V dnešním světě se Hans Küng stal tématem rostoucího zájmu. Ať už kvůli svému dopadu na společnost, jeho významu v akademické oblasti nebo jeho vlivu na populární kulturu, Hans Küng se umístil jako téma neustálých debat a úvah. Od svých počátků až po současnost byl Hans Küng předmětem studia a analýzy odborníků v různých oblastech, kteří se pokusili rozluštit jeho mnohostranné aspekty a pochopit jeho význam ve vývoji lidstva. V tomto článku prozkoumáme různé perspektivy, ze kterých lze k Hans Küng přistupovat, a analyzujeme jeho význam v současném světě.
Hans Küng | |
---|---|
![]() Hans Küng (27. ledna 2011) | |
Narození | 19. března 1928 Sursee |
Úmrtí | 6. dubna 2021 (ve věku 93 let) Tübingen |
Příčina úmrtí | Parkinsonova nemoc |
Alma mater | Katolický institut v Paříži (do 1956) Papežská univerzita Gregoriana Pontificium Collegium Germanicum et Hungaricum de Urbe |
Povolání | teolog, spisovatel, filozof, vysokoškolský učitel a katolický kněz |
Zaměstnavatel | Univerzita Tübingen |
Ocenění | medaile Ludwiga Thomy (1975) The Oskar Pfister Award (1986) Cena Theodora Heusse (1998) Ernst Robert Curtius Award (2001) Řád za zásluhy Bádenska-Württemberska (2005) … více na Wikidatech |
Nábož. vyznání | katolická církev |
Podpis | ![]() |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Hans Küng (19. března 1928 Sursee, Kanton Luzern – 6. dubna 2021[1][2] Tübingen) byl původem švýcarský teolog, autor mnoha knih, katolický kněz a průkopník mezináboženského dialogu.[3] Byl významným teologem Druhého vatikánského koncilu, patřil mezi nejvýznamnější a nejkontroverznější představitele liberálního katolicismu, od 70. let je pak známý především jako ostrý kritik vládnoucích katolických církevních kruhů a tradicionalismu.[4]
V letech 1948–1955 studoval filosofii a teologii na Papežské univerzitě v Římě[5], dále v Londýně, Madridu a Paříži, kde roku 1957 promoval na Institut Catholique prací na téma nauky o ospravedlnění u Karla Bartha.[6] V roce 1954 byl vysvěcen na kněze a mezi lety 1957–1959 působil jako kněz v Hofkirche v Lucernu.[5] Mezi lety 1960–1996 pak zastával post řádného profesora na Eberhard Karls Universität Tübingen.[5] Z jeho popudu přišel v roce 1966 na tuto univerzitu působit i Joseph Ratzinger, s nímž se později názorově rozešel.[7]
V roce 1980 mu německá biskupská konference na základě výnosu Kongregace pro nauku víry schváleného papežem Janem Pavlem II. odebrala kanonickou misi (misio canonica – povolení vyučovat katolickou teologii) pro rozpory mezi jeho učením a katolickou věroukou (šlo zejména o Küngovo odmítnutí papežské neomylnosti). Poté začal vyučovat ekumenickou teologii.
V roce 1970 v knize Unfehlbar? Eine Anfrage kritizoval dogma o papežské neomylnosti. Napsal obsáhlou trilogii o křesťanství, judaismu a islámu. Zkrácenou verzí knihy o křesťanství jsou Malé dějiny katolické církve, který vyšly i v českém překladu. Küng se hlásí k myšlence světového étosu a mezináboženské tolerance.[4]
Küng zdůrazňuje rozdíl mezi nutným centrem církve (Petrovým úřadem) a kritizovaným papalismem (ve středověku zbudovaným středověkým papežským absolutismem).[8] Tvrdí, že papežský právní a teologický primát je zčásti postaven na falzifikátech, tj. smyšlené legendě o papeži Silvestrovi, zfalšovaném obsahu Konstantinovy donace, spisech falešného Pavlova žáka Dionýsia Areopagity, na symmachovských falzifikátech a Pseudoisidorských dekretáliích. Vinu za Velké schizma stejně jako za reformační rozštěpení církve vidí Küng především na římské straně. Za příčinu moderního úpadku katolické církve považuje její obranářství a uzavřenost a neschopnost konstruktivně reagovat na nové společenské fenomény a myšlenkové proudy. Naději představoval pro Künga Druhý vatikánský koncil, avšak jeho závěry považuje Küng za rozmělněné předčasnou smrtí Jana XXIII. Jana Pavla II. přímo obvinil z toho, že se svými činy pokoušel koncilní závěry zvrátit a že koncilní myšlenky zradil.[4] Ostře kritizoval také Benedikta XVI., jehož vstřícné kroky vůči lefebvristům i vůči odpůrcům moderních tendencí z řad anglikánské církve a starokatolických církví hodnotil slovy: „Rybář lidí se vydává na lov do vod krajní náboženské pravice“, a obvinil papeže Benedikta, že opustil principy skutečného ekumenismu a usiloval o obnovu římského impéria namísto o společenství církví.[9] Papeže Františka naproti tomu označil za muže, ve kterém „je naděje", a vyslovil mínění, že bude postupovat v souladu s progresivní interpretací Druhého vatikánského koncilu a nebude pokračovat v „linii dvou papežů z Polska a Německa“.[10]
Küng tvrdil, že jeho posláním nebylo být kritikem papeže a papežství a že je přívržencem reformy, nikoliv revolucionář, a nesnáší, aby byl označován za církevního buřiče.[7] Stav katolické církve popisuje jako rozštěpení na horní a dolní církev, přičemž za horní církev označuje autoritářské držitele moci v církvi a za představitele dolní církve považuje sebe. Přiznává svůj pramalý úspěch ve snaze změnit „horní“ církev, avšak byl přesvědčen, že současná vatikánská politika musí skončit fiaskem.[7]