Josef Zvěřina

Reverendus Dominus Prof. ThDr. Josef Zvěřina
Církev	římskokatolická
Svěcení
Kněžské svěcení	11. července 1937 Řím
Osobní údaje
Datum narození	3. května 1913
Místo narození	Střítež Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí	18. srpna 1990 (ve věku 77 let)
Místo úmrtí	Nettuno, Itálie Itálie
Příčina úmrtí	utonutí při koupání v moři
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Národnost	česká
Povolání	římskokatolický duchovní vysokoškolský pedagog
Vzdělání	teologie, filozofie dějiny umění
Alma mater	Papežská lateránská univerzita
Řády a ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třída, in memoriam (1991)
multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Zvěřina (3. května 1913 Střítež^[1] – 18. srpna 1990 Nettuno, Itálie) byl český římskokatolický kněz, teolog, historik umění, filozof a vysokoškolský pedagog.

Narodil se na Českomoravské vysočině, rodina se ale brzy přestěhovala do Vídně, kde otec Josef Zvěřina pracoval jako strojní zámečník, jeho matka se za svobodna jmenovala Marie Vedralová.^[2] Roku 1918 se vrátil s rodiči do Stříteže a na studium dlouho neměl pomyšlení. Na doporučení místního faráře se nakonec přece odhodlal ke studiu a shodou okolností se dostal roku 1924 do Prahy. V roce 1932 maturoval na Arcibiskupském gymnáziu (jeho spolužáky v ročníku byli mj. Jan Lebeda, Jan Čeřovský, Alois Verzich, Zdeněk Zenger).^[3] Poté byl poslán do římské papežské koleje Nepomucenum a studoval teologii a filosofii v Ateneu na Papežské lateránské univerzitě. Na kněze byl vysvěcen 11. července 1937 v Římě a rok tam byl představeným české koleje. Roku 1938 se vrátil do vlasti a byl kaplanem nejprve v tehdejším Falknově (Sokolov), kde zažil národnostní napětí i nenávist, později u svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze. Po zrušení českých vysokých škol v roce 1939 přednášel na náhradním teologickém učilišti, pro protiněmecký postoj byl však v letech 1942 až 1943 internován 13 měsíců v Zásmukách.

Po válce nastoupil na obnovenou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (spolu s Alexandrem Heidlerem) jako asistent prof. Josefa Cibulky pro obor křesťanská archeologie a dějiny umění. Jeho zájem sice směřoval k dogmatice, ale tu mu na fakultě nebylo dopřáno přednášet. Nebyl pro něj však problém věnovat se jakémukoliv oboru. Během ročního studijního pobytu v Paříži (École des Hautes Etudes, Institut d'Art et d'Archéologie, École des Chartes, École du Louvre) v letech 1946–1947 stihl sepsat disertaci o románských freskách v kostele sv. Mikuláše v západofrancouzském Tavantu (département Indre-et-Loire), která byla pochvalně přijata na mezinárodním fóru. Doktorát získal na Karlově univerzitě v Praze.^[4]

Po zrušení teologických učilišť v roce 1950 byl povolán na vojenské cvičení, kde 13 měsíců manuálně pracoval v útvarech PTP. Začátkem roku 1952 byl spolu s dalšími třiceti katolíky zatčen a odsouzen na 22 let vězení, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv.^[2] Vrátil se až po téměř čtrnácti letech v roce 1965, propuštěn na podmínku, v tu dobu byl vězněn ve Valdicích.^[2] Prošel několika manuálními zaměstnáními (topič, prodavač, skladník), přesto i v této těžké době sloužil jako teolog v podzemní církvi. V letech 1967–1969 byl zaměstnán jako správce depozitáře Národní galerie. V roce 1969 nastoupil na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích pro obor Teologie svátostí a křesťanská archeologie jako asistent, později docent, ale už roku 1970 musel z fakulty odejít. Poté vykonával duchovní správu na faře v Praskolesích u Zdic, kde si však získal takovou vážnost, že se znelíbil úřadům a v roce 1974 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti a musel odejít do důchodu. Bydlel v Praze Košířích na Malvazinkách a věnoval se výuce i duchovnímu vedení řeholnic a studentů, kteří se připravovali na kněžství. Roku 1988 mu byl udělen čestný doktorát teologie na univerzitě v Tübingen.

Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a spolupracoval s disidenty, kteří později zaujímali vysoká místa ve státní správě. O jeho aktuální statě byl i velký zájem v cizině, kde publikoval v mnoha odborných časopisech, a několik jeho prací vyšlo v překladu i knižně. Postupně si získal důvěru pražského arcibiskupa kardinála Tomáška a stal se jeho rádcem. Spolu s Otou Mádrem vydával časopis Teologické texty.^[2]

V listopadu 1989 navštěvoval stávkující studenty a často hovořil na pozvání v terénu. V sobotu 25. listopadu 1989 vystoupil také na zcela zaplněné letenské pláni. Když si bohoslovci v Litoměřicích prosadili personální změny, vrátil se tam jako profesor a děkan, a to s náročným úkolem zprostředkovat studium teologie i zájemcům mimo seminář. V této souvislosti založil také Českou křesťanskou akademii a stal se jejím prvním předsedou. Velmi se sblížil s papežem Janem Pavlem II., s nímž se setkal v Krakově a později v Itálii. V Itálii 18. srpna 1990 při koupání v moři náhle zemřel. Nemohl tak uskutečnit svůj záměr vyučovat v Ústavu dějin křesťanského umění znovu založené katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy.

Josef Zvěřina je pochován v západní (řeholní) části Vyšehradského hřbitova, v jednom hrobě se svými přáteli a spolubratry, spirituálem Václavem Matějem Vlnařem, Janem Rosůlkem, jeho sestrou Marií Rosůlkovou a řeholními sestrami řádu sv. Voršily.^[5]

V prosinci 1990 byl plně rehabilitován.^[2]

• 1991 Řád Tomáše Garrigua Masaryka , II. třídy, in memoriam
• 1993 Zlatá pamětní medaile Univerzity Karlovy, in memoriam
• 2002 Česká křesťanská akademie postavila ve Stříteži pomník na počest tohoto významného místního rodáka^[6]
• 2016 Rada hlavního města Prahy pojmenovala po Josefu Zvěřinovi nově vzniklou ulici v Praze 3^[7]

• „Strach a lež jsou nejmocnější spojenci všech diktatur.“^[8]
• „Člověk musí být tak trochu fantasta, zvlášť když jsou poměry zlé, aby neztratil elán.“^[9]
• „O kriminál si nikdo koledovat nemá, ale jsou situace, kdy prostě člověk musí splnit takový ten kategorický imperativ. A pak se neptá, co z toho bude.“^[10]
• „V kriminále se asi člověk naučí žít to slovo evangelia, že Bůh sesílá déšť a světlo na dobré i zlé, tedy jisté velkodušnosti.“^[11]

Kariéru Josefa Zvěřiny nejlépe charakterizují slova Oto Mádra: „Ke své eminentní roli rostl od mládí. V jiných časech by jeho kariéra patrně vyvrcholila biskupskou mitrou a kardinálským purpurem, jak mu už za studií předpovídali kolegové v římském Nepomucenu. Místo toho se stal jeho život přímo modelem kariéry směrem dolů.“^[12]

• Les peintures murales de la crypte de Tavant, in: Mélanges Guillaume de Jerphanion 2 (Orientalia Christiana Periodica 13) Rome 1947, s. 675–693
• Znakovost obrazové složky filmu, Praha: Filmový ústav 1968. 124 s.
• Věrouka: Mariologie, O milosti, O svátostech, Eschatologie, Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1970. 98 s.
• Výtvarné dílo jako znak, Praha: Obelisk 1971. 156 s.
• L’esperienza della Chiesa, Milano: Jaca Book 1971. 179 s.
• Il coraggio di essere Chiesa, Bologna: Centro Studi Europa Orientale 1978. 142 s.
• Ich habe mich entschieden: Mut zum Glauben, Freiburg: Herder 1980. 160 s.
• Odvaha být církví, Mnichov: Opus Bonum 1981. 176 s.
• KANTŮRKOVÁ Eva – ZVĚŘINA Josef, Dialog o víře, Praha: Scriptum 1993. 78 s. (předchozí vydání: Mnichov: Opus bonum )
• Maria, Mnichov: Opus Bonum 1988. 169 s.
• La gioa di essere Chiesa, Bologna: Centro Studi Europa Orientale 1990. 127 s.
• Teologie Agapé. Svazek I., Dogmatika, Praha: Vyšehrad 2003. 404 s. (předchozí vydání: Praha : Scriptum, 1992)
• Teologie Agapé. Svazek II., Dogmatika, Praha : Scriptum, 1994
• Pět cest k radosti, 3. vydání, Praha: Vyšehrad 2003 (Praha : Zvon, 1995; Praha : Zvon, 1997)
• Fünf Wege zur Freude: theologische Reflexionen über eine kämpfende Kirche, Leipzig: Benno 1995. 206 s.
• Vzdor ducha: z dopisů a kratších zamyšlení, Praha: Vyšehrad 2002
• Pět cest k radosti, nakl. Vyšehrad Praha 2003, ISBN 80-7021-590-9

• Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1727–1728, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
• HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 177–178. 
• KŘÍŽKOVÁ, Marie Rút. Žít jako znamení : rozhovory s Josefem Zvěřinou. Praha : Zvon, 1995. 159 s. ISBN 80-7113-147-4 (2. vydání 1997. ISBN 80-7113-223-3).
• NOVOTNÝ Vojtěch, Katolická teologická fakulta 1939–1990 : prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Praha : Karolinum, 2007. 523 s. ISBN 978-80-246-1369-7.
• NOVOTNÝ, Vojtěch. Odvaha být církví: Josef Zvěřina v letech 1913-1967. 1. vyd. Praha: Karolinum Press, 2014. 592 s. Dostupné online. ISBN 9788024624327. 
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 819. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 576–577. 

• Seznam nositelů Řádu Tomáše Garrigua Masaryka
• Charta 77
• Nepomucenum
• Česká křesťanská akademie
• Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy
• Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Zvěřina na Wikimedia Commons
• Osoba Josef Zvěřina ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Zvěřina
• Josef Zvěřina v informačním systému abART
• Medailon J. Zvěřiny v cyklu ČT Světci a svědci
• Biografické heslo na stránkách FF MU
• iEncyklopedie: Josef Zvěřina
• Josef Zvěřina na stránkách Centra dějin české teologie KTF UK Archivováno 30. 10. 2013 na Wayback Machine.
• Josef Zvěřina na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů