Grjazev-Šipunov GŠ-23

V tomto článku prozkoumáme téma Grjazev-Šipunov GŠ-23 do hloubky, analyzujeme jeho různé aspekty a relevantní aspekty. Od jeho vzniku a vývoje až po jeho dopad na současnou společnost se ponoříme do historie a jejího významu v různých kontextech. Kromě toho prozkoumáme názory a perspektivy odborníků v této oblasti a také zkušenosti těch, kteří byli přímo ovlivněni Grjazev-Šipunov GŠ-23. Prostřednictvím širokého a multidisciplinárního přístupu se snažíme osvětlit toto velmi relevantní téma a nabídnout čtenáři kompletní a obohacující vizi.

Grjazev-Šipunov GŠ-23
Typautomatický kanón
Místo původuSovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Historie služby
Ve službě1965–současnost
Historie výroby
KonstruktérV. Grjazev, A. Šipunov
VariantyGš-23L
Základní údaje
HmotnostGŠ-23: 49,2 kg, Gš-23L: 50 kg
DélkaGš-23: 1 387 mm, Gš-23L: 1 537 mm
Délka hlavně1000m
Typ náboje23×115 mm
Princip střelbyGastův princip
Kadence3 000 - 3 400 ran za minutu
Úsťová rychlost715 m/s
Zásobování municínábojový pás

Grjazev-Šipunov GŠ-23 je dvouhlavňový rychlopalný kanón ráže 23 mm vyvinutý v 50. letech 20. století v Sovětském svazu. Je to pravděpodobně vůbec nejrozšířenější typ leteckého kanónu.[1] Hlavními konstruktéry zbraně byli V. Grjazev a A. Šipunov. Kanón GŠ-23 funguje na Gastově principu, což je ruská zvláštnost a na Západě se takové zbraně nikdy nerozšířily.[1]

Kanón byl do služby zaveden roku 1965 a poprvé se objevil na druhé generaci stíhacích letounů MiG-21.[2] Kanóny tohoto typu je vyzbrojena celá škála bojových letounů a vrtulníků všech možných kategorií. Instalovány jsou v trupu, popřípadě v podvěsných kanónových pouzdrech. Hmotnost zbraně je 52 kg. Kadence různých verzí zbraně dosahuje 3 000–4 000 ran za minutu.[2]

Zbraň funguje na principu teoreticky popsaném německým inženýrem Karlem Gastem v roce 1916.[3] GŠ-23 má dvojici sdružených hlavní a závěrů. Když se jeden celek pohybuje vpřed, druhý se pohybuje vzad. Obě hlavně se vzájemně pohánějí svými prachovými plyny.[1]

Mimo již zmíněný MiG-21 byly typem GŠ-23 vyzbrojeny například bombardéry Jak-28, Tupolev Tu-22M a Tu-95MS, stíhací letouny MiG-23, transportní letouny Iljušin Il-76, lehké bojové letouny J-22 Orao a HAL Tejas, cvičné letouny G-4 Super Galeb, L-39ZA Albatros a L-39MS Super Albatros. Bezlicenční čínskou kopií kanónu jsou vyzbrojeny stíhací bombardéry JH-7A a lehké bojové letouny FC-1 Thunder.[1]

Galerie

  • GŠ-23 na zadní dálkově ovládané věži letounu Tu-22M.
    GŠ-23 na zadní dálkově ovládané věži letounu Tu-22M.
  • GŠ-23 montovaný na Mi-35.
    GŠ-23 montovaný na Mi-35.
  • Systém kanónu GŠ-23 a zásobníku nábojů stíhacího letounu MiG-23.
    Systém kanónu GŠ-23 a zásobníku nábojů stíhacího letounu MiG-23.
  • Vnější závěs s kanónem GŠ-23 na bombardéru Su-17.
    Vnější závěs s kanónem GŠ-23 na bombardéru Su-17.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d VISINGR, Lukáš. Ruské letecké kanony . Střelecká revue 1/2007 . Dostupné online. 
  2. ↑ a b HOCKO, Marián. GSH-23L CANNON . The SAAF Museum . Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-24. 
  3. ↑ VISINGR, Lukáš. Moderní letecké kanony . ATM 11/2003 . Dostupné online. 

Externí odkazy