V dnešním světě se Josef Ferdinand Bavorský stalo tématem velkého zájmu a významu. Dopad Josef Ferdinand Bavorský je stále patrnější v mnoha oblastech života, od technologie po politiku, kulturu a společnost obecně. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Josef Ferdinand Bavorský a jeho vliv na různé aspekty naší každodenní reality. Od jeho počátků až po současný vývoj budeme analyzovat, jak Josef Ferdinand Bavorský utvářel svět, ve kterém žijeme, a jak v tom bude pokračovat i v budoucnu. Prostřednictvím hloubkové analýzy a kritické reflexe se snažíme osvětlit důležitost a relevanci Josef Ferdinand Bavorský dnes.
Josef Ferdinand Bavorský | |
---|---|
![]() Josef Ferdinand, kurprinc bavorský na portrétu Josepha Viviena z roku 1698 | |
Narození | 28. října 1692 Vídeň |
Úmrtí | 6. února 1699 (ve věku 6 let) Brusel |
Příčina úmrtí | Náhlá příhoda břišní |
Místo pohřbení | Katedrála svatého Michaela archanděla a svaté Guduly |
Nábož. vyznání | katolická církev |
Rodiče | Maxmilián II. Emanuel[1] a Marie Antonie Habsburská[1] |
Rod | Wittelsbachové |
Příbuzní | Klement August Bavorský, Jan Teodor Bavorský, Karel VII. Bavorský, Ferdinand Maria Inocenc Bavorský, Emanuel František Josef Bavorský, Filip Mořic Bavorský a Marie Anna Karolína Bavorská (sourozenci) |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Josef Ferdinand Leopold, kurprinc bavorský (28. října 1692 Vídeň – 6. února 1699 Brusel) byl bavorský princ a předčasně zesnulý dědic španělského krále Karla II.
Josef Ferdinand se narodil z manželství bavorského kurfiřta Maximilána II. Emanuela s Marií Antonií Habsburskou. Marie Antonie byla jediným přeživším dítětem z prvního manželství císaře Svaté říše římské Leopolda I. s Markétou Terezou Habsburskou a na otcovo „přání“ se v šestnácti letech stala první ženou bavorského kurfiřta, kterému porodila tři syny. Zemřela krátce, dva měsíce, po narození Josefa Ferdinanda, nejmladšího z nich; jeho starší sourozenci zemřeli v útlém věku.
Španělský král Karel II. jej ve své závěti určil svým nástupcem v čele španělské říše a jeho volba nalezla podporu ze strany Holandska a Anglie. Nakonec ji s velkou nechutí uznal i Ludvík XIV., který hodlal španělský trůn získat spíše pro svůj rod (ve smlouvě, kterou o této věci uzavřel v roce 1698 s Vilémem III. Oranžským, za to požadoval rozsáhlá území Španělska v Toskánsku, okolo Pyrenejí a v Itálii). Nástupnictví Josefa Ferdinanda nebylo po chuti ani Leopoldovi I., který hodlal získat španělský trůn pro svého syna Karla a navíc neměl dostat žádné kompenzace, proti spojené síle Anglie, Holandska a Francie se však postavit nemohl a následnictví Josefa Ferdinanda tak akceptoval.
Nástupnictví ve Španělsku se tak zdálo být vyřešeno, avšak kurprinc ve věku necelých šesti a půl let při pobytu v Bruselu nečekaně onemocněl náhlou příhodou břišní (gastroenteritidou či peritonitidou) a zemřel.
Jak Francouzi, tak rakouští Habsburkové okamžitě prohlásili, že druhá strana mladého následníka otrávila, aby si uvolnila cestu ke španělskému trůnu. Jelikož se žádný další přijatelný kandidát neobjevil (nová smlouva mezi Francií a Anglií sice přidělovala Španělsko Leopoldovu synu Karlovi a Itálii Filipovi z Anjou, ale Leopold I. ji nikdy neuznal a podpis Ludvíka XIV. byl patrně jen taktický tah, neboť krátce po smrti Karla II. uznal za španělského krále Filipa), vypukly po smrti Karla II. války o dědictví španělské.