinace vzorů je lineární kombinace obrazů s týmiž koeficienty. Odvodit lze na základě definičního vztahu. Této vlastnosti se využívá při odvozování goniometrických a hyperbolických funkcí. | ||
Derivování podle parametru | |||
Derivování originálu | Získá se z integrování per partes. Odčítá se limita funkce zprava v počátku (počáteční podmínka). | ||
Integrování originálu | je Heavisideova funkce. | ||
Podobnost | |||
Tlumení | |||
Konvoluce | |||
Posunutí (věta o translaci) | Posunutí proměnné v originále o konstantu se projeví vynásobením obrazu výrazem |