V tomto článku se ponoříme hlouběji do Havlíčkova vila a prozkoumáme jeho různé aspekty. Havlíčkova vila je vzrušující téma, které v průběhu let upoutalo pozornost mnoha lidí. Od svého dopadu na společnost až po jeho důsledky pro každodenní život je Havlíčkova vila tématem, které nadále vyvolává zájem a diskusi. V tomto článku se podíváme blíže na Havlíčkova vila a prodiskutujeme jeho význam v různých kontextech. Kromě toho prozkoumáme nejnovější výzkum a objevy související s Havlíčkova vila, abychom toto fascinující téma osvětlili. Havlíčkova vila je bezpochyby téma hodné pozornosti a zamyšlení a tento článek se snaží nabídnout široký a úplný pohled na něj. Připravte se vstoupit do světa Havlíčkova vila a objevte vše, co nabízí.
Vila čp. 418 | |
---|---|
![]() | |
Základní informace | |
Architekt | Karel Weinbrenner |
Stavebník | Jan II. z Lichtenštejna |
Poloha | |
Adresa | Poštorná, ![]() |
Ulice | třída 1. máje |
Souřadnice | 48°45′9,49″ s. š., 16°52′2,31″ v. d. |
Další informace | |
Rejstříkové číslo památky | 47880/7-7151 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Havlíčkova vila je historizující vila z počátku 20. století v Břeclavi-Poštorné.[1]
Dům byl vybudován v roce 1902[1] (1908–09[2]) a jeho investorem byl kníže Jan II. z Lichtenštejna.[2] Návrh zpracoval lichtenštejnský dvorní architekt Karel Weinbrenner ve stylu saské neorenesance.[1] Po roce 1920 vilu krátce vlastnily Poštorenské keramické závody.[2] V roce 1924 ji koupil Rudolf Havlíček, obchodník s vínem a syn poštorenského starosty Aloise Havlíčka. Rudolf Havlíček ale nebyl schopen finanční závazky splácet a v roce 1934 vila připadla bance. V roce 1948 byla znárodněna a od roku 1950 fungovala ve vlastnictví okresního národního výboru Břeclav jako zdravotní středisko, a to až do roku 2010. Myšlenka rozdělit ji na menší byty, případně v ní provozovat domov pro seniory, nebyla uskutečněna. V roce 2021 začala být vila podle návrhu architektky Heleny Dařbujánové rekonstruována a po rekonstrukci je přístupna veřejnosti jako kulturní centrum.[3][4][5][6]
Vila byla kulturní památkou od roku 1958, památková ochrana ale byla v roce 1987 zrušena.[1]
Jedná se o dvoupodlažní, samostatně stojící budovu na členitém půdorysu. Podezdívka zakončená kordonovou římsou je z režných cihel, z keramického režného obkladu jsou i bosovaná nároží. Jinak jsou fasády provedeny v hladké omítce. V uličním průčelí je vpravo umístěn půlkruhově zaklenutý hlavní vstup s dřevěnými zdobenými dveřmi. Z levé části pak vystupuje mohutný rizalit, který je z boku trojosý. V něm je v průčelí okno v patře ozdobeno půlkruhovou suprafenestrou a štít nese pilířky s čučky. V levém bočním průčelí je umístěn podobný rizalit se štítem s čučky. K pravému bočnímu průčelí se připojuje přízemní přístavek. V zahradním průčelí je umístěn další vstup, opět půlkruhově zaklenutý. Střecha je sedlová, nad přístavky zvalbená. Keramická střešní krytina i keramické prvky fasád pocházejí z místních keramických závodů a některé se zachovaly v původní verzi. Zajímavým prvkem interiéru je jednoramenné arkádové schodiště.[1]
U vstupních dveří je umístěna pamětní plaketa starosty Aloise Havlíčka, jehož jméno vila nese.[5]