Hrazenská pahorkatina

Dnes se ponoříme do tématu, které v průběhu let vzbuzovalo velký zájem: Hrazenská pahorkatina. Od svých počátků až po současnost podnítil Hrazenská pahorkatina zvědavost akademiků, výzkumníků i nadšenců. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Hrazenská pahorkatina, od jeho dopadu na společnost až po jeho dnešní relevanci. Připojte se k nám na této cestě historií a důsledky Hrazenská pahorkatina, abyste objevili její vliv v různých oblastech a její význam v současném světě.

Hrazenská pahorkatina
Hrazený, pohled od Weberovy chaty
Hrazený, pohled od Weberovy chaty
Nejvyšší bod608 m n. m. (Hrazený)
Nejnižší bod296 m n. m. (Spréva ve Fukově)
Rozloha81 km² (na území Česka)
Nadřazená jednotkaŠenovská pahorkatina
SvětadílEvropa
StátČeskoČesko Česko
NěmeckoNěmecko Německo
Map
Horninygranodiorit, bazaltoidy, dolerit
PovodíLabe
Souřadnice50°58′32″ s. š., 14°25′33″ v. d.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrazenská pahorkatina je geomorfologická jednotka, podokrsek okrsku Šenovská pahorkatina a nadřazeného celku Šluknovská pahorkatina. Její rozloha je 81 km² a nejvyšším bodem je Hrazený (608 m).[1]

Přírodní poměry

Hrazenská pahorkatina je jedním ze dvou geomorfologických podokrsků okrsku Šenovská pahorkatina, která spadá pod celek Šluknovská pahorkatina. Pahorkatina o rozloze 81 km² se rozkládá ve střední a severní části Šluknovského výběžku. Severní hranici okrsku tvoří státní hranice s Německem. Na západě je vedena údolím Velkošenovského a Vilémovského potoka, dále údolím Černého potoka až k lužickému zlomu a následně údolím Mandavy. Z Nových Křečan pak směřuje údolími na sever až ke státní hranici v Jiříkově. Nejvyšším bodem je vrchol Hrazeného (608 m), podle kterého dostala pahorkatina název, nejnižší bod se nachází na řece Sprévě v nadmořské výšce 296 m u bývalé obce Fukov.[2] Geologické podloží tvoří dvě varianty granodioritu (lužický a lipovsko-rožanský), doplněné rumburskou a brtnickou žulou, žílami doleritu a také třetihorními neovulkanity (zejména tefrit). Územím prochází hlavní evropské rozvodí. K povodí Labe a úmoří Severního moře náleží Spréva a Vilémovský potok se svými přítoky, k povodí Odry a úmoří Baltského moře patří Mandava. Krajina je středně zalesněná a zasahuje do ní 4.–5. lesní vegetační stupeň (bukový a jedlo-bukový). Převažují hospodářské lesy tvořené převážně monokulturou smrku ztepilého (Picea abies), který doplňuje buk lesní (Fagus sylvatica), modřín opadavý (Larix decidua) či jedle bělokorá (Abies alba). Kolem vodních toků se rozkládají původní údolní jasanovo-olšové luhy. Na základě dlouhodobých měření se pohybují odhady průměrných ročních teplot mezi 6,5–7 °C, průměrné roční srážky pak v rozmezí 700–800 mm. Na jihu zasahuje částečně do Hrazenské pahorkatiny Chráněná krajinná oblast Labské pískovce.

Vrcholy

Výběr zahrnuje kopce pojmenované na Základní topografické mapě ČR, jejichž vrchol leží na českém území.[2]

Geomorfologické členění

Geomorfologické zařazení podokrsku Hrazenská pahorkatina:[3][4][5][6]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Základní topografická mapa ČR 1 : 10 000 . Zeměměřický úřad . Dostupné online. 
  2. ↑ a b Základní topografická mapa ČR 1 : 25 000 . Zeměměřický úřad . Dostupné online. 
  3. ↑ GLÖCKNER, Petr. Fyzickogeografické a geologické poměry okresu Děčín. Děčín: PS Děčín, 1995. 196 s. ISBN 80-902071-0-3. S. 9. 
  4. ↑ Geomorfologické jednotky . Český úřad zeměměřický a katastrální . Dostupné online. 
  5. ↑ BALATKA, Břetislav; KALVODA, Jan. Geomorfologické členění reliéfu Čech. Praha: Kartografie Praha, 2006. 76 s. 
  6. ↑ DEMEK, Jaromír, a kol. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Brno: Academia, 1987. 584 s. 

Literatura

  • DEMEK, Jaromír, a kol. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Brno: Academia, 1987. 584 s. 
  • GLÖCKNER, Petr. Fyzickogeografické a geologické poměry okresu Děčín. Děčín: PS Děčín, 1995. 196 s. ISBN 80-902071-0-3. 
  • KOPECKÝ, Lubomír, a kol. Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1 : 200 000. M–33–IX Děčín. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. 176 s. 
  • MELICHAR, Jaroslav, a kol. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. 252 s. ISBN 978-80-254-1704-1. 

Související články

Externí odkazy