Ingrijští Finové
Dnes je Ingrijští Finové vysoce relevantní téma, které upoutalo pozornost lidí všech věkových kategorií a zájmů. S významným dopadem na různé aspekty každodenního života vyvolal Ingrijští Finové debaty, kontroverze a velký zájem na celosvětové úrovni. Od svých počátků až po dnešní vliv zanechala Ingrijští Finové impozantní stopu ve společnosti, kultuře a historii. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Ingrijští Finové, od jeho počátků až po jeho dnešní dopad, analyzujeme jeho důležitost a relevanci v různých kontextech.
| Ingrijští Finové | |
|---|---|
 Vlajka Ingrijců | |
| Země s významnou populací | |
| Finsko, Rusko | |
 Finsko | 25 000[1] |
 Rusko | 20 300 (2010)[2] |
 Estonsko | 10 639 (2010)[3] |
 Ukrajina | 768 (2001)[4] |
| Jazyk(y) | |
| Finština • Ruština • Ingrijská finština | |
| Náboženství | |
| Luteránství | |
| Příbuzné národy | |
| ostatní baltofinské národy | |
Ingrijští Finové neboli Ingrijci (finsky inkeriläiset nebo inkerinsuomalaiset) jsou subetnikem Finů, kteří žijí v Ingrii, jež je dnes součástí Leningradské oblasti v severozápadním Rusku. Jedná se o potomky Finů, kteří tam byli přivedeni z provincie Savo a Karelské šíje v 17. století, kdy Finsko i Ingrie byly součástí Švédska.
Na rozdíl od původních dvou baltofinských národů Ingrie, Votů a Ižorů, vyznávají místo pravoslaví luteránství.
Hovoří tzv. ingrijskou finštinou, jež spadá do jihovýchodních finských nářečí. Jazyk ingrijských Finů (finsky inkerin murre) patří k východním dialektům finského jazyka.[5]
V prvním celosovětském sčítání lidu z roku 1926 bylo zaznamenáno 114 831 „leningradských“ neboli ingrijských Finů.[6] Po druhé světové válce se jich však hodně usídlilo v Estonsku. Po rozpadu Sovětského svazu se okolo 25 000 ingrijských Finů přestěhovalo z Ruska a Estonska zpět do Finska.[7] Od roku 2005 jsou oficiálně uznanou minoritou v Estonsku.
V současnosti ingrijští Finové žijí většinou v Rusku (Petrohrad, Leningradská oblast, Karélie, západní Sibiř), Estonsku, Finsku, a Švédsku.[8]
Ingijské písemnictví zastupuje především epos Liekku Mirji Kemppinen.
Odkazy
Reference
- ↑ Paluumuutto Suomeen TE-palvelut, Työ- ja elinkeinominitseriö (finsky)
- ↑ 6-й финно-угорский конгресс в Шиофоке
- ↑ Eesti Statistika 2001—2009. www.stat.ee . . Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ Всеукраїнський перепис населення 2001. Русская версия. Результаты. Национальность и родной язык. Украина и регионы
- ↑ KOŇKOVA, Olga Igorěvna; KOKKO, Vladimir Adolfovič. ИНГЕРМАНЛАНДСКИЕ ФИННЫ Очерки истории и культуры ( Ingermanladskie finny, Očerki istorii i kultury). Sankt-Petersburg: SPb.: MAE RAN,, 2009. 164 s. Dostupné online. ISBN 978-5-88431-143-5. S. с. 31, 138.. Archivováno 10. 1. 2020 na Wayback Machine.
- ↑ TAAGEPERA, Rein. The Finno-Ugric republics and the Russian state. : Routledge, 1999. Dostupné online. S. 143. (anglicky)
- ↑ Helsingin Sanomat. www.hs.fi . . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-10-20.
- ↑ MUSAYEV, Vadim. The Ingrian Question as a Historical and Political Phenomenon . Praha: S. с. 136, 137.. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-28.
