Koartikulace

V dnešní době se Koartikulace stalo tématem velkého významu ve společnosti. Od svého vzniku Koartikulace podnítil zájem a debaty v různých oblastech, generoval protichůdné názory a hloubkové analýzy. Jeho dopad se neomezuje na jediný sektor, ale prostupuje různými aspekty každodenního života a ovlivňuje vše od politiky po populární kulturu. Proto je nezbytné ponořit se hlouběji do významu a důsledků Koartikulace, pochopit jeho skutečný rozsah a být schopni řešit jeho dlouhodobé důsledky. V tomto článku podrobně prozkoumáme různé dimenze Koartikulace a také jeho dopad na dnešní společnost.

Koartikulace (z lat. co(n)- spolu, dohromady a articulare - článkovat, zřetelně vyslovovat) je vzájemné ovlivňování artikulačních pohybů, ke kterému dochází při výslovnosti sousedních hlásek, potažmo pozměnění (modifikace, akomodace) artikulace (a tím pádem i kvality) vyslovovaných hlásek.

Základní podoba souhlásky je slyšet jen v jejím základním postavení (tedy na začátku přízvukového taktu před samohláskou nebo v intervokalické pozici, mezi samohláskami - například "n" a "k" ve slově ), v ostatních pozicích je její znění (kvalita) vždy poněkud ovlivněno jejím okolím, byť zpravidla minimálně a v hovoru neznatelně. V důsledku koartikulace může ale dojít i k historické změně hlásky (například symptom, symbol z řecké předpony syn- (přejaté do latiny), po níž následovala labiála)[1].

Intervokalické oslabování konsonantů

Intervokalické oslabování konsonantů je jev, při němž se okluzivy mění na hlásky úžinové. Příkladem může být výslovnost (nezohledňuje se akání) psaného dobrogo v ruštině.[2]

Reference

  1. ↑ HOLUB, Josef; LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha: SPN, 1992. ISBN 80-04-23715-0. S. 425. 
  2. ↑ Zdena Palková: Fonetika a fonologie češtiny. Praha : Karolinum 1997, s. 145

Související články

Literatura

  • Encyklopedický slovník češtiny
  • Mluvnice češtiny 1, s. 61