Tento článek se bude zabývat tématem František Zupka, které v posledních letech získalo na relevanci díky svému dopadu na různé aspekty společnosti. Vzhledem k tomu, že František Zupka ve svém vztahu k jeho vlivu v ekonomické a politické sféře poznamenal před a po, vyvolalo toto téma velký zájem a debatu mezi odborníky i občany. V tomto smyslu bude analyzován původ, evoluce a dopady František Zupka a nabídne se podrobný pohled na jeho současné a budoucí důsledky a výzvy.
František Zupka | |
---|---|
Poslanec Národního shromáždění ČSR | |
Ve funkci: 1935 – 1938 | |
Poslanec Prozatímního a Ústavodárného NS | |
Ve funkci: 1945 – 1948 | |
Pověřenec sociální péče | |
Ve funkci: 1948 – 1950 | |
Předchůdce | Ján Púll |
Nástupce | Emília Janečková-Muríňová |
Poslanec Nár. shromáždění ČSR a ČSSR a Federál. shromáždění | |
Ve funkci: 1948 – 1976 | |
Předseda Ústřední rady odborů | |
Ve funkci: 1950 – 1952 | |
Ve funkci: 1955 – 1965 | |
Stranická příslušnost | |
Členství | KSČ (KSS) |
Narození | 30. června 1901 Marchegg ![]() |
Úmrtí | 2. června 1976 (ve věku 74 let) Mariánské Lázně ![]() |
Profese | politik |
Ocenění | Řád Klementa Gottwalda Řád republiky Řád Vítězného února |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
František Zupka (30. června 1901 Marchegg – 2. června 1976 Mariánské Lázně[1][2]) byl slovenský a československý politik, meziválečný i poválečný poslanec nejvyšších zákonodárných sborů za Komunistickou stranu Československa, odborový funkcionář, v 50. a 60. letech předseda Ústřední rady odborů.
Byl synem dělníka. Vyučil se soustružníkem. Byl zakládajícím členem KSČ, založené roku 1921.[2] Už ve 30. letech 20. století patřil mezi přední komunistické funkcionáře na Slovensku.[3]
V parlamentních volbách v roce 1935 se stal poslancem Národního shromáždění za komunisty. O poslanecké křeslo přišel koncem roku 1938 v souvislosti s rozpuštěním KSČ.[4][5] Profesí byl kovodělníkem. Podle údajů z roku 1935 bydlel v Seredi nad Váhem.[6]
Po druhé světové válce se opět zapojil do politických aktivit. IX. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ a XII. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil. Na XIII. sjezdu KSČ zvolen nebyl. V letech 1945 – 1957 a znovu 1968 – 71 byl členem ÚV KSS a Předsednictva ÚV KSS.[7] Do Předsednictva ÚV KSS byl zvolen již v srpnu 1945 na Žilinské konferenci strany.[8]
Významnou roli hrál v odborovém hnutí. V roce 1946 se stal místopředsedou Ústřední rady odborů. V letech 1945-1949 a znovu 1953-1954 byl předsedou Slovenské odborové rady. V letech 1950-1952 a znovu od roku 1955 pak působil jako předseda celostátní Ústřední rady odborů. V této funkci byl opětovně potvrzen na odborovém sjezdu v roce 1959 a 1963. Roku 1965 jednalo vedení Ústřední rady odborů o ekonomických problémech státu. Schválila tehdy rezignaci Františka Zupky.[9]
V letech 1945-1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění a v letech 1946-1948 Ústavodárného Národního shromáždění. V letech 1948-1968 zasedal v Národním shromáždění (po roce 1960 Národní shromáždění Československé socialistické republiky) a v letech 1969-1976 ještě sloužil jako poslanec ve Federálním shromáždění.[4]
V letech 1948-1950 rovněž zastával funkci pověřence sociální péče v 9. Sboru pověřenců a 10. Sboru pověřenců.[10]
Za normalizace se opětovně vrátil do nejvyšších stranických funkcí. Za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa ho zvolil XIV. sjezd KSČ a XV. sjezd KSČ.[7]
V roce 1955 mu byl udělen Řád Klementa Gottwalda, v roce 1971 Řád republiky a roku 1973 Řád Vítězného února.[7]
Zemřel náhle v červnu 1976 po krátké a těžké nemoci.[2]